Zavlečené druhy na Špicberkách: Riziko, nebo neškodný fenomén?
O invazních druzích slyšíme dnes a denně – a většinou v ne právě pozitivním kontextu. Jak je to ale s oblastmi méně exponovanými lidské civilizaci, například s ostrovy v Arktidě? Zanesli jsme nové druhy i tam, a pokud ano, představují vážné nebezpečí pro tamní ekosystém? Mezinárodní tým vědců včetně docenta Ladislava Mika, zastupujícího PřF UK, se podíval na půdní bezobratlé na Špicberkách a zjistil, že ani těmto vzdáleným ostrovům se zavlečení nepůvodních druhů nevyhnulo.
- Špicberky se svým řídkým osídlením patří mezi oblasti dosud málo zasažené invazními druhy.Zdroj: fotopedia.com
Vědci sbírali vzorky z půd původně importovaných pro skleníky a díky své pozici pod opuštěnými kravíny silně hnojených. Kromě již známých špicberských druhů tam nalezli celkem jedenáct, které se na těchto ostrovech dosud nevyskytovaly. Jednalo se téměř o čtvrtinu všech druhů půdních bezobratlých nalezených na tomto stanovišti! Mezi těmito introdukovanými druhy byli čtyři zástupci kroužkovců, dva druhy roztočů a pět druhů chvostoskoků.
Půdní červ Enchytraeus dichaetus je původně znám ze středomořských zemin. Vyskytuje se sice běžně v mírném pásmu, ale i tak urazil dlouhou cestu! Další druh ze stejné podčeledi Enchytraeidae, Cognettia glandulosa, se přirozeně vyskytuje i na severu pevninského Norska. Oba mají poměrně dlouhé životní cykly přesahující jeden rok a obvykle se relativně pomalu šíří, a tak je celkem nepravděpodobné, že by z okolí Barentsburgu v brzké době pronikly výrazně dál. Oba druhy navíc preferují půdy bohaté na živiny, které mimo lidská osídlení na mnoha místech nenajdou. Další dva zástupci kroužkovců pocházejí z čeledi Lumbricidae, kam patří i všem známé žížaly obecné, a jsou široce rozšíření. Žádný z nich se dosud nikde neprojevil jako nebezpečný invazní druh.
Ze dvou zástupců gamasidních roztočů je zajímavý zejména druh Paragamasus (Aclerogamasus) insertus, který je považován za vzácný a dosud se soudilo, že se vyskytuje pouze v polském národním parku Stolové hory. Ze zaznamenaných zavlečených druhů chvostoskoků se tři vyskytují v organicky velmi obohacených půdách, zbývající dva by se mohly i v chudším prostředí uchytit.
Není jisté, odkud pocházela půda dovezená původně do barentsburských skleníků, ale podle typu půdy – černozemě – a faktu, že Špicberky mají vysoký podíl ruského osídlení a probíhá tam s Ruskem čilý obchod, by se mohlo jednat o půdu z jižní evropské části Ruska. Právě tato na živiny bohatá půda, navíc ještě obohacená kravskou mrvou, může představovat vhodné prostředí pro uchycení introdukovaných druhů nepřizpůsobených úplně běžným špicberským podmínkám.
Nejdůležitější otázka zní: Představují tyto zavlečené druhy nějakou hrozbu pro ekosystém Špicberků? Naštěstí nejspíše ne; u většiny z nich je velmi nepravděpodobné rozšíření mimo úzce vymezenou oblast asociovanou s lidským osídlením. Potenciálně by ale mohly osídlit organicky bohaté půdy pod ptačími útesy, kde se hromadí trus. A také v případě změn klimatických podmínek na Špicberkách by mohly teoreticky proniknout dál. Můžeme si tedy oddechnout – ale možná jen zatím…
Julie Nováková
Akce dokumentů