E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Tatranské kary pod drobnohledem

Přestože glaciální historie většiny evropských pohoří včetně těch v Českém masivu je detailně podchycena a v Čechách se jí věnovalo možná více odborníků, než kolik jsme měli dohromady ledovců, potom na Slovensku byla situace naprosto odlišná. Až po nedávné publikaci výsledků terénních prací z tatranských karů z pera dvojice Peter Mida – Marek Křížek se konečně i naši nejbližší sousedé připojili k početné rodině evropských států, jimž není lhostejné pleistocénní zalednění jejich domoviny.

Cílem studie, bylo zjistit závislost morfologie vysokotatranských karů* na nadmořské výšce a expozici. Za tímto účelem bylo na 116! karech sledováno dvanáct morfometrických znaků (např.: výška, šířka, délka, sklon, objem…), jež byly následně pomocí jednoduchých i vícerozměrných statistických metod dávány do souvislosti s výše zmíněnými charakteristikami. Výsledkem nebyl zdaleka jen detailní popis jednotlivých karů, ale především nepřímé podklady pro charakteristiku klimatu pleistocénních glaciálů. Níže jsou dvě nejzajímavější zjištění.

Přestože s rostoucí nadmořskou výškou karů v Tatrách přibývá, jejich velikost se zmenšuje. Tento jev je pro Tatry v evropském kontextu poměrně specifický. Ve vyšších partiích, kde by měly ledovce více vláhy i chladu, není už dostatek místa pro laterální rozvoj, hřebeny jsou blízko sebe, a tudíž je v tomto směru vývoj ledovcové deprese limitován.

Prostorové rozmístění karů je v obecné rovině negativně ovlivňováno dopadajícím slunečním záření a pozitivně množstvím srážek. Vzhledem k tomu, že většina tatranských karů, jež jsou exponovány severním směrem, vykazuje nejvyšší míru vývoje (strmější, více zaříznuté svahy), jedná se o další nepřímý důkaz toho, že během pleistocénních dob ledových převládalo v oblasti severní proudění. Tím byla po čtyřiceti letech vysvětlena jedna z největších slovenských záhad. Mělo se totiž za to, že přestože slunce svítilo z jihu a vláha přicházela ze severu, nacházely se nejvyvinutější tatranské ledovce na jižních svazích. Tato hypotéza byla sestavena na základě mapování ledovcových akumulačních forem (nejčastěji morén), tedy tvarů, které nejsou zdaleka tak trvalé jako formy erozní, kterými jsou právě kary.

Je fascinující, kolik informací se můžeme o naší krajině dozvědět, pokud se na ní komplexně zaměří oko odborníka a to i přesto, že jej zajímá fenomén, jehož poslední exempláře roztály v nejvyšším karpatském pohoří již před více než devíti tisíci lety.

Kar ve Vysokých Tatrách (Foto P. Mida)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

*) Kar je definován jako deprese ležící ve zdrojové oblasti ledovce, která je částečně obklopena prudkými svahy. Svůj charakteristický tvar získá díky erozní ledovcové činnosti.

 

Křížek, M., Mida, P. (2013): The influence of aspect and altitude on size, shape and spatial distribution of glacial cirques in the High Tatras (Slovakia, Poland). Geomorphology (in press).

 

Zpracoval: J. Lehejček

Akce dokumentů