Škola hrou aneb co všechno lze zažít v rámci doktorského studia

Pátým rokem studuješ doktorský program Zoologie a pracuješ ve výzkumném pracovišti BIOCEV ve skupině profesora Pavla Stopky. Můžeš vysvětlit, jakou roli v týmu hraješ?

Pavel se dlouhodobě zaměřuje na chemickou komunikaci u obratlovců, především na to, jak probíhá komunikace na základě čichání. Ukazuje se, že v čichové signalizaci hrají důležitou roli symbiotické bakterie a mikrobiomy, které jsou schopné vytvářet ohromné množství metabolitů nebo jiných látek. Každý živočich má nějaké mikrobiomy, někteří si je dokonce chovají v různých žlázách (třeba pachových). To je výhodné, protože nemusí vytvářet biochemické dráhy pro čichovou komunikaci, ale jen rekrutují bakterie, které to pro ně dělají. Zdá se, že mikrobiom a jeho metabolity hrají v čichové komunikaci velmi důležitou roli.

Přišla jsem do laborky Pavla Stopky jako člověk, který měl rozjet studium mikrobiomů. Mým úkolem v rámci týmu je zavést metodiku, prozkoumat, jaké jsou limity toho přístupu a co je naopak možné díky těmto postupům zjistit. Z toho důvodu si nemyslím, že by mě čekaly nějaké velké objevy, ale moje práce má pro naši skupinu velký přínos. Dohlížím totiž na to, že se metody rozjedou, včetně následného zpracování dat. Studenti, kteří přijdou po mně, už budou mít prostor pro velké objevy, aniž by museli trávit roky „troubleshootováním“ (pozn.red – postupné ladění metodiky) přípravy vzorků na sekvenaci a následné analýzy dat.

Kterým aspektem čichové komunikace se v rámci doktorského studia zabýváš ty?

V rámci disertačního projektu se zabývám převážně orálním a vaginálním mikrobiomem, které jsou v přímém kontaktu s vnějším okolím. Naším výzkumným modelem jsou myši a momentálně se v rámci jednoho většího projektu zaměřujeme na změny mikrobiomu v průběhu estrálního cyklu. Sledujeme metabolity (produkty biochemických procesů ať už myších nebo bakteriálních), které mohou nést signál, že je samice připravená k rozmnožování. U myší je totiž krásně vidět, že při vzájemné interakci se samec a samice nejdřív „pusinkují“ (očichávají si pusy) a pak se samec snaží postupně dostat až k „zadku“ (urogenitální oblasti) samice. Zdá se, že při této interakci hrají zásadní roli nějaké signalizační látky a my se chceme podívat, jestli v této komunikaci figuruje i mikrobiota.

Chtěla bych zdůraznit, že mám opravdu velké štěstí na školitele, který zvládl mé studium naplánovat tak, že mě přistrčil k různým malým projektům, kde jsem se hodně naučila. Velkou výhodou ale bylo, že projekt nestál jen na mně, ale tlačil ho někdo jiný. Já jsem se podílela na části projektu a díky tomu mám spoluautorské články. K tomu jsem měla čas pracovat čtyři roky na jednom velkém projektu, kde jsem se učila všechnu metodiku a podílela jsem se na něm větším podílem. Díky tomu budu reálně schopná do standardních čtyř let studia skončit (pozn.red. – standardní doba studia byla kvůli covidu prodloužena), ačkoliv jsem vůbec nevěřila, že to je na zoologii možné.

Letos jsi strávila měsíc v Himalájích, kde jsi vyučovala na škole dlouhodobě podporované neziskovou organizací Brontosauři v Himalájích. Kolik dobrovolníků se této akce účastnilo?

V týmu Brontosauři v Himalájích bylo letos asi třicet dobrovolníků, všichni buď doktorští studenti, nebo učitelé z vysokých škol. Jednalo se o poměrně elitní výběr, řekla bych vyzrálých osobností a na fungování celé skupiny to bylo opravdu hodně znát. Všichni byli strašně příjemní a extrémně tolerantní a i když to pro některé bylo dost náročné (velká část dobrovolníků měla výškovou nemoc nebo střevní potíže). Přesto mezi námi neproběhla žádná ponorka a všichni byli schopni reflektovat, že jsou nepříjemní, protože jim není dobře, ale s námi ostatními to nesouvisí. To mi přišlo úplně neuvěřitelné a podobně to viděli i dobrovolníci, kteří tam byli po několikáté, i předseda neziskovky Jirka Sázel, který celou akci organizuje. Z Přírodovědecké fakulty UK jsme tam byli tři – já, Pavla Trembulaková a Olga Heidingsfeld. Jinak tam bylo hodně lidí z VŠCHT a VUT.

Tým, který v Mulbekhu reprezentoval PřF UK. Zleva Pavla Trembulaková (katedra fyzikální a makromolekulární chemie), Tereza Matějková (katedra zoologie) a doc. Olga Heidingsfeld (katedra biochemie).
Foto: archiv T. Matějkové

Jak ses do týmu dobrovolníků dostala právě ty?

Řekla bych, že díky tomu, že jsem v tom úvodním formuláři nabídla pitvy. Říkala jsem si, že pitvat určitě nebudu, protože to bude hrozně složité, ale Jirka Sázel se pro to hrozně nadchl a řekl, že to prostě musí jít. Já jsem z toho byla hrozně ve stresu, protože jsem netušila, jestli teda povezu mrtvá zvířata přes hraniční kontroly, nebo budu lovit něco v Himalájích, ačkoliv nemám odchytové papíry, nebo jak to vlastně udělám. Nakonec jsme se domluvili se zástupcem ředitele, který kontaktoval místního řezníka a ten nám dodával orgány. Nejspíš mě hrozně natáhl, ale říkala jsem si, že mu dám všechny peníze světa, hlavně ať to klapne. Tady bych ráda podotkla, že mě opravdu hodně překvapilo, jak dobrá byla komunikace se školou – co slíbili, to bylo. A když to náhodou nebylo, tak ne jejich vinou. Moje zkušenost s Indií je opačná – většinou toho hodně slíbí a pak z toho moc není, nebo je to hrozně složité, nebo zapomenou. Ale tady to bylo perfektní a řekla bych, že to bude jedna z věcí, co tam přinesli Brontosauři v Himalájích.

Co všechno jsi místní děti učila?

Učila jsem jen ty pitvy. Měla jsem k dispozici hlavně ovčí orgány – oko, srdce, plíce, ledvina. Pak jsem měla celé kuře, které bylo stažené a bez střev, takže všechny ty hnusné části už byly odstraněné. Kreslili jsme si schémata a mluvila jsem o tom, jak jednotlivé orgány fungují. Potom jsme orgány rozřezali a podívali se, kde jednotlivé části ze schémat a obrázků jsou a jak to reálně vypadá. Říkala jsem si, že to jsou vesnické děti z domků, kde mají vždy nějakou tu krávu nebo slepice a netráví tolik času na počítači jako děti u nás, takže budou zvyklé,, že se zvířata zabíjí. Nakonec z toho byly nadšené, a když se před ně dala ta ledvina nebo oko, byla na nich vidět stejná směs odporu a fascinace, jako u našich dětí.

Na pitvách mi přišlo super, že byly poměrně jednoduché, názorné a děti si i samy mohly vlastníma rukama něco zkusit. Měla jsem sice sedmou a osmou třídu základní školy, kde už děti trochu rozuměly anglicky, ale taky ne všechny a všechno. Přišlo mi, že jim hodně pomohlo, když si na orgány mohly samy sáhnout místo toho, abych jen stála před tabulí a něco vykládala.

Letos je pro tebe rok plný vzrušujících novinek a kromě Brontosaurů v Himalájích ses připojila k týmu, který v ČR organizuje Biologickou olympiádu. Budeš tak působit po boku kolegů z naší fakulty – profesora Jana Černého a doktorky Lenky Libusové. Jakou roli zde budeš hrát?

Biologická olympiáda má administrativní zaštítění – předseda, místopředseda, tajemník – to jsou lidé, kteří olympiádu spravují organizačně. Předsedou biologické olympiády je profesor Jan Černý, pak jsou tam dva místopředsedové a velice důležitou roli má i doktorka Lenka Libusová, která teď sice nemá žádnou oficiální pozici, ale dá se říci, že pokud je Honza Černý hlava Biologické olympiády, tak Lenka Libusová je krk, který tou hlavou hýbe. Oba dva společně mohou za to, že všechno funguje a běží. Do loňského roku byla Biologická olympiáda na České zemědělské univerzitě a tajemníka dělal jejich zaměstnanec. Letos ale olympiáda přešla na Přírodovědeckou fakultu UK a tato pozice byla nabídnuta mně.

Administrativní zaštítění je takové koordinační centrum, ale nesmíme také zapomenout na pracovní skupiny, které reálně vytváří úlohy. Jedna pracovní skupina je pro kategorii A, B, což jsou středoškoláci, druhá pro C, D, což jsou základní školy. Pracovní skupina pro kategorii A a B má asi 25 členů a většina z nich jsou magisterští nebo doktorští studenti, případně postdoci na Přírodovědecké fakultě UK. V této pracovní skupině už dva nebo tři roky funguji i já – vymýšlím úlohy, recenzuji je a pomáhám s přípravou materiálů. Teď k tomu mám nově i pozici tajemníka.

Co práce tajemníka Biologické olympiády obnáší?

Biologická olympiáda funguje na principu pyramidového systému – pracovní skupiny vytvoří úlohy, které projdou recenzním řízením, následně je pošlou mně jako tajemnici. Já úlohy rozesílám do krajů jednotlivým garantům nebo předsedům krajských komisí a ti je pak posunou dál k okresním komisím, které úlohy rozesílají do jednotlivých škol. Kromě rozesílání úloh jsem zodpovědná za tisk brožury, což je přípravný text pro kategorii A a B. Pracovní skupiny navíc fungují na sdílených discích, takže mým úkolem je také spravovat tyto disky a pomáhat oběma pracovním skupinám. Dále zařizuji ubytování a jídlo na výjezdní zasedání pracovních skupin. Největší agenda je organizace ústředního kola olympiády, kde zajišťuji ubytování a jídlo, koordinuji se s pořádající institucí ohledně programu a sloužím jako prostředník mezi soutěžícími a pracovní skupinou. Když mají soutěžící nějaký problém nebo něco potřebují řešit, tak to jde přese mě.

Toho není úplně málo…

To není (smích) a teprve teď vlastně zjišťuji, co všechno do mých kompetencí patří. Pak ještě píšu grantové žádosti, protože Biologická olympiáda je podporovaná ministerstvem školství a pouhých 10% spoluúčasti nám platí sponzoři nebo Přírodovědecká fakulta UK. Psaní grantových žádostí je pro mě ze všech povinností tajemníka asi největší stres, nebo možná spíš obava a pocit zodpovědnosti. Žádáme o poměrně vysoké částky, abychom byli schopni zorganizovat národní kolo, výjezdní zasedání, tisk brožury a ohodnotit práci lidí, kteří reálně úlohy vytváří. 

Pokud se nepletu, tak se také podílíš na organizaci odborného soustředění Běstvina.

Biologická olympiáda je úzce spjatá s Běstvinou, což je letní odborné soustředění. Tato soustředění jsou dvě – pro středoškoláky a pro základoškoláky. Já spoluorganizuji soustředění pro děti ze základních škol a k tomu jsme se těsně před covidem s kamarády ze soustředění rozhodli, že budeme dvakrát do roka organizovat prodloužené biologicky zaměřené víkendy pro děti ze základních škol. Tyto akce mají sloužit jako prostor pro setkávání dětí i mimo letní tábor. Těm dětem není ani patnáct a jsou z celé republiky, takže se vidí jen jednou do roka, protože je rodiče samotné nikam nepustí. Naším cílem bylo vytvořit prostor, kde se mohou tyto děti potkávat. Zároveň jsme chtěli do této komunity natáhnout i děti, které z nějakého důvodu olympiádu nedělaly nebo nezvládly, byť založením patří do stejné party. Takže na jaře a na podzim organizujeme takzvanou Jarní a Podzimní Běstvinku. Tento víkend jsem se akorát vrátila z té podzimní v Krušných horách, kde bylo asi 26 dětí. Bylo to úplně super a myslím, že akce splnila svůj účel a že tam začaly vznikat i širší vazby. Potkaly se tam děti z letního tábora a zároveň děti, které s námi na tom táboře z různých důvodů nebyly – často měly v den olympiády pozitivní test na covid, nebo tak podobně.

Letní odborné soustředění Běstvina. Foto: archiv T. Matějkové

Máme od tebe do konce roku očekávat ještě nějaké další novinky, nebo jsi pro teď dostatečně vytížená?

Letos těžko říct. Přijela jsem po měsíci z Tibetu, byla jsem dva dny v Čechách a odjela jsem na čtrnáct dní do Izraele, kam mě a jednoho dalšího kamaráda pozval kamarád z Běstviny. Když jsem se vrátila, říkala jsem si, že do konce roku už nikam nepojedu a budu jenom sedět u počítače a užívat si, že nikam nemusím. Rozhodně si nechci stěžovat, je to všechno hrozně super, jen to občas trochu přepísknu a pak potřebuju chvíli klid.

Děkuji za rozhovor!

Veronika Rudolfová