Jsou plazí leishmanie nebezpečné pro člověka?
Proč je důležité zkoumat právě L. tarentolae? Protože je to druh opravdu často používaný v biotechnologii. Výhodou je skutečnost, že tento parazit glykosyluje proteiny podobným způsobem jako savci. Leishmania tarentolae byla považována za nepatogenní, její kultivace je jednoduchá a levná, a proto byla opakovaně používána v genetickém výzkumu i a na výrobu rekombinantních proteinů pro různé lidské vakcíny.
O původu a vzájemném vztahu sauroleishmanií (mezi které patří L. tarentolae) a „pravých savčích leishmanií“ rodu Leishmania existují zatím dvě hypotézy. Podle té první je parazitismus v plazech původní. K tomuto závěru vědci došli na základě fosilního nálezu předka Sauroleishmania, který parazitoval v krevních buňkách plaza. Druhá hypotéza říká, že předek Sauroleishmania napadal savce. To by znamenalo, že parazitace plazů se vyvinula až druhotně. Jednoznačnou odpověď ale zatím neznáme.
Zástupci leishmanií mají ve svém životním cyklu dva hostitele – hmyz a obratlovce. Vývojově původnější je nejspíš hmyzí hostitel, ze kterého se díky sání krve tito parazité dostali i do obratlovce. Hmyzím hostitelem jsou většinou flebotomové rodu Phlebotomus, ve kterých se vyvíjejí bičíkatá stádia infekční pro obratlovce a člověka. Tato stádia se obvykle vyskytují výhradně v trávicí trubici flebotoma. U Leishmania tarentolae ale bylo zjištěno, že se infekční stádia vyvíjejí i v malpigiho trubicích, což je mezi leishmaniemi unikátní nález.
Přenos z hmyzího mezihostitele na obratlovce je možný více způsoby. První možnost je, že obratlovec, například plaz, pozře nakaženého flebotoma. Druhý, že paraziti vyskytující se v přední části trávicí soustavy flebotoma se do dalšího hostitele dokáží dostat ze sosáku ránou vytvořenou při sání krve. Třetí možnost napovídá objev L. tarentolae v malpighiho trubicích. Během sání krve samičky flebotomů běžně vylučují z malpigiho trubic moč. Tomuto procesu se říká diureze a samičky jím vylučují přebytečnou vodu přijatou s krví. V moči se můžou vyskytovat i nakažliví prvoci, kteří se dostanou do těla obratlovce. Přestože je ohledně Leishmanie tarentolae stále mnoho neznámých, je pravděpodobné, že se může přenášet všemi třemi způsoby: jak inokulativně, bodnutím flebotoma, tak i kontaminativně, buď diurezí v jeho močí nebo pozřením nakaženého flebotoma.
Leishmania tarentolae je tedy unikátní nejen tím, koho napadá, ale i způsobem, kterým je přenášena. Snad se již brzy dozvíme, jak přesně tyto procesy fungují a zda je L. tarentolae skutečně nebezpečná i pro člověka.
Mendoza-Roldan, J. A., Votýpka, J., Bandi, C., Epis, S., Modrý, D., Tichá, L., Volf, P., & Otranto, D. (2022). Leishmania tarentolae: A new frontier in the epidemiology and control of the leishmaniases. Transboundary and emerging diseases, 69(5), e1326–e1337. https://doi.org/10.1111/tbed.14660
Eliška Leštinová
Akce dokumentů