Sloupek na rozloučenou

K nadcházejícím šedesátým narozeninám jsem si nadělil trochu neobvyklý dárek: přesně po pětadvaceti letech jsem se rozhodl ukončit svou žurnalistickou činnost. Užil jsem si jí do sytosti a její značnější část se odehrávala právě na stránkách Lidových novin – jim i našim čtenářům bych chtěl ze srdce poděkovat za trpělivost, kterou se mnou měli. Sluší se, aby si člověk dělal za dětství bábovičky, za mlada sledoval řekněme etologii mravenců, v úplné dospělosti se zajímal o záležitosti obce a na stáří myslel na duši a její spásu, ať si pod tím už představuje cokoli. Pro pokračování v novinářské činnosti – knihy a eseje bych ovšem rád psal dál – se už nehodím ještě ze dvou důvodů: Na rozdíl od mnoha mediálních intelektuálů jsem dospěl k závěru, že svět běží v hrubých rysech v podstatě spíše tak, jak má, a opustilo mne dlouhodobé věštění chmurných konců a neustálé rozhořčování se. Zajisté, všechno na světě, co mělo svůj počátek, včetně naší civilizace, bude mít svůj konec, ale ten bude tak zřejmý, že jej neobjevíme až na stránkách denního tisku. Nechce se mi rovněž věštit zářné zítřky – vždycky budou dosti flekaté a hádám, že i v ráji je někde v rohu hromádka. Obávám se, že to nejsme my a naše „titánská snaha“, co drží společnost pohromadě, ale její regenerační a seberegulační schopnosti, které působí stejně jako u organismu převážně na nevědomé rovině, trochu podobně jako gravitace účinkuje neustále na dobré i zlé, hubené i tlusté.

            S přibývajícími lety je mi také stále jasnější, že selektivní podporou jedné z polarit se cokoli, společnost zejména, povážlivě vychyluje z rovnováhy. Snad je to letitým zapletením se súfijskými mystiky a básníky typu Dželáluddína Rúmího či Hadžího Bektaše, kteří často ve svých verších zpívávali o sjednocení protikladů, tom, čemu evropští alchymisté říkali coniunctio oppositorum: „Jsem plamen i můra, jsem zloděj i žandarm, jsem světlo i temnota.“ Analogicky bych dnes musel psát cosi ve smyslu, že „jsem imigrant i nacionalista, jsem environmentalista i korporátník“ atp. Laskavý čtenář jistě nahlédne, že takto se žurnalismus dělat nedá. Ba právě naopak, doba si žádá jasných a pádných odpovědí: „Jsi pro Mongoly, nebo proti Mongolům!? Řekni to jasně!“ Odpověď typu, že jak proti kterým, jak v čem a jak kdy, uspokojí málokoho. „Ale vždyť Mongolové přece pasou i v neděli, rouhají se svobodnému trhu a nekupují zubní pastu Perlička!“ (Příklad.) Doba si naopak žádá jasných stejtmentů připomínajících někdejší: „A už, soudruhu, vaše pracovní skupina zaujala stanovisko k poslední rezoluci ústředního výboru?“ Podobně při letním koncertu u rybníka všichni žabáci naráz vykřiknou: „Kvak!“ Všechny společnosti dostatečně „ustáté“ a etablované jsou si čímsi podobné a nemělo by mne to překvapovat. Proto lidé koneckonců stárnou a nakonec umírají, protože už toho pamatují příliš mnoho.

            Proto se se svými čtenáři ještě jednou loučím a těším se na další shledání na stránkách knih, které, dá-li Osud, ještě vyjdou.

 Vyšlov LN 14. 7. 2018