Vybíráme si podobné či nepodobné partnery?
Do výzkumu se zapojilo celkem 106 žen a 33 mužů, studentů Přírodovědecké fakulty. Nejprve byla vyfotografována jejich tvář a na ní vyznačeno 171 bodů (reprezentovaných konkrétními souřadnicemi). Následně přišla na řadu práce s počítačem a speciálním programem. Z odlišné databáze tváří, a to britských studentů, se vybraly vždy 3 fotografie, které program spojil dohromady (tedy vytvořil tzv. kompozitní fotografii). Tak vznikla nová reálná tvář, nepatřící ovšem ve skutečnosti žádnému člověku. Tato tvář se následně transformovala tak, aby obsahovala 50 % rysů tváře osoby zapojené do výzkumu. Tím vznikla fotografie 1. Poté byla stejná výchozí tvář transformována tak, aby obsahovala 50 % rysů opačných k rysům tváře osoby zapojené do výzkumu (tedy např. pokud bylo čelo budoucího hodnotitele vysoké, čelo upravené tváře bylo naopak nízké). Tím vznikla fotografie 2. Úkolem dotazované osoby pak bylo jednu z fotografií vybrat.
Každá osoba zapojená do výzkumu takto dostala pro ni specifickou sadu fotografií – 15 párů mužských a 15 párů ženských. Z páru fotografií musel každý vybrat vždy tu, která se mu zdála více sexy, více sympatická nebo více důvěryhodná. Spolu s krátkým dotazníkem o jeho vztahovém pozadí pak byly vyhodnocovány výsledky. Důležité bylo, že mezi fotografováním a hodnocením fotografií uplynulo více než půl roku a že pokusné osoby nevěděly, že hodnocené tváře obsahují (nebo naopak neobsahují) jejich vlastní rysy.
Novým zjištěním bylo, že hodnocení tváří se liší u osob nezadaných a těch v dlouhodobém vztahu. Nezadaní hodnotili jako atraktivnější výrazně častěji tu tvář, která jim samým byla méně podobná. Výsledky tohoto výzkumu tedy, zdá se, podporují hypotézu o tabu incestu. U zadaných osob nebyla nalezena preference ani k tvářím podobným, ani k tvářím nepodobným – jinak řečeno, stejně často hodnotili kladněji tváře jim samým podobné i spíše opačné. Autoři článku si tuto skutečnost vysvětlují tak, že zadaní lidé nehodnotí a nesledují atraktivitu ostatních lidí tak často – není pro ně tolik důležitá.
Zajímavé je také, že jako spíše důvěryhodné se neprokázaly tváře ani s podobnými, ani s opačnými rysy, tedy v jejich hodnocení opět nebyl rozdíl (a to u celé skupiny dotazovaných jako celku). Důvěryhodnost tedy nejspíš nehodnotíme podle podobnosti nám samým, ale možná spíše podle tradičně zažitých představ, jak by měla důvěryhodná tvář vypadat. To by ovšem již bylo téma na další článek.
Autoři tak přidali další kousek do mozaiky věčného tématu vztahů a partnerství. Sami v článku také navrhují celou řadu zlepšení svých postupů, možné směry rozvoje práce s počítačovým softwarem pro úpravu tváří a zabývají se i aplikacemi překračujícími hranice biologie a zasahujících do společenských věd nebo psychologie. Je tedy možno doufat, že mozaika bude brzy zase o něco komplexnější.
Iveta Štolhoferová
Akce dokumentů