Ježci bdící, rekolonizující
Ježek západní (Erinaceus europaeus), rozeznáván laiky jako uhlazený intelektuál s brýlemi (rozuměj s černou maskou) a jeho rozčepýřený východní soukmenovec (E. roumanicus) se setkali na území České republiky na své cestě z původních domovin. Odkud se tu ježci vzali, kam jdou a co s sebou nesou? Na takové otázky hledali odpovědi Barbora Bolfíková a Pavel Hulva z PřFUK.
Rozšíření evropských ježků coby hmyzožravců bylo v minulosti silně ovlivněno střídáním ledových dob. Ústupy jejich populací do jižních útočišť v chladných obdobích a návraty na sever při otepleních přispěly k odštěpení dnešních druhů, zanechaly stopy v jejich genomech a vydláždily jim cestu do učebnic fylogeografie. Zrod současných druhů byl započat před 3.2 – 4.5 miliony let, kdy se od sebe oddělily dvě linie. Západní, vzniklá na Pyrenejském a Apeninském poloostrově, si dnes vyhradila prostor na stejnojmenné straně Evropy a přes Skandinávii se rozšířila do Pobaltí a severního Ruska. Východní doputovala z Balkánu do východní Evropy (třetí linie pak zůstala izolována za Kavkazem a Bosporskou úžinou). Střední Evropa je dnes křižovatkou rekolonizačních cest obou evropských forem a toto místo je tak mimořádně vhodné pro výzkum vzniku reprodukčně izolačních bariér, rozdělení ekologických nik a dalších průvodních jevů vzniku nových druhů. V komplexní studii se autoři zaměřili na odhalení populační struktury právě v této oblasti, a to pomocí analýz mitochondriální a jaderné DNA v rámci mladé a dynamické disciplíny krajinné genetiky.
Příslušnost České republiky k západu dokládá trojnásobná množstevní převaha E. europaeus na studovaných lokalitách, poměrně rovnoměrně distribuovaných v transektu přes kontaktní zónu. Tento ježek vystupuje v rámci svého oblíbeného lesního habitatu až do 700 metrů nad mořem, zatímco těžiště výskytu jeho příbuzného, milovníka spíše otevřenější krajiny, leží v oblastech do 300 m. n. m. Rozbor DNA obou druhů odhaluje značné rozdíly. Populace ježka západního byla zřejmě po delší dobu početně stálá a i díkytomu je její genetická struktura komplexnější. Oproti tomu východní ježci zřejmě prošli tzv. efektem hrdla láhve (prudký pokles počtu jedinců), spojeným s nedávným zvětšováním areálu. Omezené množství zakladatelů a větší ochota k šíření jsou tak původci nižší diverzity jejich mitochondriální DNA.
Ovšem, cestování samotné představuje pro slabozraké hmyzožravce nemalý problém. Odhlédneme-li od nepříliš dlouhých končetin, překážkou jsou pro ně potravní omezení, predace a fragmentace krajiny, jako například rušné silnice či velká pole…to vše má za následek pouze ostrůvkovitý výskyt. Podrobnější analýza ježka západního z pohledu krajinné genetiky odhalila přítomnost jedné subpopulace na západě republiky a dvě mozaikovitě rozprostřené na východě, přičemž hranicí jim jsou Labe a Vltava. Co se týče ovšem srovnání vzájemného, tím kdo přišel do střední Evropy později byl ježek východní, pravděpodobně v souvislosti s rozsáhlým odlesňováním v neolitu.
Mimořádně zajímavým zjištěním je zřejmá neexistence hybridů obou druhů. Na rozdíl od vesele se křížících myší či vran, ježci si zřejmě zachovávají druhovou integritu, alespoň tedy na našem území. Autoři si to vysvětlují existencí předkopulačních zábran či selekčního znevýhodnění míšenců, které se stačily vyvinout během společného soužití. Tento proces se označuje jako reinforcement a je důležitým procesem při dokončení vzniku nových druhů po sekundárním kontaktu linií, které vznikly v odloučení (zde v glaciálních refugiích).
Široké spektrum výsledků poskytlo detailní náhled na některé oblasti biologie ježků a zároveň poukázalo na neprobádané kapitoly, jako jsou ježčí sociální chování, komunikace, reprodukce a další. Nezbývá než doufat, že tyto zajímavé otázky budou vbrzku zodpovězeny.
Martina Komárková
Akce dokumentů
