Račí replikátoři
Zkušenými dobyvateli jsou především zástupci severoamerické čeledi Cambaridae. Kromě značné odolnosti vůči račímu moru disponují také rychlým životním cyklem, tolerancí ke znečištění a větší agresivitou. Kolektiv českých biologů, jehož součástí byl také doc. Adam Petrusek z katedry ekologie PřF UK, přidal nedávno k těmto vlastnostem další, neméně znepokojivou. Během výzkumu rozmnožování raků pruhovaných ( Orconectes limosus) totiž k překvapení všech nakladly vajíčka nejen oplozené samice, ale také ty, které byly jako kontrolní skupina izolovány od samců a podrobeny desetiměsíční sexuální abstinenci. Jedním z možných vysvětlení byla schopnost přechodu k nepohlavnímu rozmnožování (partenogenezi) v nepříznivých podmínkách, která by pro vetřelce znamenala značnou výhodu při obsazování nových lokalit.
Aby vyloučili možnost úschovy spermií z předchozí sezóny, případně hermafroditismus, podrobili autoři inkriminované samice a jejich potomky analýze DNA. Ta ukázala, že malí ráčci jsou geneticky identičtí se svými matkami. Vůbec poprvé v celém řádu desetinožců (Decapoda), zahrnujícím mimo raků například kraby, krevety a langusty, tak byla popsána schopnost volit mezi pohlavním a nepohlavním rozmnožováním. Nepřekvapuje, že tomu bylo právě u zástupce čeledi Cambaridae. U příbuzného druhu Procambarus fallax byla před několika lety popsána výlučně nepohlavně se rozmnožující forma, hojně rozšířená mezi akvaristy. Na rozdíl od ní se samičky raka pruhovaného zřejmě uchylují k neposkvrněnému početí pouze, pokud nemají příležitost k sexu. Raději se tak spokojí s menším počtem geneticky uniformního potomstva, než se zcela promarněnou sezónou.
Otázkou je, proč zůstávala tato skutečnost tak dlouho nepovšimnuta. Jako ostřílený invazní druh, vysazený do evropských vod již roku 1890, je rak pruhovaný po desetiletí intenzivně zkoumán. Podle autorů je ale možné, že předchozí podobné případy byly jednoduše přehlíženy a vysvětlovány jako důsledek dřívějšího nezaznamenaného páření (raci se přece nepohlavně nerozmnožují). Nové zjištění má také praktické důsledky. Především je nejisté, nakolik by bylo účinné bránit invazi vypouštěním sterilních samců, jak se osvědčilo například u některých hmyzích škůdců. Zbývá snad jen zjistit, za jakých podmínek ke změně reprodukční strategie dochází. A také doufat, že domácí druhy nasbírají síly a přívalu vetřelců s naší pomocí úspěšně odolají.
Martin Minařík
Akce dokumentů