Hra na schovávanou: Kde najde houba svého fotobionta?
Jak to s těmi lišejníky je? Je to řasa, která si hledá svojí symbiotickou houbu ve všemožných podmínkách nebo je to naopak?
Dříve panoval názor, že prostředí, kde lišejník roste, určuje houba, jelikož tvoří převážnou část jeho stélky. Nicméně nová studie Pavla Škalouda (katedra botaniky PřF UK) a Ondřeje Peksy (Západočeské muzeum v Plzni) ukazuje, že to může být naopak.
Jako pokusná řasa posloužila Asterochloris, která se vyskytuje v symbióze s lišejníky rodů Lepraria a Stereocaulon. Autoři studovali genetickou variabilitu řas ve 107 vzorcích lišejníků odebraných v různých typech biotopů (ty se lišily nadmořskou výškou, zeměpisnou šířkou, množstvím srážek, mírou zastínění a typem substrátu). Výsledky poukázaly na existenci 13 dobře odlišitelných linií (druhů) v rámci rodu Asterochloris. Fotobionti z určitých linií se ukázali být spolčeni s taxonomicky odlišnými, ale ekologicky podobnými, lišejníky.
Porovnáním genetické podobnosti řas s podobností biotopů lišejníků vyšlo najevo, že blízce příbuzní fotobionti mají sklon se vyskytovat v podobných podmínkách. Vyskytovali se shodně v lišejnících vystavených dešti nebo naopak před deštěm chráněnými, ve stejných klimatických podmínkách nebo na stejném substrátu. Zvláště vystavení dešti a slunci je zásadní faktor, který odlišuje linie Asterochloris.
Jak bývá zvykem, byla objevena i výjimka z tohoto pravidla. Řasy z jedné linie se totiž vyskytovaly v lišejnících jak ombrofilních (déšťomilných) tak ombrofobních (dešti se vyhýbajících), což také velmi dobře odpovídá ekologické různorodosti této linie. Řasy vytvářely symbiózu s množstvím různých druhů hub rostoucích za rozdílných vodních i světelných režimů na širokém spektru substrátů.
Většina druhů hub byla asociována s geneticky nesourodou skupinou řas z různých linií. Pouze u třech druhů rodu Lepraria byla objevena symbióza s řasami z jediné linie s výrazně vyšší frekvencí.
Tato studie tedy ukazuje, že fotobionti lišejníků mohou projevovat jasné ekologické preference, nezávislé na houbovém symbiontovi. To následně může vést k omezení ekologické niky dostupné pro lišejníky a vytvoření tzv. lišejníkových gild (ombrofobní acidofilní lišejníky, horské ombrofilní lišejníky rostoucích na křemičitých horninách a nížinné ombrofilní lišejníky preferující substráty chudé na křemičitany). Možná je to tedy právě fotobiont, kdo rozhoduje o ekologii a rozšíření lišejníků. Chcete zjistit, proč daný lišejník roste zrovna tam, kde jste ho nalezli? Nejvhodnější bude zeptat se: „Kdo je tvá řasa?“
Radka Nováková
Akce dokumentů