Cizincům musíme dát něco extra, Lidové noviny, 7.5.2015

Na Evropu se valí uprchlická vlna ze Sýrie, která je zmítána občanskou válkou, stále více Afričanů touží dostat se přes Středozemní moře. U nás oproti tomu řešíme, jestli 1145 lidí, kteří loni požádali o azyl v Česku, není už příliš. Připadá vám to adekvátní?

Česko je k uprchlíkům, kteří žádají o azyl, poměrně přísné. Za posledních sedm let tu získala azyl necelá tisícovka lidí, především z Běloruska, Ruska, Myanmaru a Ukrajiny. Hodně to souvisí s přísným výkladem Ženevské úmluvy, která říká, že je nutné prokázat individuální ohrožení žadatele, ať už z důvodů víry, přesvědčení, rasy, nebo třeba sexuální orientace. Zní to paradoxně, ale třeba občanská válka sama o sobě nárok na azyl nezakládá. Stejně tak nějaká přírodní katastrofa. Problém je ale v tom, že nyní se situace kvůli tragickým válečným událostem dramaticky proměňuje. Drtivá většina z těch, kdo svou zemi úprkem opouštějí, jsou skutečně v prekérní situaci a žádají o ochranu oprávněně. Nejsou to „ekonomičtí“ uprchlíci, kteří status azylanta v minulosti často zneužívali. Situace je výjimečná a tomu by měla také odpovídat mimořádná opatření bohatých a demokratických zemí, které by měly být solidární. Přiznám se, že debata, kterou o přijetí desítek uprchlických rodin ze Sýrie vedla česká vláda, mi připadá tragikomická. Samotné obavy z možného šíření terorismu nemohou přece bránit významnější humanitární pomoci. Nemusí jít nutně jen o klasický politický azyl, zákon umožňuje udělovat azyl z humanitárních důvodů, máme také takzvanou doplňkovou ochranu, která vychází z evropských směrnic.

Čím si vysvětlujete českou přísnost? Vždyť tu žádné problémy s azylanty nemáme.

To je možná ten důvod. Z pohledu úředníka si azylem můžeme zadělávat na problémy, které se v budoucnu mohou objevit. Jistější je pustit sem méně cizinců, protože pak bude pravděpodobnost případných potíží s migranty menší. Je to úřednická logika, ale dává to smysl.
 

Evropská unie debatuje o tom, že by uprchlíky přerozdělovala mezi členské země podle systému kvót. Vidíte nějaký důvod, proč by se do toho Česko ze své pohodlné pozice mělo zapojit?

Ano, protože je to věc solidarity. Z Bruselu dostáváme na dotacích více, než platíme do evropského rozpočtu. Takže jestli v otázce evropských peněz očekáváme od ostatních solidaritu, a sami ji neumíme dát jinde, pak je to špatně. Některé země jsou tak enormně zatížené uprchlickou vlnou, že jim je nutné nějak pomoci. Není to jen Itálie, ale také třeba Německo, Švédsko, Francie, Velká Británie nebo sousední Rakousko. Nesmíme ale zapomínat na Maďarsko, kde loni o azyl zažádalo 43 tisíc lidí. Srovnejte si to s tou tisícovkou lidí, kterou registrujeme u nás. Vůbec největší zátěž ale nesou chudší země v regionu napětí, jako je Libanon nebo Turecko, které jenom Syřanů odhadem hostí přes 1,5 milionu. Pro okolní země konfliktu je to mnohem složitější než pro EU. I tam je třeba usilovně a efektivně pomáhat.

S největším náporem uprchlíků ze Sýrie si paradoxně musí poradit ty nejméně bohaté země v regionu napětí. Na fotografii je fronta syrských uprchlíků před registračním centrem UNHCR v Tripolisu (Libanon).  Foto: Mohamed Azakir (World Bank Photo Collection)  Zdroj: Flickr (https://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/2.0/)

Bude někdy Evropská unie uprchlickou politiku sdílet stejně, jako to dělá s trhem práce nebo obchodem?

Myslím, že nějaká forma sdílení by tady být měla. Vzpomínám si na začátek devadesátých let, kdy jsme o pomoc volali my kvůli ohromné tranzitní migraci přes východní hranice. Taky jsme se cítili ohrožení. Není to tedy tak, že by Evropa byla jednou provždy rozdělená na imigrační země a ty, které s cizinci problém nemají. Nicméně dosavadní pravidlo, kdy si každý stát určuje, jakého migranta si vybere, je logické a odzkoušené. Protože k někomu zkrátka máte blíže – vzdáleností, kulturou, jazykem, náboženstvím nebo třeba historií.
 

Ke komu máme blízko my?

Česko je atraktivní zejména pro migranty ze střední a východní Evropy – Slováky, Ukrajince, Rusy. Výjimku představuje těch zhruba 60 tisíc Vietnamců, kteří jsou významnou skupinou i v rámci celé Evropy. Vietnamci u nás za dob komunismu studovali v rámci internacionální pomoci a vytvořili si tu zázemí. Je tu diaspora, díky níž je jednodušší sem přicházet a usazovat se tu. Kromě Vietnamců v Česku nenajdeme mnoho dalších imigrantů z Asie a také velmi málo obyvatel Afriky a Jižní Ameriky. Je to logické – migranti z těchto regionů směřují především do zemí, se kterými je pojila koloniální minulost a kde se již vytvořily silné krajanské diaspory. Především však nejen u nás, ale i jinde v Evropě existuje poptávka po určitém typu zejména manuální pracovní síly, která se sladila s domácí nabídkou. Typickým příkladem jsou evropské automobilky, které do svých továren přitahují určité skupiny migrantů.

Nevede tohle „sladění“ nakonec k tomu, že jednotlivé skupiny cizinců obsadí jen určitý typ profesí? Přesně podle stereotypu „co Ukrajinec, to dělník na stavbě, co Vietnamec, to prodavač“?

To je ale přirozené. Migranti si na trhu práce vždy hledají nějakou svou niku, kterou obsadí, protože dokážou odhadnout, že po něčem takovém je poptávka. Vietnamci se tak vrhli na maloobchod, Ukrajinci na stavebnictví. I když i to se začíná proměňovat, hodně občanů Ukrajiny najdeme ve službách nebo v zemědělství.
 

Je možné, že se za pár desítek let Česko stane atraktivní i pro jiné skupiny cizinců?

Nic tomu nenasvědčuje. A proč by také mělo? Zcela vyloučit to samozřejmě nelze, ale v migraci fungují tradice. Žadatelé o azyl vědí, že jejich přihláška u nás bude posuzována poměrně přísně a šance na úspěch nejsou velké. Stejně tak nepatříme mezi nejbohatší země Evropy, kam migranti přirozeně směřují častěji. Kromě Vietnamců nebo Ukrajinců nemáme silné diaspory různorodých etnik, o které by se mohli nově příchozí krajané opřít. Celkově bych ale neřekl, že jsme nepřitažliví. Pro ty, kteří zvládnou češtinu, jsme atraktivní zemí pro kvalitní vysokoškolské studium, které je zdarma. V některých intelektuálně náročných profesích nabízí Česko poměrně slušnou odměnu. Česko je celkově politicky stabilní, životní styl celkem příjemný, nenajdete tu otevřeně xenofobní výpady. 

Na řadě našich vysokých škol lze potkat stále více zahraničních studentů, vysokoškolské studium je totiž v České republice stále zdarma. Pro cizince, kteří si poradí s češtinou, to může být jeden z rozhodujíicíh důvodů proč se trvale usadit právě u nás. Foto: Brad Hammonds Zdroj: Flickr: (https://creativecommons.org/licenses/by-nc/2.0/).

Evropské země si mezi migranty vybírají ty vzdělané a perspektivní. U nás jsme neúspěšně zkoušeli projekt náboru kvalifikované síly, pak přišly rozpačitě přijaté zelené karty, teď to podle vzoru Bruselu zkoušíme s kartami zaměstnaneckými. Proč se nám aktivní lákání cizinců nedaří?

Pilotní projekt náboru sil nefungoval kvůli tomu, že byly nastaveny příliš přísné podmínky, tím filtrem propadlo málo lidí. A třeba zelené karty přišly v době nástupu globální ekonomické krize, kdy se začaly uplatňovat na trhu práce ještě větší restrikce. Podstatnějším důvodem je ale nekoncepčnost. Chybí nám propojení potřeb trhu práce s nabídkou. Neumíme dělat cílené a efektivní nábory určitého druhu pracovní síly, která by přesně vyplnila mezery na trhu. Postrádáme dlouhodobé analýzy, jak využít migračního potenciálu. A pokud jde o ty vysoce kvalifikované lidi – tam v Evropě probíhá obrovská konkurence. Už dávno tu běží mezi regiony i zeměmi soutěž, ve které rozhodně nevyhráváme.

Je něco, co by nám v téhle přetahované o elitu mezi migranty pomohlo?

Nejsme dost bohatí ani velcí, nemáme tu diaspory. Čili musíme cizincům nabídnout něco, co bude extra. Sem patří třeba nějaká perspektiva působení v Česku nebo dobré podmínky pro děti a rodinu. To by ale měli vědět především politici.
 

Demograficky jsme na tom stejně jako zbytek Evropy – stárneme. Existují nějaké odhady, kolik cizinců bude Česko potřebovat za dvacet třicet let, aby se udržela generace v produktivním věku?

S konceptem takzvané náhradové migrace přišla OSN v roce 2000. Já jsem s kolegy Borisem Burcinem a Tomášem Kučerou došel k závěru, že mezinárodní migrace by mohla stabilizovat počet obyvatelstva Česka, kdyby k nám ročně přišlo asi 20 až 40 tisíc cizinců. To není úplně nesplnitelný úkol. Jenže to dlouhodobě nemůže fungovat. Za prvé se úroveň plodnosti migrantek rychle přizpůsobuje plodnosti domácí populace. Pak také migranti stárnou a po dvaceti třiceti letech by se musela „nahrazovat“ i tato imigrační, zprvu omlazující složka populace. Koncept doplňování obyvatelstva skrze migraci měl ukázat, jak je to nereálné. Byla to varovná zpráva, jak migrace problém demografického stárnutí vyřešit nemůže. Byť jsou ta čísla zcela legitimní a metodologicky zdůvodněná.

Čísla mohou být ve vašem bádání ošidná. Ohledně cizinců se někdy rozcházejí i oficiální statistiky ministerstev. Kde jsou v migrační politice bílá místa? Co všechno ještě o cizincích nevíme?

Málo je probádaná oblast takzvaných sociálních remitencí. Zhruba víme, kolik cizinci pošlou domů peněz. Náš tým Geomigrace dělal rozsáhlý výzkum mezi Ukrajinci, takže o nich můžeme říct, že u nás intenzivně šetří, vyhýbají se bankám a peníze vozí domů sami nebo přes známé. Také jsme zjistili, že nejde o skutečné investice. Peníze z Česka slouží na pokrytí základních potřeb – jídla, energií, oblečení a zdravotní péče. Ale nikdo se nezabývá tím, co si od nás cizinci odvezou v podobě know-how, kontaktů nebo zkušeností. A jak to později využijí. Při všem tom bádání o imigrantech zapomínáme ale na podstatný fenomén – Čechy v zahraničí. Podle Světové banky pošlou Češi domů z ciziny ročně 2,5 miliardy dolarů. To není malá částka. Kde a jak ale tyhle peníze končí? Vždyť my ani nevíme, kolik Čechů v zahraničí žije, protože odhady kolísají mezi 100 a 200 tisíci. Chybí nám statistiky k působení Čechů v EU, nevíme, kolik našinců žije nelegálně ve Spojených státech. Daří se jim tam dobře? A nemohli bychom jim nějak usnadnit návrat? Být politikem, tak se o to velmi zajímám.

Autor: Blahoslav Hruška  Zdroj: Lidové noviny