Bojíme se pavouků jako řádu, nebo ve strachu taxonomie nehraje roli?
Tentokrát vědci provedli online experiment, kde účastníci hodnotili bezobratlé v kontextu strachu a odporu. Mezi nimi byli pavouci, společně s korýši, hmyzem a dalšími morfologicky velmi rozličnými živočichy, díky kterým bylo zkoumáno, zda pavouci tvoří oddělenou kognitivní kategorii, která je v rámci našeho rozhodování vyhodnocována samostatně.
Zpracování podnětů se snažíme zjednodušit, a proto máme vytvořeny kognitivní kategorie, které nám pomáhají reagovat jak na již známé situace, tak i na ty neznámé. Pokud vidíme pavouka a máme s ním z dřívějška nějakou nepříjemnou zkušenost, budeme nyní reagovat odměřeně a možná i se strachem, což je důsledek právě našeho zážitku. Bylo ale vyzkoumáno, že podobně, tedy se strachem, reagují i lidé, kteří žádný silný zážitek s pavouky nemají.
Odůvodnění pro to by mohli být již dříve existující „clustery“, jež nás předem varují před nebezpečím, které sami ze své zkušenosti ještě neznáme, ale naši předkové se s ním setkali. Stejnou funkci má i odpor. Není to jen hříčka přírody pro děti, které nerady jedí brokolici nebo houby. Je to komplexní a poměrně široce pojatý obranný mechanismus před patogeny či jinými látkami, které bychom mohli sníst a otrávit se jimi. Důležitá je i role odporu pří vyhýbání se reálným i předpokládaným přenašečům těchto patogenů – sem mohou spadat i určitá zvířata. Při reakci na pavouky je sice bázeň tou hlavní emocí, ale odpor zde také hraje významnou roli. Z experimentu vyplynula korelace mezi strachem a odporem, tedy že pokud se člověk něčeho bojí, přijde mu to do nějaké míry i odporné. Toto propojení můžeme vidět na tom, že z 25 druhů pavouků, u nichž byly zkoumány reakce lidí, byl u 18 nadprůměrně vnímaný odpor, a kromě čtyř pavouků, reagovali lidé negativně i v kontextu strachu.
A jak se tedy lidé bojí pavouků? Rozhodně se nedá říct, že by jejich strach byl oprávněný. Většina pavouků totiž není vůbec nebezpečná! V experimentu přitom pavouci obsadili celkem sedm míst z top desítky živočichů, kterých se lidé báli nejvíc. To vede k další myšlence: při tvoření kognitivní kategorie vůbec nejde jen o taxonomické zařazení daného druhu. Naší obranné reakci je jedno, jestli se díváme na pavouka či jiný druh klepítkatce – všichni jsou podle strachu řazeni do jedné kategorie a to tím snáze, čím více se pavoukům podobají. Dalším typem bezobratlých, kterých se kromě pavouků a jim podobných bezobratlých bojíme, jsou stonožky. Pokud bezobratlý živočich jen trošku připomíná pavouka, lidé obvykle začnou cítit větší strach, ať už živočich patří podle taxonomie kamkoliv. Proto tedy v kontextu strachu nemůžeme mluvit jen o kognitivní kategorii „pavouci“, ale jde o kategorii širší a měli bychom mluvit o „pavouky připomínajících druzích”, což jsou ti, u kterých lidé vykazují největší strach.
Lidé, kteří se pavouků velmi báli, a to jak ti s fóbií, tak ti s “jen” vysokým strachem, vnímali pavouky velmi podobně jako většina ostatních. Lišili se od nich sice intenzitou strachu (pavouci v nich vyvolávali mnohem silnější emoce), ale se zbytkem se velmi dobře shodli na tom, kteří pavouci jsou nejstrašidelnější, kteří nejodpornější a kteří si jsou navzájem nejvíc podobní. Naopak lidé, kteří se pavouků nebáli vůbec, je hodnotili úplně jinak. Zřejmě k hodnocení pavouků používali úplně jiné kritérium než zbytek účastníků, a navíc se shodli i mnohem méně mezi sebou navzájem. S trochou nadsázky by se tak dalo říct, že zvláštní nejsou ti, kteří se pavouků hodně bojí, ale naopak ti, kteří je mají velmi rádi.
Eliška Leštinová
Akce dokumentů