E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Slepý jako rypoš?

V podzemí je tma. Úplná. Jakkoli se to zdá být vizuálně se orientujícímu člověku velkou nevýhodou, pod našima nohama přebývá více než 250 druhů savců, ať už příležitostně či celoživotně. A nedá se říci, že by tím nějak strádali. Ba naopak, těší se tam relativnímu bezpečí (kdo by lovil ve tmě?) a příjemnému chládku (i když je na zemském povrchu čtyřicet stupňů). Dalo by se říct, že jim je zrak skoro k ničemu, a proto došlo v průběhu evoluce k významné redukci zrakového systému. Lidová říkadla nevznikají nadarmo.

Rypoši, jmenovitě v societách žijící rypoš obří (Fukomys mechowii) a solitérní rypoš stříbřitý (Heliophobius argenteocinereus), jsou hlavními hrdiny výzkumu Ondřeje Kotta a kolektivu. Oba druhy velikosti morčete obývají spletitou síť tunelů pod jihovýchodní Afrikou. Do podzemí se tento živočich zřejmě přesunul již před více než dvaceti milióny let a opouští ho jen výjimečně, například při cestách na námluvy. I přes úctyhodně dlouhý pobyt v „suterénu" zůstala jejich nepatrná, tzv. mikroftalmická, očka funkční, byť jen na bazální úrovni. Při bližším anatomickém průzkumu se zjistilo, že mají ve světločivné vrstvě sítnici stejné typy buněk jako všichni ostatní savci, tedy tyčinky a čípky. Navíc procento čípků, sloužících k detekci světla o vysoké intenzitě, je na podzemního živočicha nebývale vysoké. Oproti tomu struktury v rypoším mozku, zodpovědné za zpracování vizuálních podnětů, jsou zakrnělé. Vyvstává tu tedy zajímavý nepoměr - oči reagující na denní světlo a mozková jádra, neschopná zrakovou informaci rozklíčovat.

Heliophobius
Heliophobius v noře
Dá se takové záhadě odolat? Ondřej Kott a jeho spolupracovníci měli za to, že nedá. Testovali proto preferenci pokusných zvířat mezi prostorem neosvětleným a osvětleným, přičemž světlo bylo dvojího druhu: bílé (světlo v celé šíři spektra) a monochromatické (světlo různých barev).

Rypoši se průkazně vyhýbali bílému, modrému a žluto-zelenému spektru, tudíž byli schopni ho rozeznat, ačkoli konkrétní barvy rozlišit nedovedou. V druhé části pokusu vědci otevřeli na jednom konci rypoší tunel zářivkovým paprskům a sledovali, jak na to budou hlodavci reagovat. Ani tentokrát rypoši nezaváhali. Ztráta důvěrné temnoty způsobila, že se chovali ostražitě a urychleným zahrabáním vzniklého otvoru se snažili své výsostné území ochránit. Jasná záře jim tedy zjevně indikuje nebezpečí: od predátora přes velkého býložravce po pouhý propad stropu způsobený hustým deštěm. Čím rychleji otevřený prostor utěsní, tím menšímu riziku se rypoš vystaví. Schopnost vnímat konkrétní vlnové délky světla by zároveň mohla pomáhat rypošům načasovat vhodnou denní dobu k rizikovým přesunům. Náš „slepý" cestovatel tak má nejvyšší šanci přežít opuštění bezpečného domova za soumraku.

A jaké poučení z toho pro čtenáře plyne? Lidovým pověrám možno důvěřovat, však raději je ověřovat. Mimochodem, víte jak je to s „naším“ krtkem?

Kott O, Šumbera R, Němec P (2010) Light Perception in Two Strictly Subterranean Rodents: Life in the Dark or Blue? PLoS ONE 5(7): e11810. doi:10.1371/journal.pone.0011810

Autor výše uvedeného článku, Ondřej Kott, o nelehkém údělu terénního biologa

H. argeteocinereus
H. argeteocinereus, Malawi
„Je zajímavé, že ani ve své africké domovině není rypoš, díky svému skrytému  způsobu života, notoricky známé zvíře. Funguje zde jistá „folklórní závislost“ obecného povědomí o rypoších. V mnoha částech Afriky je tento hlodavec vyhledávaným, avšak velmi obtížně ulovitelným jídlem, jinde o něm domorodci sotva slyšeli. Proto s sebou stále vozíme obrázky a ptáme se místních, zda-li zvíře v dané oblasti žije, a aby nám Fuko (místní název pro rypoše) sami ukázali. Nejpikantnější byla asi rozprava s venkovanem u jednoho z populárních kiosků s pivem v Tanzánii. Vehementně nám tehdy tvrdil, že Fuko zná velmi dobře… že žije vysoko v korunách stromů! Avšak skutečně bizarní bylo, když mezi mnoha obrázky drobných savců ukázal správně na rypoše, ba i přesný druh pro danou lokalitu, vzdálenou asi 400 kilometrů od vypravěčovy domoviny. Ze srandy jsme si tehdy říkali, že tam budeme muset zajet a pokud se nám podaří prokázat stromové rypoše, článek v Nature nás určitě nemine“.

Martina Komárková

Akce dokumentů