Pátrání po přenašečích nebezpečných leishmanióz pokračuje

Leishmanie jsou mezi obratlovčími hostiteli přenášeny krevsajícími dvoukřídlými flebotomy – můžete si je představit jako miniaturní, kolem tří milimetrů velké chlupaté „komáry“ (viz obrázek). Obecně se soudí – a dosavadní údaje z terénu i laboratorních experimentů tomu nasvědčují –, že savčí paraziti (podrody Leishmania a Viannia) jsou přenášeni rody Phlebotomus a Lutzomyia, zatímco pro plazí druhy (podrod Sauroleishmania) slouží jako vektoři flebotomové rodu Sergentomyia. Leishmanie prošly dlouhodobou koevolucí s flebotomy a v různých přenašečích se podrody vyvíjejí jinak: Savčí leishmanie po úniku z peritrofické matrix (chitinózní struktury, která vzniká kolem trávené potravy kvůli ochraně flebotoma před infekcemi) ve střevě migrují v trávicí soustavě dopředu (v případě podrodu Viannia ještě s krátkou fází v zadní části traktu), zatímco plazí se brání defekaci tím, že se přichycují v zadní části střeva. Savčí se přenášejí inokulací do hostitele při sání – ale u plazích to vzhledem k jejich lokalizaci vzadu v trávicím traktu nepřichází v úvahu a pravděpodobně dochází k přenosu pozřením flebotoma plazem. Při experimentální infekci přenašeče, který není přirozeným vektorem daného druhu leishmanie, často dochází k vyloučení parazitů při defekaci.

Ve východní Africe se z dříve prokázaných přenašečů Leishmania donovani vyskytují zejména tři druhy rodu Phlebotomus (orientalis, martini a celiae). Jenže u odchycených samic těchto flebotomů (samci podobně jako u ostatních dvoukřídlých krev nesají) z oblasti východní Afriky nebyly nalezeny žádné infekce parazitem L. donovani, který je původcem závažných viscerálních leishmanióz v tomto regionu. Další podezřelý, P. rodhaini, je zase příliš vzácný a moc se nevyskytuje v lidmi osídlených místech. Vyvstala zásadní otázka: Jaký je tedy přenašeč L. donovani ve východoafrické oblasti? Kromě výše zmíněných druhů se tam vyskytují také flebotomové rodu Sergentomyia, kteří sají zejména na plazech, ovšem nevyhýbají se úplně ani savčím hostitelům. Na lokalitách, kde se vyskytují nákazy viscerální leishmaniózou, jsou navíc velmi hojné. Sergentomyie se díky tomu i několikrát zjištěné PCR pozitivitě na leishmanie pravidelně ocitají v podezření z přenosu lidských onemocnění. Jejich zapojení do šíření těchto parazitóz však zatím nikdy nebylo prokázáno.

Čeští parazitologové v čele s Petrem Volfem a Jovanou Sádlovou se rozhodli experimentálně otestovat, zda je druh Sergentomyia schwetzi, který se hojně vyskytuje téměř po celé Africe, schopen přenášet původce lidských leishmanióz: zmíněné L. donovani a také L. infantum a L. major. Sergentomyie byly nakaženy sáním infikované krve přes kuřecí kůžičku. V počátečních dnech v nich byli při pitvách pozorováni paraziti, ale ani u jednoho sledovaného druhu nedošlo v tomto přenašeči k dokončení vývojového cyklu – do přední části trávicího traktu se leishmanie vůbec nedostaly. Peritrofická matrix, která po sání obklopuje potravu ve střevě, se u druhu Sergentomyia schwetzi rozpadá pomaleji než u jiných flebotomů. Leishmanie, přizpůsobené svým životním cyklem dřívějšímu rozpadu, nestačily ve vhodném stadiu včas uniknout, aby se vyhnuly defekaci. Ve střevě kontrolního druhu flebotoma Lutzomyia longipalpis, který běžně přenáší i lidské leishmaniózy, docházelo k normálnímu vývoji, tedy ke kolonizaci přední části trávicí soustavy.

Julie Nováková