Hra na schovávanou: Kde najde houba svého fotobionta?
Dříve panoval názor, že prostředí, kde lišejník roste, určuje houba, jelikož tvoří převážnou část jeho stélky. Nicméně nová studie Pavla Škalouda (katedra botaniky PřF UK) a Ondřeje Peksy (Západočeské muzeum v Plzni) ukazuje, že to může být naopak.
Jako pokusná řasa posloužila Asterochloris, která se vyskytuje v symbióze s lišejníky rodů Lepraria a Stereocaulon. Autoři studovali genetickou variabilitu řas ve 107 vzorcích lišejníků odebraných v různých typech biotopů (ty se lišily nadmořskou výškou, zeměpisnou šířkou, množstvím srážek, mírou zastínění a typem substrátu). Výsledky poukázaly na existenci 13 dobře odlišitelných linií (druhů) v rámci rodu Asterochloris. Fotobionti z určitých linií se ukázali být spolčeni s taxonomicky odlišnými, ale ekologicky podobnými, lišejníky.
Porovnáním genetické podobnosti řas s podobností biotopů lišejníků vyšlo najevo, že blízce příbuzní fotobionti mají sklon se vyskytovat v podobných podmínkách. Vyskytovali se shodně v lišejnících vystavených dešti nebo naopak před deštěm chráněnými, ve stejných klimatických podmínkách nebo na stejném substrátu. Zvláště vystavení dešti a slunci je zásadní faktor, který odlišuje linie Asterochloris.
Jak bývá zvykem, byla objevena i výjimka z tohoto pravidla. Řasy z jedné linie se totiž vyskytovaly v lišejnících jak ombrofilních (déšťomilných) tak ombrofobních (dešti se vyhýbajících), což také velmi dobře odpovídá ekologické různorodosti této linie. Řasy vytvářely symbiózu s množstvím různých druhů hub rostoucích za rozdílných vodních i světelných režimů na širokém spektru substrátů.
Většina druhů hub byla asociována s geneticky nesourodou skupinou řas z různých linií. Pouze u třech druhů rodu Lepraria byla objevena symbióza s řasami z jediné linie s výrazně vyšší frekvencí.
Tato studie tedy ukazuje, že fotobionti lišejníků mohou projevovat jasné ekologické preference, nezávislé na houbovém symbiontovi. To následně může vést k omezení ekologické niky dostupné pro lišejníky a vytvoření tzv. lišejníkových gild (ombrofobní acidofilní lišejníky, horské ombrofilní lišejníky rostoucích na křemičitých horninách a nížinné ombrofilní lišejníky preferující substráty chudé na křemičitany). Možná je to tedy právě fotobiont, kdo rozhoduje o ekologii a rozšíření lišejníků. Chcete zjistit, proč daný lišejník roste zrovna tam, kde jste ho nalezli? Nejvhodnější bude zeptat se: „Kdo je tvá řasa?“
Radka Nováková
Akce dokumentů