Imunitní geny – důležité, přesto neprozkoumané
Náš imunitní systém je velmi komplexní. Geny, které ho kódují, tvoří přibližně 10 % genomu. Ačkoliv velkou část z nich má většina čelistnatých obratlovců společnou, existují mezi nimi významné rozdíly. Genomy se totiž díky mutacím neustále mění a geny imunity jsou jedněmi z nejvíce proměnných vůbec. Jejich sekvenční rozmanitost v rámci i napříč druhy z podstatné části odráží adaptace na patogeny, se kterými se v evoluci imunitní systém hostitele potkával. Bohužel je ale tato oblast infekční biologie prozkoumaná jen velmi povrchně. Tématu se nyní více věnoval Michal Vinkler z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Má zvýšené znechucení v těhotenství za úkol ochránit plod?
Behaviorální imunitní systém (dále jen BIS) je vedle tělesného imunitního systému velice důležitou součástí lidského obranného mechanismu proti vnějším patogenům. Funguje zejména na principu znechucení (též odpor, anglicky “disgust“), které nás varuje před potencionálními infekčními agens. Míra znechucení se liší nejen mezi lidmi, ale také se může měnit u jedince v průběhu života. Nejčastěji bývají tyto změny odrazem zvýšeného rizika patogenní nákazy (např. důsledkem imunitních a hormonálních změn či vlivem vyšší koncentrace patogenů v prostředí). Může se u žen v období těhotenství důsledkem inteligentní reakce imunitního systému zvyšovat míra znechucení za účelem chránit matku i plod před potenciálními patogeny?
Paleoentomologické poklady z konkrecí
Paleoentomologie je zajímavou vědní disciplínou, která popisuje fosilní nálezy hmyzu z minulosti a dává je do souvislostí s recentní faunou, což umožňuje např. datování fylogenetických stromů. Vědci v ní mohou využít moderní přístupy k popisu morfologie jedinců a aplikovat je na fosilní zástupce. Tomáš Dvořák a Jakub Prokop z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy publikovali společně s kolegou z Polské Akademie věd článek v časopise Historical Biology. V něm popisují nálezy hmyzích křídel a dalších tělních struktur v konkrecích z období svrchního karbonu.
I obři oceánů si zaslouží jemné zacházení
Velrybí populace se teprve nedávno začaly zotavovat z komerčního lovu velryb a už je začíná ohrožovat nový faktor: globální změna klimatu. A není to jen spekulace – vliv je znát na reprodukci a populační genetice. Na výzkumu jednoho z největších savců planety Země pracovali Petra Nevečeřalová a Pavel Hulva z Katedry zoologie Přírodovědecké Fakulty Univerzity Karlovy. Společně s mezinárodním týmem vědců se zabývají genetickým výzkumem využívající neinvazivní metody sběru vzorků pro analýzu DNA. Cílem projektu bylo popsat populační strukturu velryb jižních (Eubalaena australis) a populační změny jejich druhu v posledních dekádách.
Ochranou zlatohlávků k potenciální ochraně bezlesí
Vlajkové či deštníkové druhy jsou takové, jejichž ochranou, a zejména ochranou prostředí, kde žijí, je možné chránit i další obyvatele těchto míst. Běžně používanými vlajkovými druhy jsou zlatohlávci vázaní na mrtvé dřevo. Vrtání se v trouchu však není jedinou životní strategií zlatohlávků. Dominik Vondráček, David Král a Petr Šípek z Katedry zoologie PřF UK se proto nyní v článku, který vyšel v časopise Insect Conservation and Diversity, zaměřili na zlatohlávky, jejichž vývoj probíhá v půdě ve specifických typech bezlesí. V článku potvrzují znovuobjevení populací, které byly považovány za vyhynulé, hodnotí jejich genetickou strukturu a diskutují možné využití v ochraně habitatů.
Jak se dnes daří hmyzu? Napoví nám geny čmeláků
Připadá Vám, že v posledních letech vídáte méně hmyzu? A potkali jste letos v létě vůbec čmeláka? V budoucnu se může stát, že čmeláků v Evropě bude čím dál tím méně. Na vině je nešetrné zemědělství. Vliv zemědělského tlaku na dva druhy evropských čmeláků, proto zkoumal mezinárodní tým společně s Mgr. Jakubem Strakou, Ph.D. působícím na Katedře zoologie na Přírodovědecké Fakultě Univerzity Karlovy. Otázka zní – dokáže se hmyz adaptovat na stále se zvyšující intenzitu zemědělství?
Copak to vykukuje mezi zadečkovými články vosíků?
Drobná stvoření, která najdeme na nečekaném místě: mezi zadečkovými články vos, včel a dalších zástupců hmyzu. To jsou řasníci, parazitická skupina hmyzu, která nese řadu bizarních adaptací a druhotných zjednodušení. Vzácnost i mnohdy obtížná určitelnost způsobila, že se řasníkům v porovnání s charismatickými skupinami, jako jsou brouci či motýli, věnuje výrazně méně pozornosti. Řasníci rodu Xenos parazitující v Novém světě na vosících rodu Mischocyttarus tak museli na popis dvou nových druhů čekat celé století. Na tomto popisu se velkou měrou podíleli Daniel Benda a Jakub Straka z Katedry zoologie PřF UK v článku, který nyní vyšel v Acta Entomologica Musei Nationalis Pragae.
Škola hrou aneb co všechno lze zažít v rámci doktorského studia
Doktorandka Tereza Matějková z katedry zoologie se v rámci studia zabývá chemickou komunikaci myšovitých hlodavců. Její studium na Přírodovědecké fakultě už se pomalu chýlí ke konci, zato se čím dál víc zapojuje do mnoha zajímavých projektů. Nedávno se stala tajemnicí Biologické olympiády, podílí se na odborném soustředění Běstvina a spolu s kamarády organizuje prodloužené biologicky zaměřené víkendy pro děti, takzvanou Jarní a Podzimní Běstvinku. Tereza Matějková také ráda cestuje a nebojí se žádné nové výzvy. Díky tomu se letos vypravila s neziskovou organizací Brontosauři v Himalájích do školy v Mulbekhu, kde mohla místním dětem předat část svých znalostí biologie.
Otevře levnější záznamník dveře studiím s nižším rozpočtem?
Akustické záznamníky jsou efektivní a neinvazivní prostředek ve studiu hlasových projevů. Původně byly používány pro studium v mořském prostředí, ale v poslední době nacházejí využití i ve výzkumu suchozemských ekosystémů, a to obzvláště ve studiu biodiverzity, chování zvířat a dalších aspektů přírody. Mimo jiné mohou také pomocí zvuků lokalizovat i pytláky nebo ilegální těžbu dřeva. Vědci pro výzkumy používají moderní a drahé akustické záznamníky, takzvané SMs (Wildlife Acoustics Song meter), ale Loretta Schindlerová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy byla součástí týmu, který tento záznamník porovnal s nově vyvinutým levnějším záznamníkem (CARACAL). Pokud by vyplynulo, že rozdíly mezi těmito přístroji jsou zanedbatelné, hlavně co se týče přesnosti, otevřelo by to akustickým výzkumům mnoho nových příležitostí.
Růstový spurt v pubertě? U gekonů ne!
Puberta je u lidí spojena s překotným růstem známým též jako růstový spurt, který se kromě tělesné výšky odráží i v mutaci hlasu a dalších jevech běžně asociovaných právě s dospíváním. U obratlovců však obecně neplatí, že by růst a dospívání byly vždy tak pevně spjaté. Dalo by se namítnout, že to je poměrně samozřejmé, protože třeba plazi přece rostou celý život a není tedy možné, aby podobně jako člověk dosáhli maximální tělesné velikosti v době, kdy se stanou pohlavně zralými. Myšlenku plazího neukončeného růstu však vyvrátil výzkum vědců z naší fakulty již před několika lety. Nyní na studium záhad plazího růstu navázali Brandon Meter a Zuzana Starostová z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (PřF UK) společně s Lukášem Kratochvílem a Lukášem Kubičkou z katedry ekologie PřF UK. Výsledky jejich analýzy příčin velikostních rozdílů mezi pohlavími gekona madagaskarského (Paroedura picta) vyšly v srpnu ve fyziologickém časopise Frontiers in Physiology.
Proč jsou umělci a atleti žádanými partnery?
Slouží nám umění jen k potěšení a obohacení duše nebo je i důležitým signálem pro osoby v našem okolí? Co o nás říkají naše umělecké či atletické vlohy ostatním mužům a ženám? V psychologickém časopise Frontiers in Psychology nedávno vyšla studie, která tyto vlohy zkoumala v kontextu pohlavního výběru. Jednou z autorek studie je i Zuzana Štěrbová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Po stopách jelenů do minulosti
Planeta Země prošla mnoha cykly změn klimatu. Tyto teplotní a srážkové výkyvy měly vliv i na změny rozšíření jednotlivých organismů na Zemi. Jakým mikroevolučním procesem prošel v nedávné minulosti jeden z klíčových evropských savců – majestátný jelen? Výsledky mezinárodního výzkumu pod vedením Karoliny Doan z Varšavské univerzity, na němž se vzorkováním jelenů ve střední Evropě a evolučními analýzami podílel i molekulární biolog a zoolog Pavel Hulva z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy byly nedávno zveřejněny v časopise Zoological Journal of the Linnean Society.
Bojíme se pavouků jako řádu, nebo ve strachu taxonomie nehraje roli?
Při reakci na podnět jsou v mozku vytvořeny signální dráhy, které pro různé situace umožňují různě rychlé reakce. Neurální okruhy zajišťující tyto rychlé odpovědi jsou jedny z nejstarších a zprostředkované reakce jsou jedny z nejpohotovějších. Otázkou je, jak moc v sobě máme zabudovaný například strach z pavouků? Je dán evolučně jako důsledek nějakého přirozeného výběru, učení a reflexů, nebo existuje jiný důvod pro tak rozšířenou fóbii? Už batolata reagují negativně na pavouky a předškolní děti se víc bojí lezoucích bezob-ratlých než létajících. Pro to přece musí být nějaký důvod! Výzkum strachu, nejen z pavouků, se díky Evě Landové, Markétě Janovcové a dalším z týmu profesora Daniela Frynty z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, neustále posouvá.
Na Kypr k moři? Co radši na netopýry?
Středomořské ostrovy nejsou známé jen jako skvělé místo pro dovolenou, ale také jako místo s vysokou druhovou bohatostí netopýrů v Evropě. Čím to je? Ostrovy zvířatům nabízejí různá prostředí k životu, a tak je jejich diverzita vskutku zajímavá. Bohužel jsou tyto oblasti pod mnoha ekologickými hrozbami. Tým autorů, mezi nimiž je i pan docent Petr Benda z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, provedl akustickou studii zkoumající echolokační chování těchto savců, aby zjistili biotopové preference vybraných netopýřích druhů.
Není pavouk jenom převlečený štír? Hodnotící výstava živých bezobratlých pomohla nahlédnout do zákulisí strachu z pavouků
V září 2020 se na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a v Národním ústavu duševního zdraví uskutečnila hodnotící výstava živých bezobratlých. Akci vymysleli a zorganizovali profesor Frynta a doktorka Landová z katedry zoologie se svými studenty. Živé exponáty pocházely z chovů organizátorů akce i z chovů některých entomologů, konkrétně můžeme jmenovat doktora Šípka, který je také jedním ze spoluautorů čerstvé publikace v Scientific Reports. Návštěvníci výstavy hodnotili exponáty na základě vnímaného strachu, odporu a krásy a pomohli tak autorům studie objasnit jejich otázky týkající se například fobie z pavouků, či vnímání švábů.
Dosud skrytý gekonek objevený českými vědci
I když by se mohlo zdát, že rozšíření živočišných a rostlinných druhů na Zemi je již dobře známo, není tomu tak. Stále dochází k novým nálezům a objevování druhů i v oblastech, které bychom mohli označit za dobře prozkoumané. Překvapivý objev se povedl i českým vědcům v čele s Jiřím Šmídem a Lukášem Polou z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kteří v Jordánsku jako první objevili prozatím nezaznamenaný druh gekona.
Proč zíváme (déle než ptáci)?
Léto, horko, zatemněná místnost a nudná přednáška – situace, kdy se chce zívat snad každému z nás, i když to není zrovna dvakrát vhodné. Mnoho z nás si jistě položilo otázku, proč vlastně zíváme. Stejně tomu bylo v průběhu let pro tucty vědců, a tak ve společnosti koluje spoustu různých odpovědí na tuto otázku. Tou nejpopulárnější by pravděpodobně bylo, že zívání zvyšuje přísun kyslíku do krve. K překvapení mnohých však byla tato teorie vědeckou komunitou vyvrácena již před více než 30 lety. Proč tedy zíváme? A mají to stejně i další živočichové? Na tyto otázky nám nyní dokáže odpovědět dosud největší studie zívání vůbec. Tu provedl mezinárodní tým vědců za přispění studentů skupiny Mgr. Pavla Němce, Ph.D. z Katedry zoologie z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Jižní obr míří na sever
Klimatická změna významným způsobem ovlivňuje život na celé planetě Zemi. Pro zachování své existence se rostliny a živočichové snaží přizpůsobit a často také dochází k jejich migraci do oblastí s příznivějšími podmínkami. Výzkumníci z prestižních univerzit v čele s Gideonem L. van den Bergem z Univerzity v Pretorii v Jihoafrické republice spolu s odborníky na zoologii, včetně Pavla Hulvy a Petry Nevečeřalové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, spojili své síly a přinesli zajímavé, avšak i znepokojivé výsledky ve výzkumu jednoho z největších savců naší planety, velryby jižní.
Je starý halančík reprodukčně zdatnější než mladý?
Klást si podobnou otázku u lidí by se zdálo jako nesmysl, protože každý si dokáže představit, že reprodukční zdatnost starého muže nebo ženy je nižší, než když byli mladí. Situace je však odlišná u organismů, které po dosažení dospělosti stále rostou. Například u ryb evoluční teorie stárnutí předpovídá zvyšování reprodukční zdatnosti s věkem. Jak je tomu však u ryb, které žijí jen krátkou dobu, jako například halančíci? To je otázka, kterou řešil dvoučlenný český tým jehož členem byl i Jakub Žák z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Jak se ženy chovají když cítí hrozbu nevěry, a jak to souvisí s kvalitou jejich vztahu?
To je otázka, na kterou se pokusili odpovědět Jitka Lindová, Kateřina Klapilová, Adéla Vobořilová a Barbora Chlápková z Fakulty humanitních studií a Národního ústavu duševního zdraví a Jan Havlíček z Katedry zoologie naší fakulty.
Nebešťané na cestách
Ptačí tah je nesmírně zajímavým a dlouho studovaným fenoménem. Na jaře i na podzim každoročně přes naše území přelétá obrovské množství ptáků. Velice významným místem, kde v České republice probíhá odchyt ptáků na podzimním tahu pro účely kroužkování je Červenohorské sedlo v Hrubém Jeseníku. Velmi výrazný podíl na realizaci této kroužkovací akce mají Mgr. Anna Lučanová a RNDr. Radek Lučan, Ph.D. z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK.
Není moucha jako moucha
Hmyz má zásadní význam jak z hlediska fungování ekosystému Země, tak z pohledu vlivu na lidskou společnost. Přesné rozpoznání konkrétního druhu však mnohdy není jednoduché a často bývá i časově náročné. Skupina vědců spolu s Dominikem Vondráčkem z Katedry zoologie se proto zaměřili na možnost vytvoření automatického identifikačního systému s využitím moderních technologií.
Láska na jednu noc. To je to, po čem JENOM muži touží?
Pokud se zeptáte, které pohlaví je více ochotné střídat partnery/ky, navazovat nové vztahy či si dopřát nezávazný sex bez lásky, téměř každý odpoví, že muži. Je to však stoprocentně pravda, nebo existují nějaké rozdíly dané sexuální orientací, genderovou nonkonformitou nebo sociokulturním pozadím? Přesně to chtěl zjistit česko-brazilský výzkumný tým. Jednou z členů týmu, který náhodou tvořily většinou ženy, byla také Zuzana Štěrbová z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty.
Peří jako indikátor původu
Se změnou vnějších podmínek dochází v současné době i ke změnám migrace ptáků. Studium jejich pohybu je velice důležité, neboť ovlivňuje jejich ochranu a management, zároveň migrační trasy zasahují mnoho státních celků, z tohoto důvodu je potřeba mezinárodní spolupráce. Proto existuje mezinárodní projekt, který mimo jiné podrobně sleduje pohyb husy velké (Anser anser), největší z rodu Anser. Jedním z členů a koordinátorem mezinárodního projektu je také Michal Podhrázský ze ZOO Dvůr Králové a Katedry zoologie PřF UK.
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nebo ano?
Každý si určitě všimnul, že někteří z jeho přátel (nebo dokonce on sám) mají určitý „typ“ při volbě svého partnera. Někdo má rád blondýnky, jinému se zdají roztomilé pihy. Některé ženy si zásadně vybírají svalovce, jiné mají slabost pro vousaté muže. Obstojí ale toto pozorování, když se na něj podíváme očima vědy? A liší se nějak partneři, se kterými nakonec máme děti, od našich předešlých dlouhodobých partnerů? Přesně na tohle se podívali Zuzana Štěrbová, Petr Tureček a Karel Kleisner z výzkumné skupiny Etologie člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Rejsek obecný : ,, Rostu tam a zase zpátky“
Rejsek obecný (Sorex araneus) patří ve střední Evropě mezi nejběžnější a všeobecně známé drobné savce. Zhruba sedm centimetrů dlouhé sympatické zvířátko s pěticentimetrovým ocáskem, oživující každé aspoň trochu vlhké přírodní stanoviště s aspoň trochu vyvinutým bylinným patrem.
Obří vážky a způsob jejich života aneb rekonstrukce založená na fosilních nálezech
Největší rozpětí křídel současně žijících vážek je asi 19 cm, ale v pozdních prvohorách (zhruba před 300 miliony let) měli největší zástupci čeledi Meganeuridae rozpětí křídel okolo 71 cm. Byli tak největším známým hmyzem a již dříve bylo, na základě fosilních nálezů (bohužel často nekompletních) a srovnání se současnými druhy, vytvořeno několik hypotéz o způsobu života těchto létajících kolosů. Mezinárodní francouzsko-česko-americký tým spolu s Jakubem Prokopem a Martinou Pecharovou z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty však studiem detailů dobře zachovaného jedince ukázal, že tyto úvahy nebyly zcela správné a navrhl pravděpodobnější scénář.
Jak si vybíráme partnera? Mění se partnerské preference v průběhu vztahu?
Výběr partnera je v životě člověka bezpochyby klíčovým rozhodnutím. Jaké charakteristiky jsou pro nás při výběru partnera důležité? A mění se představa ideálního partnera v průběhu vztahu? Tyto a další otázky si kladl tým vědců z Univerzity Karlovy - Radka Kučerová, Zsófia Csajbók a Jan Havlíček. Jejich nejnovější studie mimo jiné ukazuje, jak si představujeme ideálního partnera i to, co se s partnerskými preferencemi děje v průběhu vztahu.
Jsou střevní parazité lidoopů a lidí tak blízce příbuzní jako jejich hostitelé?
Klinická detekce a identifikace měňavek (střevních parazitů) se obvykle provádí světelným mikroskopem, což je ovšem metoda často komplikovaná, a ne zcela přesná. Mezinárodní tým z českých, belgických a švýcarských institucí, jehož členem byl i Jakub Kreisinger z Katedry zoologie na Přírodovědecké fakultě, vyvinul nový a účinnější přístup za použití pokročilých molekulárních metod. Navíc jako první takto srovnávali linie měňavek vyskytující se u lidí a volně žijících lidoopů.
Když Ti zastriduluji, nesežereš mě, že ne?
Stridulace je typem akustické signalizace, který je velmi rozšířený u nejrůznějších členovců. Lidé si tyto zvuky (tvořené třením určitých částí těla o sebe) obvykle spojují hlavně s hmyzem, asi nejčastěji třeba se cvrčky. Víte ale, že i pavouci stridulují a že je to pro ně zjevně zcela běžné chování, jelikož bylo dosud popsáno u více než 30 pavoučích čeledí? Funkce této činnosti však stále ještě není u mnoha druhů známa, a proto tým vědců z pražských a brněnských univerzit, včetně Františka Štáhlavského z Katedry zoologie z Přírodovědecké fakulty, studoval pavouky rodu Palpimanus.
Čichám, čichám ruměnici…
Snahou živočichů přirozeně je, aby se z nich nestala kořist. Některá zvířata spoléhají na dokonalé maskování, jiná na skrytý způsob života, a další jsou vybavena k tomu aktivně se bránit. I taková vosa s ostrým žihadlem však raději odletí, než aby musela bojovat o život. Jak tedy varovat případné predátory už z dálky?
