Detektivka na Antarktidě

Kontinentální drift vysvětluje vznik kontinentů a jejich pohyb díky deskové tektonice a dynamice zemského pláště. Díky tomu byly kdysi světadíly, jako například Afrika a Jižní Amerika, jednou pevninou. Šíření druhů mezi blízkými, i když mořem oddělenými, kontinenty dřív bylo mnohem jednodušší než dnes. Malé druhy zvířat, například hmyz, se přes moře dokázal přeplavit na takzvaných raftech, což je plovoucí biologický materiál, například padlý strom. Směr, kterým tyto rafty plují, je ovlivňován hlavně mořskými proudy.

Vědci zkoumali dva scénáře – šíření druhu přes Antarktidu i kolem ni. V případě šíření přes Antarktidu je ale potřeba vzít v potaz důležité faktory, například směr vln. Zdroj: původní článek

Vědci porovnali dva hlavní scénáře, jak se na jižní polokouli v třetihorách mohla šířit čeleď brouků Elmidae. V jednom modelu se na Antarktidě vyskytovali a v druhém nikoliv. Do predikcí zahrnuli směr proudů a vzdálenost mezi Antarktidou a pevninami Jižní polokoule, na kterých se tato čeleď dnes vyskytuje, což je Austrálie, Jižní Amerika, Afrika a Nový Zéland.

A na co přišli? S největší pravděpodobností tato skupina brouků vznikla v Africe, a poté se přes moře rozšířila do Antarktidy, odkud osídlila Austrálii a Jižní Ameriku – právě tyto kontinenty byly totiž ve zkoumaném období velmi blízko Antarktidy. Z Jižní Ameriky se pak tato čeleď dostala na Nový Zéland.

Není raft jako raft. Ten biologický je na rozdíl od toho lidského volně plovoucí předmět, na kterém zvířecí či rostlinné druhy dokáží překonat i tak náročnou překážku, jako je moře. Zdroj: Jeremy Stewardson, unsplash.com

Antarktidu je tedy možné zahrnout do biogeografických analýz, ale má to jistá omezení. Prvním z nich je, že modely by neměly předpokládat šíření druhů na velké vzdálenosti. Obecně totiž platí, že s menší vzdáleností mezi pevninami roste úspěšnost šíření druhů. Dále je v modelu potřeba omezit počet areálů, kde se daný druh vyskytuje – je téměř nemožné, aby se jeden druh vyskytoval na několika kontinentech zároveň. Šíření druhů mezi kontinenty bylo odděleno dlouhými časovými úseky, během kterých docházelo k jejich specializaci. Důsledkem je, že dnes žádný z druhů brouků čeledi Elmidae neobývá více než jeden kontinent. Posledním předpokladem použitého modelu je, že se mořské proudy nezměnily za celou dobu vývoje zkoumané čeledi.

Tato omezení jsou v analýzách velmi důležitá, ale vědci varují: pro jiné druhy, u kterých by se v budoucnosti dělal podobný výzkum, by možná bylo potřeba použít jiná omezení. Dokonce by pro jiné skupiny organismů mohlo vyplynout, že u nich Antarktidu do biogeografických rekonstrukcí nejde zahrnout.

Stejně jako v detektivce, i při studiu historického šíření druhů je vždy nutné začít od úplného začátku. Co platí pro brouky, by nemuselo platit pro jiné skupiny.

Eliška Leštinová

Sýkora, V., Herrera‐Alsina, L., Maier, C., Martínez-Román, N. R., Archangelsky, M., Bilton, D. T., Seidel,

M., Leschen, R. a. B., & Fikáček, M. (2023). Reconstructing ancient dispersal through Antarctica: A

case study of stream‐inhabiting beetles. Journal of Biogeography, 50(11), 1939–1954.

https://doi.org/10.1111/jbi.14702