Chemie múzou francouzských spisovatelů
Zdroj: Wikipedie
Původ autorovy fascinace chemií není dodnes znám, avšak setkáváme se s ní již v jeho raných dílech. Proust v nich připomíná schopnosti spektrální chemické analýzy, která se v 19. století rozvíjela. Také se věnuje nechvalně známé Limoineově aféře. Jedná se o soudní spor, ve kterém francouzský podvodník H. Leimone předstíral objev výroby umělých diamantů, a na společnosti De Beers vylákal jeden milion liber. Plně ke slovu se však chemie dostává až v Proustově klíčovém díle Hledání ztraceného času.
Proustovo mimořádné dílo, zaujímající přibližně 3100 stran a složené ze sedmi dílů, je zalidněno více než stovkou postav a do děje je také mistrně vetkaná chemie. Vlak se tak pro něj stává uhelnou laboratoří a předpokoj jedné z osudových žen Odetty de Crécy zase laboratoří kouzelnickou. Zachování Odettiny podivuhodné krásy, se mu zdá „zázračnější, než jakoby ve vztahu k zákonům přírody bylo uchování radia v nezměněném stavu“, z čehož vyplývá, že je mu známa i radioaktivita radia, v té době objeveného manželi Curieovými. Pro vyjádření pozoruhodnosti Vinteuilovy sonáty, která opakovaně sehrává roli emočního katalyzátoru děje knihy si bere na pomoc i otce moderní chemie. A tak vznik skladby je stejně geniální jako „odvaha Lavoisierova … objevujícího tajné zákony neznámé síly.“
Chemické procesy lze vnímat též jako metafory. Mohou tak být podnětem vyvolávajícím vzpomínky, jedná se o vůni lipového čaje, způsobenou těkavými sloučeninami silice lípy – například geraniolem a farnesylem, či vůni mandlí způsobenou benzaldehydem. Hlavní hrdina se tak při popíjení čaje a přikusování madlenek vrací ve vzpomínkách do svého dětství a raného mládí. Díky chemii v přeneseném slova smyslu mohou krystalizovat lži, zamilovanost ale i vzpomínky. A procesy destilace, elektrolýzy ale i přitažlivost mezi atomy a chemické reakce ve smyslu slučování i rozkladu mohou být metaforami pro chování hrdinů románu.
Zdroj: wikiwand
Proustovy četné nemoci z něj učinily pravidelného konzumenta velkého množství léčiv, což se přirozeně odrazilo také na ději románu. V knize tak lze nalézt využití atropinu, léčiva pro zmírnění astmatu obsaženého v durmanu obecném, či kofeinu pro stejný účel. Seznamuje nás ale také s hypnotiky, léčícími problémy s nespavostí, mezi něž patří i barbituráty. Ty obsahují jako základní složku kyselinu barbiturovou, která byla různě substituována. Zmíněné jsou deriváty s amylem či ethylem. Sám Proust užíval do terapie zavedenou kyselinu diethylbarbiturovou, jež kromě chtěného účinku způsobovala i poruchy paměti. Zmíněny jsou i látky jako opium, a v něm obsažený morfin, či kokain. V obou případech autor zmiňuje sedativní účinky, ale také upozorňuje na zneužívání, a tak je čtenáři vylíčen i popis předčasné fyzické zchátralosti lidí na těchto látkách závislých.
Adéla Mojžíšová
Akce dokumentů