E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



V JAR natáčela s domorodci, v Ugandě bořila tabu o menstruaci. Studentka PřF UK zvítězila v soutěži Labyrint 2030.

Michaela Šrámková se v současnosti na Přírodovědecké fakultě věnuje doktorskému studiu na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje. Dlouhodobě se zabývá tématy udržitelného a komunitního turismu a ve své disertační práci zkoumá adaptaci cestovního ruchu na vodní krizi ve městech globálního jihu. Svoji pozornost zaměřuje především na oblast Afriky, kde se podílela na řadě projektů. Jeden z nich byl dokonce zpětně oceněn vítězstvím v soutěži Labyrint 2030. Jak probíhalo filmování s domorodým kmenem? S jakými problémy se potýkají africké ženy? A proč by měl podle ní do Afriky vyrazit každý?

Míšo, pro svou první cestu do Afriky ses rozhodla, když jste si měli v magisterském studiu vybrat zahraniční stáž. Jak tě to napadlo? Proč zrovna Afrika? 

Od prvního pobytu na stáži se stala Afrika místem, na které se mladá vědkyně opakovaně a ráda vrací.
Zdroj: Michaela Šrámková

Studovala jsem tehdy obor Global tourism development na Aalborg University v Kodani. A pro Afriku jsem se rozhodla nejenom proto, že to z hlediska mého studijního zaměření dávalo smysl, ale také proto, že Afrika – i přes svou důležitost pro budoucí vývoj ve světě – nepobírá v Evropě moc zájmu. Ta velká neznámá mě lákala. Chtěla jsem porovnat střípky mých vědomostí o afrických zemích s realitou.

Nakonec jsem si vybrala stáž v Johannesburgu, během které jsem také stihla procestovat velkou část Jihoafrické republiky a Namibie. Do Afriky jsem se pak vracela opakovaně, ať už kvůli výzkumu k diplomové práci v Cape Town, či kvůli „dobrovolničení“ nebo „průvodcování“. Naposledy jsem odjela minulý rok, kdy jsem měla různé projekty v Ugandě a Namibii.

A letos na podzim se do Afriky plánuješ opět vrátit. Tentokrát díky vítězství v soutěži Labyrint 2030 pořádané Českou rozvojovou agenturou a Charitou ČR, ve které jste společně se svou kolegyní, Alenou Machálkovou, představily vlastní inovační rozvojový projekt. S jakým nápadem jste porotu zaujaly?

Náš projekt se zaměřuje na práci se ženami, výrobu menstruačních vložek na opakované použití a zároveň na osvětu o menstruaci obecně. Ta je totiž téměř ve všech zemích Afriky velké tabu. Chceme se také bavit o tématech jako jsou pohlavní nemoci, antikoncepce či mateřství. Workshopy se ale vždy přizpůsobí dané skupině žen a jejich konkrétním problémům.

Vaše hlavní myšlenka tedy nespočívá jen v teoretické edukaci, ale i v předání praktického know-how. Předpokládám, že očekáváte, že si získané dovednosti místní ženy udrží i poté, co vy odjedete…

Výroba vložek není ani složitá, ani drahá. Zároveň přináší ještě více benefitů, než by se mohlo na první pohled zdát.
Zdroj: Michaela Šráková

Ano. Za nás by bylo skvělé, kdyby si žena, která s námi bude spolupracovat, uměla ušít vlastní vložku a následně to mohla naučit další ženu. Tím se samozřejmě zlepší hygiena, jelikož ženy místo vložek často používají například jen špinavý kus hadru. Jednorázové potřeby na mnoha místech sice k dostání jsou, ale pro řadu Afričanek jsou zatím cenově nedostupné.

Ukázalo se také, že dívky kvůli menstruaci zameškávají výuku. Prakticky pak jeden týden v měsíci do školy nechodí. Když totiž přijdou do školy a mají zakrvácené oblečení, spolužáci se jim smějí a učitelé to neřeší. Často se pak stává, že dívky ze vzdělávání vypadnou úplně. Ve vědě bychom to označili pojmem menstrual injustice, do kterého spadá nejen nespravedlnost limitující dívky ve škole, ale i ženy v zaměstnání. A náš nápad je vlastně jednoduché řešení, ve kterém vidíme řadu benefitů. Při nejmenším budou mít ženy něco levného a hygienického pro své užití. Zároveň také doufáme, že by si mohly z výroby udělat určitý byznys a mít z toho nějaký výdělek.

Vy už jste pilotní verzi projektu otestovaly, když jste pracovaly v Ugandě v knihovně města Kasese. S čím konkrétně jste se setkávaly tam?

V rámci práce v knihovně neziskové organizace Bookfeeding jsem se podílela na workshopech, při kterých jsem spolupracovala s matkami ve věku 15–18 let. To byla smutná záležitost, která – jak jsem se dozvěděla – plynula z toho, že během covidu dívky nechodily do škol, více pobývaly na ulici, a tím byly i častěji terčem násilností. Všech 15 dívek, se kterými jsem se setkala, otěhotnělo, aniž by se k nim otec dítěte hlásil.

Pro tuto skupinu bylo podle mě skvělé už jen to, že dívky mohly svůj problém sdílet v prostředí, kde se cítily bezpečně. Společnost na ně totiž nenahlíží vůbec hezky. Například dívky, s kterými jsem pracovala, byly mnohdy vlastními rodiči vyhozeny z domu… To je pro mě naprosto nepochopitelná rána, že se k obětem násilí rodina postaví takto.

Díky workshopu se dívky mohly vzájemně propojit. A společně jsme se bavily o různých tématech. Narazily jsme na spoustu hoaxů, které jsem se snažila vyvracet i formou her. Často se mě také ptaly na můj názor. A myslím, že dobře zabíralo to, že se mohly bavit se mnou – se ženou, která jim není věkově zas tak vzdálená a se kterou se dokázaly ztotožnit.

Při své další návštěvě Afriky, kdy jsi pobývala v JAR, jsi také nahlédla do komunity Khomani San, kterou lidé znají asi spíše pod neformálním označením „Křováci“. Jaký je příběh této společnosti?

Historicky to jsou lidé, kteří oblast jižní Afriky obývali už před 120 000 lety. Jsou původními obyvateli, kteří se živili jako lovci a sběrači. Od příchodu Evropanů do Afriky, se pro ně situace výrazně zhoršila. Začali umírat na nemoci a byli zotročováni. Existují dokonce přímé důkazy o tom, že byly vydávány poukazy na jejich střílení. Postupně se komunita roztříštila a začala přicházet o svůj jazyk – tradiční, mlaskavky využívající jazyk Nǀuu. To bylo způsobeno hlavně tím, že Khomani San pracovali na afrikánských farmách, kde začali přejímat afrikánštinu, která je odvozena z holandštiny.

Po konci apartheidu v roce 1994 Khomani San jako jedna z prvních komunit získala práva na pozemky na severu Jihoafrické republiky vně NP Kalahari. Problémem ale je, že se jedná o aridní oblasti, kde se vláda nepostarala o žádnou infrastrukturu. Chybí tu voda, elektřina a také silnice a dopravní spojení, které by mohly děti využít k přepravě do škol. Kvůli tomu začala s Khomani San spolupracovat nezisková organizace African Safari Foundation, která komunitě pomáhá především v oblasti advokacie. Druhou činností, kterou tu organizuje, je zaškolování místních v různých oblastech. A do jednoho z workshopů jsem měla možnost zapojit se i já.

Ano, ty ses podílela na filmovém workshopu #8FILMPROJECT. Proč je tento projekt unikátní?

Autenticita #8FILMPROJECT spočívá v tom, že místní natáčejí (nejen) rozhovory s místními. Zdroj: Michaela Šrámková

Cílem tohoto projektu bylo vytvořit 8 filmů o kultuře a zvycích Khomani San, které rychle mizí. Unikátní na něm však bylo to, že si filmy natáčela sama komunita. My jsme s nimi vždy během dopoledních workshopů probírali filmové základy – jak používat kameru a mikrofon, nebo jak vytvořit pěknou kompozici a scénář.  Ale to bylo všechno, co jsme dělali my. Zbytek už byl čistě v režii Khomani San. Proto jsou filmy naprosto autentické a ryzí. Unikátní je zkrátka to, že je vše zachyceno jejich pohledem.

Zahrála sis ve filmech také nějakou roli?

Přidala jsem se při natáčení tanců u ohně a marně se snažila přiblížit jejich přirozené muzikalitě. Ale jinak jsem většinu času jen se zaujetím přihlížela a učila se od Khomani San asi stejnou měrou jako oni ode mě. Jinak ve filmech se místní tvůrci rozhodli vydat cestou rozhovorů. To dělá filmy možná trochu méně akční, zato jsou ale velmi hodnotné, protože jsou tu vyzpovídáni vážení lidé jejich kmene. Na snímcích se objeví např. jeden z posledních lidí, který plynule mluví tradičním jazykem Nǀuu.  Zaznamenáno je také povídání o tradiční medicíně či jídle kmene, jako je například popelový chléb. 

A jaká byla tedy tvoje hlavní úloha v rámci projektu?

Moje práce spočívala hlavně v přípravné fázi, kdy jsem obvolávala různé akademiky, filmaře a žurnalisty a snažila jsem se od nich získat materiály, které o Khomani San v minulosti vytvořili. Získané dokumenty by společně s osmi natočenými filmy mohla komunita v budoucnu použít např. ve svém muzeu v rámci audiovizuálního archivu. Ale všechny záznamy a filmy z projektu jsou už teď dostupné online na YouTube kanále African Safari Foundation.

Já mohu zhlédnutí vřele doporučit. Myslím, že filmy jsou hodnotné nejen pro účinkující, ale i pro nás – vnější pozorovatele. Kdybys měla popsat, co sledování filmů a vlastně i samotný pobyt v rámci Khomani San přinesl tobě osobně, co by to bylo?

Na to, abych mohla dělat nějaké velké závěry, jsem tam nebyla dostatečně dlouho. Je to trochu klišé, ale samozřejmě si člověk najednou váží toho, že vyrůstal s tím, že měl vodu a elektřinu. Obecně v Africe hodně přemýšlím nad tzv. Lottery of birth – tedy nad tím, že zkrátka neovlivníš, kde ses narodila.

Místní jsou znevýhodnění v mnoha aspektech. A i když jsou někteří členové vysokoškolsky vzdělaní, po návratu do domovské lokality uprostřed pouště je pro ně obtížné vytvořit si nějakou pracovní příležitost. Není tu, co dělat. Podpora ze strany státu je de facto nulová. O každodenním přístupu k internetu, který by mohli využívat pro práci, si tu mohou nechat jen zdát. Zároveň je tu mezi 10. a 16. hodinou takové horko, že jsou všichni schovaní ve stínu. Podmínky zkrátka určují strašně mnoho.

Zároveň je ale ve filmech vidět i silná pospolitost komunity, která se z uspěchaných „západních společností“ spíše vytrácí. Myslíš, že tedy ty ztížené podmínky mohou být u Khomani San v určitém směru kompenzovány například bohatším komunitním životem a pevnějšími vazbami?

„Africká srdečnost se vám dostane pod kůži." Zdroj: Michaela Šrámková

Ano, to je myslím přesné. Obecně je vřelý komunitní život velmi příjemný aspekt afrických zemí. Komunikace je mnohem aktivnější než u nás. Každý se s tebou dá do řeči. Nestane se ti, že bys na někoho narazila a on se na tebe neusmál a nezeptal se, jak se máš. To mi samozřejmě vždycky chybí. Když se vrátím do Česka, mám tendenci všechny objímat a usmívat se na ně. Lidi to však hodně děsí :D ... Ale člověku se to prostě dostane pod kůži.

Jinak v komunitě stále probíhá předávání znalostí o tradičním lovu, medicíně či tradičních tancích. Na druhou stranu tady ale chybí písemná forma projevu. A to je podle mě jeden z důvodů, proč bude kultura Khomani San, bohužel, pravděpodobně postupně zanikat. Možná ale právě díky atraktivitě kulturního turismu a snahám jednotlivých akademiků, žurnalistů a dokumentaristů se určité střípky zachovají. Já bych byla samozřejmě nejradši, kdyby tato „kulturní záchrana“ byla v režii samotných Khomani San.

Přesuňme se teď na hranici Namibie a Jihoafrické republiky do národního parku ǀAi-ǀAis/Richtersveld. Na jaké akci ses podílela tam?

Netradiční zážitek z outdoorové tour dokreslují krásné přírodní kulisy. Zdroj: Michaela Šrámková

Tady jsme společně s organizací Boundless Southern Africa vytyčili trať outdoorové tour, která se proplétala jedním z parků s nejvyšší biodiverzitou flóry. Takže o krásné kulisy bylo postaráno.

Začínalo se úsekem v Namibii, kde tři dny jedeš na horském kole s výhledem na největší africký kaňon Fish River Canyon. Potom dojedeš k řece Orange, která tvoří přírodní hranici mezi Namibií a JAR. Tam nasedneš na kajak a během jednoho dne se dostaneš do Jihoafrické republiky, kde pokračuješ další tři dny na kole. Celá akce je zároveň propojena s místními z kmene Nama, což byl jeden z výrazně utlačovaných kmenů, který si ve 20. století prošel německou genocidou. Do tour byli příslušníci kmene začleněni jako průvodci nebo kuchaři. A součástí cesty by měl také do budoucna být jejich tradiční kulturní festival.

Jinak výtěžek z celé tour je určen na akce v rámci NP – na boj s nepůvodní vegetací, na konzervaci parku a také na revitalizaci dnes už nevyužívaných diamantových dolů.

Posledním místem, na které v našem rozhovoru zavítáme, je Kapské Město, kde jsi zpracovávala svoji diplomovou práci. Čím ses v ní zabývala?

Moje práce se odvíjela od situace, kdy v roce 2018 v Kapském Městě vyvrcholila velká vodní krize, v jejímž důsledku bylo město nuceno výrazně omezit spotřebu vody. Svůj kvalitativní výzkum jsem zaměřila na hospitality industry – tedy ubytovací zařízení pro turisty – a řešila jsem, jak se tato zařízení dokázala přizpůsobit nedostatku vody.

Ubytování se na krizi snažila adaptovat dvěma způsoby. Zaprvé přes augmentation – tedy zvyšování zásob zdrojů vody – kdy šlo často o decentralizované, na státu nezávislé alternativní zdroje jako dešťovka, desalinace či recyklace šedé vody. A zadruhé pak skrze demand management – neboli strategie změny chování turistů – které vedly k nižší spotřebě vody. Příkladem může být opatření, kdy provozovatelé odměňovali návštěvníka, který používal celý den jednu skleničku, slevou na nápoje. Díky tomu, že se nádobí nemuselo opakovaně umývat, došlo k úspoře vody.

Během výzkumu vyvstala řada bariér a limitů k adaptaci – ať už šlo o omezený přístup k informacím a technologiím, nebo o politické konflikty, korupci a nedostatky v legislativě, či o sociální a prostorovou nespravedlnost v rámci jednotlivých částí města.

Pojďme se na závěr rozhovoru přenést do každodennosti Jižní Afriky… Představ si, že jsi v JAR a je sobota ráno. Co bys dělala?

Hned jsem dostala chuť do JAR vyrazit! Ta příroda tam je totiž naprosto úžasná. Já jsem orientační běžec a tady v Česku už jsem smutná z kultivované krajiny, která postrádá africkou divokost... Čili pokud bych byla v sobotu v JAR, tak bych určitě vyrazila někam do přírody. A protože poslední rok také hodně lezu, ideálně bych si šla zalézt na Stolovou horu, což je pro mě hlavní unikátnost Kapského Města. Tak divokou a krásnou přírodu s pestrým ekosystémem přímo v rámci města horkotěžko ve světě najdeš.

Africkou divokost lze nalézt i přímo v Cape Town. Zdroj: Michaela Šrámková

Takže by ses nezúčastnila tzv. park runu – tedy 5km běhu pro širokou veřejnost, který se koná každou sobotu?

Na park run bych zavítala jen, kdyby nebylo nic jiného. Ale ta idea se mi opravdu líbí. Účastníci za svoji aktivitu totiž získávají slevu na zdravotním pojištění. Já bych ale šla prostě nadivoko. Svůj den bych zahájila vyjížďkou na mořských kajacích s výhledem na tučňáky na Boulder Beach. Pak bych pokračovala lezením na „Stolovce“ ve společnosti všudypřítomných dassie (damanů skalních, pozn. red.). A večer bych seběhla do města na nějaký undergroundový koncert, kterých je tam také dost. V Cape Town se zkrátka člověk nenudí. Naopak je těžké si (obzvlášť v sobotu) vybrat, co budeš dělat dřív.

Je očividné, že bys nejradši vyrazila hned. Těšíš se, až se do Jižní Afriky zase vrátíš?

Ano, těším se tam určitě. I když samozřejmě je to stále země plná protikladů. Netěším se rozhodně na bezpečnost a preventivní kroky, které musíš každý den podnikat, aby ses vyhnula rizikům.

Je pravda, že JAR je vysokou kriminalitou známá. Co všechno musí mít člověk z hlediska bezpečnosti na paměti?

Ve větších městech by ses na určitých místech (obzvlášť jako holka) neměla pohybovat sama. Musíš hledat společnost prakticky na všechno – třeba i když si chceš jít zaběhat. V Johannesburgu to pak bylo ještě o něco vyhrocenější v tom, že jsem musela i hodně plánovat předtím, než jsem vyšla z domu. Protože vyndávat telefon na ulici rozhodně nedoporučuji. Může se ti stát, že kolem pojede auto, zastaví a sebere ti mobil z ruky.

Je to také hodně o tom, abys na sebe zbytečně neupozorňovala – nechodila s velkým batohem nebo ve značkovém oblečení. Jako všude jinde po Africe se můžeš setkat s tím, že tě vidí jako balík peněz a nepříjemným narážkám se nevyhneš. No, tak to je ta hodně stinná stránka.  A samozřejmě je tu ještě ta společenská nespravedlnost, kterou vidíš na každém kroku…

Afrika je zkrátka kontinent plný kontrastů. Zažíváš krásné věci, i dost těch negativních. Někdy je potřeba mít ostré lokty a věci si moc nebrat. Pokud sem člověk jede např. jako dobrovolník, nesmí odjíždět s iluzí, že spasí svět, a musí být připravený na to, že to nebude všechno růžové.

Přesto všem doporučuji jezdit do Afriky! Už jen aby si lidé zažili, jaké to je být v menšině. V naší homogenní české společnosti na to nejsme zvyklí. Kdyby se někde na vesnici objevil černoch, asi bychom na něj divně koukali. Zajeďte do Afriky a pocítíte to na vlastní kůži. Podle mě je to pro člověka v mnoha směrech přínosné. 

Kateřina Tancmanová

 

Publikováno: Úterý 21.09.2021 20:40

Akce dokumentů