E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | Přihlášení



Rozhovor s laureátem Studentského velemloka za rok 2017/2018 za geografii Miroslavem Maradou

Doc. RNDr. Miroslav Marada, Ph.D. (*1971) vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy magisterské i postgraduální studium, v roce 2016 se zde rovněž habilitoval. Nyní působí na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje, kde se zaměřuje na geografii dopravních systémů, věnuje se didaktice geografie a koncepci geografického vzdělávání. Ocenění získal za předmět Sociogeografické regionální systémy. Docent Marada má velmi rád hudbu a tanec, na reprezentačním plese fakulty byste jej proto potkali, i kdyby nebyl mezi oceňovanými.
Laureát studentské ceny Velemlok při krátkém projevu na plese. Foto: Vojtěch Duchoslav.

Na plese Přírodovědecké fakulty jste převzal studentské ocenění Velemlok za geografickou sekci. Co na toto ocenění říká rodina, kolegové a hlavně Vy sám?

Velmi rád učím, ocenění mne proto naplnilo radostí. Učitelská složka akademické práce je pro mě rovnocenná práci vědecké. Radostné pocity jsem cítil i z reakcí rodiny, i když říkají, že mne nesmí chválit moc často , abych prý nezpychnul (smích). S nejbližšími kolegy jsme toto ocenění oslavili přímo na plese, koneckonců předmět Sociogeografické regionální systémy nevyučuji pouze já, ale zásluhu na ocenění má i docent Pavel Chromý a naši mladší kolegové Miroslav Šifta (rovněž navržený na ocenění, pozn. red.), Tomáš Květoň a Marek Komárek. Ostatní kolegové mi přáli na chodbách, e-mailem, podle reakcí je to ocenění, které má svůj význam a je dobře, že existuje.

Předmět Sociogeografické regionální systémy vyučujete od roku 2010, od roku 2013 jste jeho garantem. Pomyslnou štafetu jste převzal po panu profesoru Hamplovi, jak se Vám tento předmět vyučuje?

Pan profesor Martin Hampl mi vedl dizertační i habilitační práci, cítili jsme velkou důvěru a čest a zároveň obrovskou zodpovědnost, když nám pan profesor tento předmět předával. Myšlenky pana profesora sdílíme a myslíme si, že  jim i rozumíme (smích), i když on, jako výborný glosátor, by nám jistě řekl, že je to vše poněkud složitější. Zpočátku jsme se na pana profesora často odkazovali, ale postupem času získala přednáška specifický tvar a obohatili jsme ji o výsledky našich výzkumů např. periferních oblastí, dopravní dostupnosti či regionálních identit. Po vzoru pana profesora prosazujeme nejen objektivní vymezení mikroregionů, ale chápeme, že regionalizace je také záležitostí srdce – mnohdy chtějí být lidé podřízení středisku, které se z hlediska spádovosti může zdát nelogické. Zařazujeme proto také cvičení zaměřená na problematiku regionu jako sociálního konstruktu, na tzv. „měkké“ přístupy k regionalizaci.

Vyučujete i další předměty – Regionální geografii Česka, Didaktiku geografie, Geografii dopravy. Který předmět se Vám vyučuje nejlépe a který je pro Vás naopak největší pedagogickou výzvou?

Nejlépe se mi vyučuje geografie dopravy, je to má největší specializace a mám ji stále rád, zvlášť pak železniční dopravu. Pocházím totiž ze železničářské rodiny, což mě samozřejmě ovlivnilo. Teď například máme s Fakultou ekonomicko-správní brněnské Masarykovy univerzity (dále FES MU Brno) velký projekt OP VVV s názvem Nová mobilita – vysokorychlostní dopravní systém a dopravní chování populace, který je zaměřen na vysokorychlostní železniční trati. Předmět se mi učí nejsnadněji, protože předávat vědomosti je obecně jednodušší než předávat určitou dovednost. Na didaktických seminářích jsou to například dovednosti koncepčního přemýšlení nebo výběru obsahu vzdělávání, tedy toho, co je třeba do výuky vnést, protože je to podstatné a zároveň pro žáky přitažlivé. Posunout pedagogickým působením studenty v této dovednosti je náročnou výzvou.

Jaké metody výuky, prezentace, vystupování máte rád a kde se inspirujete?

Při výuce mám rád, když se pracuje s publikem a když je výuka interaktivní. Inspiruji se v teoriích tzv. pedagogického konstruktivismu, což je přístup, který dává učícím se prostor zapojit při poznávání svůj přirozený způsob učení. To lze docílit  např. důrazem na samostatnou práci, sociální učení či reflexí ve skupině. Model učitele, který stojí a káže, už dávno není ve školách funkční. Snažím se mu proto vyhnout, i když někdy také pouze přednáším. Má to na univerzitě tradici a v jistých momentech i svůj nenahraditelný význam.

Na Albertově jste vystudoval magisterské studium, konkrétně obor učitelství matematika-zeměpis. Vnímáte nějak, že vám studium této kombinace pomohlo ve Vaší pedagogické činnosti? Považujete to za benefit oproti jiným učitelům, kteří didaktické vzdělání nemají?

Realizace výuky je hodně na konkrétním člověku. Pokud jsou lidé ochotní se učit, citlivě vnímat reakci publika a přijmout radu od kolegů, přijdou na to, jak učit, mnohem dříve. Základním faktorem růstu je totiž schopnost sebereflexe. V tomto ohledu mi učitelské studium určitě pomohlo, protože jsem se na začátku 90. letech seznámil se západními směry výuky. Jak jsem již zmínil při krátkém projevu na plese, nebyl bych tím, čím jsem, bez nevládních organizací. Ty si v 90. letech vzaly za své reformu školství a jeho modernizaci a přinesly do Česka řadu učitelských programů ze zahraničí. Já konkrétně jsem spolupracoval a byl jsem, díky kolegyni doc. Řezníčkové, zapojen do organizace Čtením a psaním ke kritickému myšlení, absolvoval jsem několik jednorázových kurzů a asi deset letních škol. Jednalo se o metody jak diskuzí s kolegy nebo samostatnou prací s textem kriticky nahlížet na aktuální témata. Tento způsob myšlení motivuje žáky k něčemu, co se z učebnic nebo internetových hesel nedozví.

Jakým způsobem získáváte zpětnou vazbu od studentů a jak s ní pracujete?

Dívám se na výsledky hodnocení v SIS, zajímají mě konkrétní připomínky k předmětům, těch však nebývá mnoho. Více se rozepíšou ti, kteří se na nás rozzlobili nebo se kterými jsme si nějak nesedli, takže je otázkou, jak je to hodnocení relevantní, nicméně i tyto připomínky jsou pro mě cenné. Větší zpětnou vazbu získávám od studentů na konci kurzu, kdy jim dávám prostor k bezprostřední reflexi konkrétního předmětu, říkám tomu „napište pozdrav Maradovi“. Zajímá mě, která témata byla nadbytečná, která naopak studentům chyběla, co by bylo vhodné změnit a jestli studentům způsob výuky vyhovoval. Vážím si toho, že jsou studenti ve svém hodnocení upřímní a vnímám to jako projev důvěry ve férové jednání.

Jakým způsobem následně ověřujete, že si studenti odnesli z výuky to podstatné?

Způsob kontroly se liší u didaktických a nedidaktických předmětů. U naukových předmětů zpravidla kombinuji písemnou a ústní formu. Nejdříve studenti absolvují krátkou písemnou část, nad kterou si pak debatujeme o chybách a nejasnostech, zajímavých postřezích. Mám tendenci studenty zkoušet spíše z přemýšlení, takže do písemných prací jim dávám například schéma, tabulku s daty a nutím je k interpretaci naznačených kauzalit, trendů. Nemám rád encyklopedické pojetí zkoušení. Naopak u didaktických předmětů je významnou podmínkou zápočtu  tzv. mikrovyučování, kdy studenti prezentují na 20 minut vlastní výuku podle předem zadaných kritérií. Zde musí předvést řadu pedagogických dovedností – od uvedeného výběru učiva, přes plánování vhodných metod výuky, hodnocení jejích výsledků až po sebereflexi vlastního působení.

Miroslav Marada je od roku 2010 také nezávislým zastupitelem MČ Praha-Čakovice. Foto: Petr Novák.

Vysokoškolský pracovník je zároveň vyučujícím i vědcem. Co Vás baví více a jde to podle Vás vůbec nějak skloubit?

Řekl bych, že mě výuka a aplikovaný výzkum baví tak nastejno. Když vidím, že výzkum má smysl, tak ho dělám s větší chutí, než když dělám základní výzkum primárně orientovaný pouze pro uplatnění v odborném časopise. Skloubit obě dimenze naší práce se je ovšem nezbytné. Kdyby neměl člověk výzkumnou zkušenost, výuka by nebyla autentická, bylo by to pouze suché konstatování převzatých informací, bez přidané osobní zkušenosti a poznatků z praxe, ve které pak budou studenti po ukončení studia působit. Je to tedy logické spojení. Ostatně i úspěšní středoškolští pedagogové se zajímají o nové poznatky ve svých předmětech, neustrnou ani na střední škole a dále se sebevzdělávají, čtou odborné texty, i když sami osobně třeba nebádají.

V předchozí otázce jste zmínil aplikovaný výzkum. Na jakých projektech se aktuálně podílíte?

V současné době je naše Výzkumné centrum geografie dopravy CEdoG součástí zmíněného velkého projektu OP VVV Nová mobilita, který řídí FES MU Brno a který je zaměřen na vysokorychlostní železniční trati. Do projektu jsou kromě naší fakulty a FSV UK  (Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, pozn. red.) zapojeny také instituce z praxe, např. České dráhy, Železnice Slovenskej republiky, Město Brno nebo Siemens jako výrobce železničních dopravních vozidel. Je to zajímavá práce, která bude mimochodem využívat i tzv. big data od mobilních operátorů. Budeme se zabývat dálkovou dojížďkou, tedy dojížďkou nepravidelnou, kterou nepostihuje Sčítání lidu, domů a bytů. To jsou proudy, které budou potenciálně sytit zmiňovanou vysokorychlostní železnici a mnoho o nich nevíme.

Druhým významným projektem, na kterém se aktuálně podílím, je projekt TAČR Beta2, kde je zadavatelem Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (dále MMR) a řeším jej s kolegy z Výzkumného centra RURAL. Zde jsem s kolegou Komárkem zodpovědný za statistické vymezení typů správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Typologii jsme provedli na základě hodnocení kvality lidského kapitálu regionů a vnějších podmínek, ve kterých mohou obyvatelé svůj potenciál realizovat. Nyní nás čeká na základě těchto dvou kritérií formulovat pro MMR diferencované nástroje na podporu regionálního rozvoje.

Nyní trochu odejdeme od Vašeho akademického působení a zeptám se na volný čas. Dokážete oddělit pracovní úkoly a soukromý život?

S přicházejícím věkem bych řekl, že člověk stále více usiluje o nějakou pravidelnost v denním rytmu. To, co se mi dříve zdálo, že je na akademické práci poutavé – různorodost činností, rozmanitá místa i čas práce – tak to časem člověka spíše zmáhá a má pocit, že dělá všechno a nic. Snažím se proto podle rozvrhu dny v týdnu „zpravidelnit“ a rozdělit na ty, kdy učím a více se věnuji učitelské agendě nebo agendě na katedře, a zbylé dny věnovat koncentraci například na výzkum nebo na koncepční vědeckou práci. Myslím si, že nejsem výjimkou, o totéž se snaží i ostatní kolegové, otázkou je, jak je v tom člověk úspěšný pod vlivem skutečnosti, že jsme stále k zastižení – na e-mailu, na mobilním telefonu. Je to tedy neustálý střet priorit, mezi které patří i rodina, u mě je to žena a tři děti. Naučil jsem se víkendy věnovat právě rodině a na práci nemyslet a ani si ji, až na naléhavé výjimky, na víkend domů nenosit.

Jaké máte koníčky, co Vás baví a naplňuje?

Co se týče volného času a zájmů, tak já jsem člověk, který se nebrání hudbě  a tanci. Tajemnice katedry Martina Tůmová mi jako bývalá tanečnice doporučila učitele tance, ke kterému aktuálně s manželkou chodíme na dvouměsíční intenzivní kurz. Je to příjemný způsob pohybu a zároveň je při tanci člověk s partnerkou a bez dětí, což je vzácné a příjemné. Také jsem se léta věnoval slováckému folkloru, rád zpívám lidové písničky a do dneška si čas od času chodím zazpívat s mužským sborem. Mám rád hudbu obecně, odpočívám hrou na klavír a chodíme často na koncerty a do divadla. A nebyl bych geograf, kdybych se rád netoulal českou krajinou, pěšky, na kole, na kanoi. Tyto aktivity mě nabíjejí.

Kdybyste měl vzpomenout nějakého svého pedagoga. Kdo byl pro Vás inspirativní, oblíbený a proč?

To je velmi těžká otázka, takových jsem potkal více a každý byl osobnostně poněkud  jiný. Mému naturelu vyhovovalo, když pedagog propojoval poznatky s praxí. Pamatuji si vysokoškolské přednášky meteorologie pana doktora Kastnera. Uměl hezky vyprávět a vtáhnout studenty i do fyzikálních přístupů. Profesora Hampla jsem již zmínil a nemohu nevzpomenout doc. Ivana Bičíka, který mne zásadně ovlivnil v pohledu na vysokoškolského učitele. Na střední škole jsem měl paní profesorku Procházkovou, která může za to, že jsem šel vůbec matematiku studovat, viděla ve mně talent, o kterém jsem sám nevěděl, a v pravý čas mi to naznačila. Tím mne nesmírně motivovala. Kdybych měl nějak zobecnit vlastnosti takových nezapomenutelných pedagogů, pak je to schopnost k nám studentům ve správnou chvíli promluvit a vytyčit potenciály, co by se dalo a na co máme a co pro to udělat. Velmi důležitá je také férovost a nadšený vhled do svého oboru.

Na závěr bych se Vás chtěla zeptat, co byste studentům vzkázal nebo doporučil?

Co jsem vypozoroval je, že studenti často již při bakalářském studiu musejí pracovat, a to jim nezávidím. Ve studentských letech je člověk jako houba, která mohutně nasává poznatky z okolního světa, objevuje a vše si navíc dlouhodobě pamatuje. Je proto ztrátou, když je tento prostor již od počátku omezený stálým zaměstnáním. Část reality nám také „berou“ mobilní technologie a sociální sítě. Pokud bych směl něco doporučit, zdůraznil bych větší využívání možností, které dává skutečná realita – studium v zahraničí, poznávací turistiku, rozmanité kulturní vyžití, zapojení se do dobrovolnické práce, výzkum v terénu, univerzitní sport apod. Právě studentské období mne totiž výrazně formovalo a dodnes z něj nejvíce těžím.

 

Děkuji za rozhovor.

Hana Bednářová

 

Publikováno: Pátek 08.03.2019 21:05

Akce dokumentů