Zapomínáme, že svobodu a lidská práva je třeba bránit

Večer ve světýlky ozářené posluchárně zahájili zakladatelé a organizátoři diskuzního setkání – senátor Jan Pačes a profesor Jan Černý. Úvodní slova profesora Černého byla, jak už je u tohoto diskuzního setkání zvykem, dost vážná a uvedla posluchače v místnosti do poměrně zvláštního kouzla atmosféry, která se nesla celým večerem. Vážné téma setkání doprovázelo hluboké ticho, narušované pouze vrzáním sedadel a schodů v posluchárně. Profesor Černý vyzdvihoval především dva aspekty, které jsou s diskuzním večerem spjaty – autenticitu a odvahu. Autenticitu proto, že na setkáních vždy mluví přímí účastníci daného dění a nejedná se tedy o žádnou přednášku, ale o opravdovou debatu s lidmi, kteří vědí, o čem mluví. Na odvahu upozorňoval profesor Černý ze dvou úhlů pohledu – fyzická odvaha je potřeba k tomu, abychom byli schopni za svobodu a práva bojovat, existuje ale také odvaha promluvit, bojovat za svobodu slovem, případně se nebát veřejně vystoupit na takovéto akci.  A ta je také klíčová.

Debatujícími hosty byly letos čtyři mladé studentky – Arina Andreyeva, Diana Harnyk, Daria Seredina a Vitalina Shelefeta. Arina pochází z Běloruska a od března pomáhá jako dobrovolnice v krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině jako tlumočník. Další děvčata pochází z Ukrajiny a momentálně studují v České republice.

Hosté večera. Zleva: Vitalina Shelefeta, Daria Seredina, Diana Harnyk a Arina Andreyeva.

Začátek debaty se točil kolem propuknutí války, v jaké situaci se děvčata právě nacházela, jak se o válce dozvěděla.Vitalina v té době bydlela v Praze a navštěvovala přípravný kurz k přijímacímu řízení na Univerzitu Karlovu. Její rodina byla a stále je na Ukrajině: „Maminka je doktorka a tatínek pracuje v bance, takže nemohou ze země jednoduše odejít.“ Po začátku války začala Vitalina pomáhat v asistenčním centru a na speciální telefonní lince ministerstva vnitra. Diana byla 24. února v Kyjevě. Od začátku války prý každou chvíli myslí na slova její babičky: „To je nic, hlavně aby nebyla válka.“. Na tato slova si prý určitě vzpomene i za mnoho let, až bude po válce a určitě je bude říkat i svým vnoučatům. Popisuje také, jak se na ní jeden z kamarádů naštval, když mu řekla, že začala válka. Říkat takové věci prý není žádná sranda. Daria popisovala, že 24. února měla prezentovat ve škole, ale ten den ji brzo ráno probudil telefon: „Volal mi táta, jestli ještě spím a jestli vím, co se kolem děje. Pak chtěl, abych mu k telefonu dala mámu a té řekl, že začala válka.”

Zakladatelé a organizátoři diskuzního setkání – senátor Jan Pačes a profesor Jan Černý.

V posluchárně tou dobou vládlo úplné ticho a lidé zatím jen zdráhavě zvedali ruce k dotazům. Ptát se na taková témata opravdu není jednoduché. Osmělil se však Jan Pačes, kterého zajímalo, jaké to je utíkat z války a přijít do cizí země. „Z Ukrajiny jsme odjeli s rodinou autem, čtyři dny jsme strávili čekáním na hranici, než jsme se dostali ven ze země.”, popisuje Diana a dodává:  „V Čechách jsem pak čtyři měsíce studovala češtinu a po zkušenosti z domova se rozhodla pro studium politologie a mezinárodních vztahů.” Daria se do Čech dostala speciálním evakuačním vlakem a ani její cesta ze země nebyla vůbec jednoduchá. Arina k příběhům děvčat podotýká: „Já jsem naštěstí útěk z Ukrajiny nezažila. Mohu ale říct, že nejtěžší na práci v asistenčním centru je slyšet příběhy lidí, kteří z války utíkají. První měsíce po vypuknutí války si vůbec nepamatuji. Podle docházky vím, že jsem chodila na přednášky, ale nic si z té doby nepamatuji.”

Příchod do cizí země, začlenění se do jiné kultury a nalezení nových kamarádů nejsou jednoduché úkoly. Všechny diskutující dívky se shodly, že Češi jsou poměrně uzavřený národ a cizinci se tu často mohou cítit dost zvláštně. Na druhou stranu vyzdvihovaly fakt, že v krizi dokážeme zatnout zuby, překonat předsudky a xenofobní tendence a otevřít se vůči národu, který to potřebuje. Daria s Dianou vděčně vzpomínají na pomoc na hranicích, v přeplněných koordinačních centrech i následně na vysokých školách, které pro ukrajinské studenty změnily podmínky přijímacího řízení a zavedly pro ně finanční podporu.

Věřil někdo, že je v dnešní době možné, aby jeden suverénní stát napadl jiný? V tuto chvíli se slova ujala Daria: „23. února jsme s profesorkou politologie řešili, jestli hrozí propuknutí války. Profesorka třídě vysvětlovala, že za současné situace mohou vzniknout leda nějaké lokání konflikty, ale ne válka jedné země proti druhé. A kdyby náhodou válka vypukla, tak nepotrvá dlouho.“ Ačkoliv dívky celý večer hovořily tiše a jejich výrazy byly smutné a vážné, v tuto chvíli se všechny rozesmály a citovaly známého ukrajinského politika Arestovyče, který několik měsíců ujišťoval lid: „ještě dva týdny a válka skončí“. Dnes už to prý neříká.

Daria Seredina, Diana Harnyk a profesor Jan Černý.

Velká část debaty byla věnována vztahům ukrajinců a rusů a diskuzí o tom, jak moc lze Rusko jako agresora generalizovat na celý národ. „Před válkou jsem měla na koleji ruské kamarádky. Když vypukla válka, přišla jsem do školy v ukrajinských barvách a jedna z mých kamarádek řekla, že se mnou nebude studovat v jedné třídě. Vůbec jsem to nedokázala pochopit.“ Daria popisuje, že situace je o něco složitější, než se může lidem z cizích zemí zdát. Část její rodiny pochází z Ruska a část z Krymu. „Vždy záleží spíš na mravní pozici člověka, než na jeho národnosti,“ dodává. Diana souhlasně přikyvuje hlavou a říká, že její babička bydlí v Moskvě a že s Dášou souhlasí. „Trvám na tom, že to není celý národ, kdo vyvolal válku,“ říká a Arina a dodává: „Když člověk nemá co jíst, tak se nezajímá o politiku a zahraniční vztahy. Ti lidé potom neřeší, co se děje v Moskvě nebo někde ještě dál. Často také věří, že u moci jsou vzdělaní lidé, kteří ví, co dělají. A ještě k tomu jsou přesvědčeni, že stejně nemohou nic změnit.“ Trochu optimističtěji pak dívky dodávají, že v Rusku se konaly a stále konají velké protesty proti válce, ale do médií se takové informace dostanou zřídka. Také popisují jednotlivé případy, třeba kamaráda, který po začátku války spálil svůj ruský pas. „Kolektivní vina je vždycky špatně,“ opakuje Arina. Druhým okamžikem, kdy se všechny dívky smějí je, když popisují seznamování s cizími lidmi, hlavně s těmi rusky mluvícími: „Jako první se ptáme, jak se jmenuješ. Druhá otázka je: ‚Co si myslíš o situaci na Ukrajině?‘ Tohle jsme se poslední dobou naučily.“

Ačkoliv profesoru Janu Černému svítily oči zájmem a tvrdil, že by se nejraději ptal celou noc, bylo diskuzní setkání zhruba po dvou hodinách oficiálně ukončeno zaslouženým potleskem a část účastníků se vydala pokračovat v debatě do Mrtvé ryby. Druhý organizátor akce, Jan Pačes shrnuje večer těmito slovy: „S prodlužujícím se konfliktem zájem naší společnosti o dění na Ukrajině postupně uvadá, proto je důležité poslechnout mimo faktografických informací také osobní prožitky statečných lidí, které válka přímo zasáhla. Své prožitky s námi sdílely i studentky, které na začátku války nechaly všeho a obětovaly svůj čas a své schopnosti pomoci uprchlíkům.“