100 let od narození Zdeňka V. Špinara

Při výzkumech třetihorní lokality Bechlejovice na Děčínsku, která jej nejvíce proslavila. Rok 1961. Foto Jan Bárta, z archivu M. Špinarové.

Zdeněk V. Špinar byl významným českým paleontologem působícím v druhé polovině minulého století na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Proslavil se především jako specialista na fosilní obojživelníky, zejména žáby, čímž navázal na tradici, kterou v druhé polovině 19. století založil Antonín Frič. Jako vysokoškolský učitel však také vychoval několik generací paleontologů se zaměřením nejen na obratlovce, ale i bezobratlé. Sepsal několik objemných vysokoškolských učebnic, které shrnovaly informace ze světové odborné literatury té doby a jejichž faktografická část slouží jako významný zdroj informací dodnes.

Vedle toho však napsal i řadu knih populárně vědeckého zaměření, v čemž následoval svého předchůdce na univerzitě profesora Josefa Augustu. Tyto knihy byly cenné hlavně původními rekonstrukcemi vymřelých živočichů, namalovanými pod jeho vedením akademickým malířem Zdeňkem Burianem. Od dob Antonína Friče se tak česká paleontologie po dlouhé době znovu dostala do povědomí široké veřejnosti i daleko v zahraničí.

Zdeněk V. Špinar (druhý zleva) během geologického mapování na Slovensku v roce 1936. Mapování vedl přední český geolog a Špinarův učitel Radim Kettner (1891 - 1967). Foto: Archiv paleontologického oddělení Národního muzea v Praze.  

Zdeněk Špinar se narodil 4. dubna 1916 v Čáslavi. Tam také absolvoval základní a střední školu (reálné gymnázium). Maturoval 21. června 1935, na podzim se pak zapsal na Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, obory přírodopis a chemie. Od října 1936 pracoval v paleontologické sekci Kettnerova Geologicko-paleontologického ústavu jako demonstrátor a později pomocná vědecká síla. V rámci tohoto úvazku sepsal rigorózní práci nazvanou Stromatoporae čelechovického devonu, ke které dostal instrukce od nestora české geologie a svého učitele  Radima Kettnera. Práci obhájil na podzim roku 1939, tiskem však vyšla až o rok později a stala se Špinarovou první vědeckou publikací. Poté se přihlásil k rigorózní zkoušce, tu ale již nemohl absolvovat, protože 17. listopadu 1939 byly české vysoké školy v protektorátu uzavřeny. Stihl však ještě během roku 1938 složit první státnici. Po 17. listopadu 1939 nastalo období nucené nečinnosti.

Činnost českých vysokých škol byla provizorně obnovena vládním nařízením z 25. května 1945 a definitivně Benešovým dekretem z 18. října 1945. S ohledem na obhájenou rigorózní práci byl Špinarovi ve smyslu zmíněného vládního nařízení dne 23. června 1945 udělen titul doktor přírodních věd (RNDr.). Druhou státnici pak složil 16. ledna 1946. Od té doby byl zaměstnán jako asistent-lektor v Geologicko-paleontologickém ústavu PřF UK, který po osvobození vedl opět Radim Kettner. Od roku 1946 byl zaměstnán jako externí pracovník Státního geologického ústavu. V létě roku 1946 se s Kettnerem vrátil do oblasti Libiny pod Bradlem na Moravě a s J. Augustou a A. Mrázkem sbíral krytolebce a permokarbonskou flóru na lokalitách v okolí Boskovic. Byl to tedy Josef Augusta, který Špinara přivedl ke studiu těchto obojživelníků.

Dopis k 50. narozeninám od prof. Radima Kettnera, adresovaný Zdenku V. Špinarovi. O intenzitě jejich vzájemného vztahu hovoří např. i to, že Kettner nakreslil Špinarovi ilustrace (perokresby) do jeho dizertace věnované discosauriscidům, ačkoliv se jinak paleontologii obratlovců profesně nikdy nevěnoval. Archiv M. Špinarové

Práci pod názvem Revise některých moravských discosauriscidů (Labyrinthodontia) předložil na jaře 1951, obhájil na podzim téhož roku, a publikoval v roce 1952. Na základě této práce byl Špinar v roce 1952 habilitován na státního docenta pro obor zoopaleontologie. Nejdůležitějšími výsledky této práce je popsání individuálního vývoje těchto vymřelých obojživelníků od nejmladších stadií až po plně vyvinutého jedince. Na tomto základě mohl Špinar posuzovat variabilitu znaků (např. proporce lebky) a z taxonomických úvah vyloučit ty, které jsou ovlivněny ontogenetickým vývojem. Příslušníci čeledi Discosauriscidae mají na kostře také mnoho plazích znaků, což v té době vedlo ke sporům, jestli to jsou ještě obojživelníci, nebo již primitivní plazi. Špinar nálezem juvenilních stadií, která ještě měla vnější žábry, přesvědčivě dokázal, že se jedná o obojživelníky.

Téměř ve stejnou dobu (1950) začal v Bechlejovicích u Děčína pracovat paleobotanik Miloš Procházka z Ústředního ústavu geologického v Praze, který zde poprvé objevil fosilní žáby. Předal je Špinarovi, který tam již v létě roku 1951 zorganizoval první výkopové práce zaměřené speciálně na tuto skupinu obojživelníků. A již v roce 1952 publikoval Špinar, současně se svou dizertací, první významný nález, kterým byl nový druh žáby z čeledi Pelobatidae. Práce v Bechlejovicích každoročně přinášely množství nového materiálu, který Špinar dokumentoval, ale se závěrečnou monografií zatím čekal.

V první polovině padesátých let přišlo na Přírodovědeckou fakultu UK velké množství studentů, což kladlo na všechny pracovníky samostatné katedry paleontologie (vzniklé při reorganizaci fakulty v roce 1952) včetně Špinara zvýšené nároky na jejich pedagogickou činnost. Velkým problémem bylo, že chyběly učební texty. Špinar vydal skriptum Úvod do zoopaleontologie (1960) a současně i učebnici Základy paleontologie bezobratlých, která měla přes 800 tiskových stran. Toto dílo, které v mnoha ohledech přesahovalo měřítka klasické učebnice, však muselo být převážně zaměřeno deskriptivně morfologicky, protože morfologie je výchozím bodem jakéhokoliv paleontologického studia. O pár let později (1966) jej proto Špinar s kolektivem doplnil o systematickou část nazvanou Systematická paleontologie bezobratlých. 

Zdeněk V. Špinar na Přírodovědecké fakultě UK v roce 1976. Stejně jako jeho učitel Radim Kettner byl i Špinar vášnivým propagátorem skautingu a skautských ideálů.  Foto: V. Šilhanová, archiv M. Špinarové

V  roce 1965 byl jmenován, jako jeden z mála nestraníků, profesorem zoopaleontologie. Po přibližně patnácti letech práce v Bechlejovicích nashromáždil Špinar několik set velmi dobře zachovaných fosilních žab, včetně celé vývojové řady pulců, což z této kolekce udělalo světový unikát. Nastal čas závěrečného zhodnocení. Je nutné si uvědomit, že v té době se i renomovaní zahraniční specialisté domnívali, že čeleď Palaeobatrachidae, jejíž příslušníci představovali nejhojnější nálezy v Bechlejovicích, je pouhým odpadkovým košem pro nedokonale zachované a tudíž neurčitelné jedince. Byl to právě Špinar, který tuto skupinu obojživelníků rehabilitoval ve své rozsáhlé publikaci Tertiary frogs of Central Europe (1972), která vyšla nejen v nakladatelství Academia, ale současně i v holandském nakladatelství Junk. V sedmdesátých letech se výsledky Špinarovy práce na fosilních žábách staly známými daleko v zahraničí a přijížděly k němu návštěvy z celého světa.

Účastnil se zahraničních sympozií a kongresů, ale vedle toho psal i populárně naučné knihy, které v mnoha jazykových mutacích (základní byla Life before man) vycházely v nakladatelství Artia a šířily povědomí o československé paleontologii po celém světě. Kromě toho všeho napsal ještě vysokoškolskou učebnici Paleontologie obratlovců (1985), kterou svůj soubor zoopaleontologických učebnic uzavřel. V roce 1986 odešel Špinar do penze, což pouze znamenalo, že veškerou svoji činnost přesunul do svého letního sídla v Dolním Prysku u České Kamenice. Tady napsal svou poslední knihu Velcí dinosauři (1994), tady také přijímal své zahraniční kolegy.

Profesor Zdeněk Vlastimil Špinar vydechl naposledy ve svém letním sídle v Dolním Prysku 14. srpna roku 1995.

Autor textu: prof. RNDr. Zbyněk Roček, DrSc.

úpravy: Michal Andrle

Rozsáhlejší text z pera prof. Zbyňka Ročka z edice “Věda kolem nás”, vydávané Akademií věd České republiky, si můžete přečíst ZDE.

Úvodní fotografie: 

Exemplář uložen v paleontologických sbírkách Národního muzea, foto B. Ekrt