Rozhovor s polárníkem Danielem Nývltem

Danieli, v Antarktidě jste byl už sedmkrát, tedy téměř od počátku moderních českých výzkumů. Co je hlavním výzkumným záměrem Čechů na ostrově Jamese Rosse?

Základní disciplína, kterou my v Antarktidě provozujeme, je geologie, na níž se potom staví dál. Z fyzicko-geografických oborů jsou studovány především geomorfologie, která se zabývá hlavně současnými tvary místního reliéfu a jejich vývojem, dále meteorologie a klimatologie a v posledních letech přibývá i glaciologie. Co se týče živé přírody, je zpracovávaná limnologie a potom určitě ekologie, která se soustředí především na výzkum sukcese čerstvě odledněných oblastí na okrajích Antarktidy, kam patří i „náš“ ostrov. Nechybí ani zástupci rostlinné fyziologie, kteří se snaží objasnit aktivitu místních mechů a dalších nižších rostlin, která může být vázaná na současné klimatické změny.

Ostrov Prince Gustava v ranním slunci. Zdroj: D. Nývlt

Váš grant letos končí. Jak zatím vypadají výsledky a co byl asi největší objev?

ČGS a spolupracující instituce včetně PřF UK už v Antarktidě řešily druhý projekt financovaný MŽP (projekty Věda a výzkum). Výsledky jsou poměrně zajímavé, ale asi nejvýznamnější je objev našeho kolegy Radka Vodrážky, který na Albertově vystudoval paleontologii. On jako první na světě našel a popsal v Antarktidě živočišné houby. Paradoxní a kuriózní zároveň je, že ten objev učinil ještě předtím, než vůbec odjel na jižní polokouli. Objevil je v depozitářích Britské antarktické služby v Cambridge, které byly popsané úplně jiným způsobem. Abychom ale nezesměšňovali Brity, tak je nutno zmínit, že specialisté tohoto oboru by se na celém světě dali spočítat na prstech obou rukou. Vybaven touto znalostí odjel na ostrov, kde se mu jich skutečně podařilo najít velké množství v mnoha svrchnokřídových souvrstvích.

Diferenční měření GPS na ostrově Jamese Rosse. Zdroj: D. Nývlt

Jinak se nedá mluvit o nějakých velkých objevech, protože náš výzkum navazuje a vychází z prací Britů a Argentinců, kteří na ostrově aktivně pracují už nějakých 40 let. Snažíme se zpřesňovat dříve objevené a samozřejmě dodávat nová data a pozorování, které doplňují celkový obrázek toho, co o Antarktidě víme. Ale je toho stále dost, na čem je možné pracovat. Příkladem může být vydání topografické mapy 1:25 000 v roce 2009, na které jsem strávil 2 roky života. Doposud existovala pouze mapa 1:100 000 od Britské antarktické služby, která měla navíc vrstevnice po 100 m, což byl pro detailní terénní výzkum s prominutím pouhý obrázek. Ta naše má vrstevnice po 5 m, v plochých místech i pomocné po 2,5 m a byla zkonstruovaná na základě leteckých snímků Britské Royal Navy a terénního diferenčního GPS měření, které posloužilo k vytvoření základní trigonometrické sítě. Takto detailně zpracovaných území je v Antarktidě velmi málo, což nám ukazuje i zájem Britů o tato topografická data.

Jak probíhá spolupráce s ostatními výzkumnými týmy? A jsou nějaké konference, které se zabývají čistě Antarktidou?

Vrtání do ledovce. Zdroj: D. Nývlt

Co se týče druhé části otázky. Speciální konference pouze o Antarktidě samozřejmě existují. Třeba právě v případě věd o Zemi zaměřených pouze na Antarktidu je mezinárodní symposium pořádané každé 4 roky. Letos v červenci se bude konat v Edinburghu ve Skotsku. Bohužel se nebudu moci zúčastnit, jelikož tou dobou budu na Špicberkách. Terénní práce měla přednost. Nicméně někteří kolegové se tam chystají, takže naše výsledky prezentovány budou.

Podáváte grant za 116 milionů na dalších 7 let. Čím se výzkumný záměr liší od toho minulého?

Ano, bohužel, výzkum v Antarktidě není levný. GAČR letos poprvé vypsala soutěž na podporu excelence v základním výzkumu, takže jsme se o něj pokusili a 9. května jsme návrh odevzdali. Pokud to vyjde, pak se na projektu budou podílet tři instituce: MU v Brně, ČGS a JČU, ale protože špičkoví odborníci jsou i na jiných institucích, tak po vynikajících zkušenostech z minulých let budeme spolupracovat i s kolegy a kamarády z PřF UK. Jedná se hlavně o albertovské fyzické geografy, petrology a paleontology a biology z Viničné.

Co se týče tématiky projektu, tak je zaměřen jednak na pokračování již studovaných látek, jednak na doposud málo řešené mezioborové problémy. Právě proto je spolupráce mnoha institucí a jednotlivců tak důležitá a vhodná, protože nejen propojuje studium jednotlivých věd o Zemi, ale spojuje je i s biologickými obory. Dříve byla témata studována mnohdy velmi úzce. Často jsme zjišťovali, že se různí lidé z týmu zabývají podobnými problémy, ale samozřejmě každý trochu z jiného pohledu. Bude tedy jistě velmi zajímavé tomu dát nějakou nadstavbu, která by přinesla daleko komplexnější pohled a celý problém lépe vystihla.

Můžete nám popsat, jak vypadá takový běžný den vědce na polární stanici, když tedy zrovna venku nezuří vánice?

Nedá se říci, že bychom trávili na stanici všechny dny nebo se na ni večer vraceli z blízkého okolí. To odledněné území, na němž pracujeme, je poměrně velké. Takže v mnoha případech využíváme gumových člunů k přesunu k vytipovaným místům, kde si stavíme terénní tábory, odkud hvězdicovitě pracujeme třeba 3 až 5 dní, abychom se potom vrátili na stanici dobít baterky, vyprat si, umýt se a vůbec se připravit na další práci.

V případě, že pracujeme přímo ze stanice, tak vždy jeden z týmu zůstává a stará se celý den o kuchyň, aby se ostatní mohli plně soustředit na svoji práci. Takže když zrovna nevaříte, tak vstáváte za minutu až dvě minuty 8, protože v 8 začíná snídaně. A pokud je slušné počasí, tak se mezi 8:30 a 9hod. vyráží do terénu potom, co každý zapíše do sešitu, kam se chystá a samozřejmě si s sebou vezme vysílačku. Když je opravdu velmi hezky, tak se toho musí využít a vůbec se nevracíme na oběd. Naopak stabilní je 8. hodina večerní - čas na večeři, kterou se snažíme dodržovat. Pokud se třeba nějaká skupina v terénu zapomene, tak se přes vysílačku ozve, že dorazí později, protože mnohdy je hodina či dvě v terénu navíc velmi důležitá (světlo je prakticky neomezeně dlouho, i na počátku března, kdy obvykle stanici opouštíme, je vidět do 10. hodiny večer).

Takže pracovní doba minimálně 10 hodin denně, venku a v zimě. To by asi běžný státní zaměstnanec nezvládl… Nastal ale nějaký ryze antarktický problém, se kterým jste při plánování nepočítali? Něco v čem Vás Antarktida se svými specifickými podmínkami překvapila?

Vzpomínám například na úplně první sezónu, kdy jsme v Antarktidě byli pod stanem a která byla úplně jiná, než ty sezóny další, protože jsme jeli někam, kde nikdo z Čechů předtím nebyl. Ale asi největší problém nastal v druhém roce, v roce 2005, kdy se stanice Johanna Gregora Mendela začala stavět. Na ostrov tehdy vyjelo 9 lidí, 6 vědců a 3 technici. A na místě výstavby stanice měli být týden před jejím „doručením“. Bohužel loď, která měla stanici přivézt, ztroskotala ještě předtím, než jí v Punta Arenas naložila. Takže problém byl na světě. Sehnat loď, která by tento materiál byla schopna přivézt, nebylo vůbec jednoduché. Možná ale ještě v zajímavější situaci byli ti čekající lidé na ostrově Jamese Rosse, kteří měli zásoby jen na 14 dní. Obrovsky nám ale pomohla „smůla“ našich argentinských kamarádů, kteří měli tábor blízko nás a kterým zkrátili pobyt z plánovaných 3 měsíců na 3 týdny. Díky tomu nám mohli přenechat spoustu proviantu a navíc, když je nakládali do vrtulníku, dovezli nám další zásoby masa. Náhradní loď s materiálem na výstavbu dorazila na ostrov až za 5 týdnů. Takže bez argentinské pomoci by to spíše než na vědu bylo na evakuaci. Nicméně, tahle i další sezóna tím určitě poznamenaná byla, protože výstavba stanice se tím vlastně protáhla až do sezóny 2006. Na druhou stranu ukázala, jak je důležité si v Antarktidě pomáhat!

V Antarktidě se prostě musí počítat se vším. Zvláště pak ke konci léta, tedy v březnu. Loni jsme měli například obrovské problémy se odtamtud vůbec dostat. Poslední skupina strávila na argentinské stanici Marambio, kde je letiště pro vojenská transportní letadla a ne jen heliport, 3 týdny. Počasí bylo tak špatné, že Hercules nemohl přistát. Týden zuřila vánice, rychlost větru přes 40 m/s, teploty kolem minus 25 °C a téměř nulová viditelnost. Platil i zákaz vycházení, natož aby přistálo letadlo. Ono není jednoduché přistát ani v lepších podmínkách, protože tam neexistuje navádění a pilot přistává ručně. Takže i když se počasí trochu umoudřilo a letadlo už dokonce kroužilo nad ostrovem, nakonec se zase muselo otočit a zamířit zpět do Patagonie, protože nad ostrovem seděl mrak. Klimatické podmínky právě na náhorní plošině ostrova Seymour, kde stanice Marambio leží, nejsou vůbec ideální, a tak se podobné problémy můžou vyskytnout i při příletu. A protože bezpečnost je vždy na prvním místě, tak pokud chcete v Antarktidě bádat, musíte se s tím smířit.

Sněhová bouře v Brandy Bay. Zdroj: D. Nývlt