Rusové a východní Evropa po pětadvaceti letech

Výzkumníci si vybrali šest států na pomezí evropské integrace a ruského vlivu. Jedná se o tři pobaltské státy (Litva, Lotyšsko, Estonsko) a Bělorusko, Moldavsko a Ukrajinu. Práce si kladla za cíl zjistit, jak se ruská menšina ve státech projevuje: proměny počtu obyvatel, ale také, jak artikuluje své politické zájmy a zda přispívá ke stabilizaci, nebo způsobuje destabilizaci zmíněných států.

Proces derusijanizace je klíčovým konceptem článku a ve zkratce znamená odliv ruského obyvatelstva ze zájmového území. Pojem je opakem k rusijanizaci, tedy šíření ruského obyvatelstva po území bývalého Sovětského svazu. Derusijanizace podle zjištění probíhá ve všech regionech zmíněných šesti států, pouze v Podněstří - silně prorusky orientované separatistické části Moldavska - zůstává podíl a vliv Rusů stejný.

Jednotlivé státy se vydaly různými cestami. Pobaltí navázalo spojenectví se státy na západ od svých hranic. Litva, Lotyšsko i Estonsko jsou členy NATO a EU a nadále se snaží stvrzovat svou roli v těchto společenstvích, a to i přes silnou ruskou menšinu, která v geopolitických otázkách stojí často v opozici. Tyto státy nejsou národnostně homogenní, jako je například Česká republika. Přes znatelný pokles podílu ruského obyvatelstva žije v Lotyšsku a Estonsku přes 25 % Rusů. To se projevuje v artikulaci politických zájmů, ve výsledcích voleb i zákonech. V obou zemích platí přísná jazyková pravidla vylučující ruštinu, mnoho desítek tisíc obyvatel, převážně ruskojazyčných, nedisponuje státním občanstvím.

V Estonsku poslední parlamentní volby vyhrála proevropská strana, v regionech hraničících s Ruskem s vyšším podílem ruského obyvatelstva však uspěla proruská levicová strana. V Lotyšsku dokonce sociálně demokratická strana s ruským elektorátem zvítězila, nicméně koalici nakonec vytvořily proevropské strany. To může vést v budoucnosti k většímu napětí a destabilizaci země. V Litvě tvoří ruské obyvatelstvo zhruba jen 10 % z celkového počtu, a tak se zde netvoří významnější společenské štěpné linie.

V druhé trojici států (Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko) neexistoval takový jazykový tlak na užívání jediného jazyka, a tak si ruská komunita mohla zachovat svou řeč, a to i bez toho, aby potřebovala jazyk druhý. Dalším rozdílem je politická orientace i ekonomická situace. Tyto státy jsou více orientovány na Rusko, anebo nemají na ose západ-východ jasného partnera. Setkáváme se tu také se slabší ekonomikou, to zejména v Moldavsku, a vyšší mírou korupce než v Pobaltí. Podíl ruského obyvatelstva pod 10 % nalezneme v Bělorusku a Moldavsku. Na Ukrajině je to přes 17 %. Nicméně součet ruského a rusifikovaného obyvatelstva se ve všech šesti státech kromě Litvy pohybuje od 20 do 42 %, je také značně regionálně koncentrováno.

Jaký vliv má ruská část obyvatelstva Ukrajiny na politické dění v zemi?
Zdroj: Andrew Butko, Wikimedia Commons

Nejvýraznějším příkladem je Ukrajina. Proces derusijanizace probíhá nejpomaleji právě v dnes nejvíce exponovaných regionech, v Ruskem anektovaném Krymu a doněcké a luganské oblasti (dnes více než 70 % rusofonních obyvatel). Jazyková a národnostní hranice se kryje i s politickým rozštěpením země. Bývalý prezident Janukovyč, který obdržel v prezidentských volbách na východě Ukrajiny až 80 % hlasů, artikuloval právě zájmy ruskojazyčného obyvatelstva a v prezidentském úřadě si počínal čím dál tím více autokraticky. Obyvatelé centrální a západní Ukrajiny, kde i derusijanizace probíhala daleko rychleji, se naopak cítili nevyslyšeni, když odmítl podepsat asociační dohodu s EU. Západ a východ Ukrajiny dělí i souboj politické pravice a levice. Například komunistická strana podporovala separatisty na východě Ukrajiny, nebo anexi Krymu. Naopak současný prezident Petro Porošenko získal nadpoloviční většinu hlasů zejména díky voličům ze západní a střední Ukrajiny a nyní znovu obrací kormidlo směrem k EU.

V Bělorusku panuje autoritativní režim prezidenta Lukašenka, který se netají svou proruskou orientací a moc třímá pevně ve svých rukou. Otázkou je, co by mohl přinést jeho případný odchod a uvolnění běloruského režimu.

Moldavsko je rozpolcenou zemí, která se snaží o spolupráci s EU i s Ruskem. To odráží hlavní štěpící politickou linii – prorusky orientovanou komunistickou stranu a proevropskou alianci. Moldavsko již podepsala asociační dohodou s EU. Další vývoj událostí však brzdí vysoká míra korupce a slabá ekonomika. Vrásky zemi dělá také separatistické Podněstří silně vázané na Rusko.

Z představených zemí jsou patrné velké rozdíly v několika sférách – ekonomicky úspěšné jsou členské státy EU v Pobaltí. Mezi státy s ohrožením společenské a politické situace patří ty s vysokým podílem ruského obyvatelstva – Lotyšsko, Ukrajina a Moldavsko, oproti tomu díky autoritářskému režimu je zatím stabilní Bělorusko. Statistické analýzy potvrzují regionální rozdíly ve volených stranách podle národnostního složení, dále vidíme problémy zejména v těch regionech, kde derusijanizace probíhá nejpomaleji. Důležitým zjištěním je i velký podíl ruskojazyčného obyvatelstva v hlavních městech. V Rize a Tallinnu se jedná zhruba o 30 %. V Kyjevě 25 % a v Minsku pak 50 %, přitom zázemí těchto měst vykazují mnohem menší čísla – 7 % a 25 %.

Článek se pokusil představit roli ruského a ruskojazyčného obyvatelstva v geopolitické oblasti, která je rozpolcená na ose východ-západ. To bohužel vede k napětí, popřípadě konfliktům. Stále je zde široké pole pro další politologické a geografické výzkumy, které by mohly pomoct dalšími fakty a náhledy k vyřešení současné situace.

Petr Dostál & Libor Jelen (2015) De-Russianisation of the Western Post-Soviet Space: Between the thick and Thin Nationalising Processes, Geopolitics, 20:4, 757-792.

Tomáš JANÍK