Spolupráce univerzit a firem jako faktor rozvoje regionů

Zmíněná spolupráce může přinášet inovace a znalosti, jejichž hospodářské zúročení přispívá k regionálnímu rozvoji. Za zmínku stojí, že například firmy jako Hewlett-Packard, Google nebo Apple vznikly právě při univerzitách. Česko se proto snaží přejít na tzv. „high-road“ strategii, kdy naší hlavní konkurenční výhodou již nebude levná a relativně kvalifikovaná pracovní síla, ale znalosti a schopnost tvorby inovací, kde spolupráce univerzit a soukromého sektoru hraje důležitou roli. Jelikož přírodní vědy patří mezi jednu z hlavních oblastí specializace Česka dle Národní výzkumné a inovační strategie pro inteligentní specializaci České republiky, zaměřili se výzkumníci právě na tuto oblast.

Vznik inovací na regionální úrovni výstižně popisuje koncept regionálního inovačního systémem (RIS), který spočívá ve spolupráci sektorů znalosti vytvářející a znalosti využívající. Pro jeho efektivní fungování je potřebná nejen geografická blízkost, ale také blízkost kulturní a myšlenková. Úspěšné fungování regionálního inovačního systému proto vyžaduje motivaci aktérů obou sektorů. Ukazuje se, že institucionální prostředí, například volnější hospodaření univerzit se svými financemi, vede k efektivnějšímu propojování.

Zmíněné regiony byly vybrány, protože v Praze pracuje zhruba jedna čtvrtina všech českých pracovníků výzkumu a vývoje v Česku a v Jihomoravském kraji působí tzv. Jihomoravské inovační centrum (dále JIC), v Česku ojedinělá iniciativa snažící se realizovat koncept RIS v praxi a aktivně tak vytvářet vhodné prostředí pro inovační aktivity. Před rokem 1989 v rámci centrálně řízené ekonomiky byly od sebe výzkum a činnost podniků striktně odděleny. S nadsázkou můžeme dokonce hovořit i o „berlínské zdi“ mezi oběma sektory. Po sametové revoluci sice došlo k pádu skutečné Berlínské zdi, ale ta mezi výzkumem a činností podniků zůstala stát a pouze v ojedinělých případech docházelo k těsnější spolupráci firem a akademiků. Nejen Akademie věd (AV), ale i univerzity se stále spíše specializují na základní výzkum, což dokládá i podíl výnosu univerzit ze spolupráce se soukromým sektorem – u nás tento podíl činí 0,7 %, zatímco průměr za EU 27 je podstatně vyšší – 7 %.

Jihomoravské inovační centrum. Zdroj: Praha Press.

Rozdílně se v tomto ohledu vyvíjely i sledované regiony – v Praze byl průmysl po roce 1989 postupně nahrazován více a více aktivitami terciálního a kvartérního sektoru – službami a výzkumnými aktivitami. Nesmíme zapomenout, že v hlavním městě sídlí přední české univerzity a další vědecké instituce. Jih Moravy zastihla sametová revoluce v jiné situaci. Hospodářství založené na neperspektivních průmyslových odvětvích jako těžké strojírenství a textilnictví se však restrukturalizovalo a dnes jsou zde lokalizovány společnosti zabývající se informačními technologiemi, elektrotechnikou a přesným strojírenstvím. V současné době se tak Jihomoravský kraj může pyšnit celosvětově 30% podílem výroby elektronových mikroskopů.

Z  rozhovorů provedených mezi vybranými výzkumníky na Přírodovědeckých fakultách Univerzity Karlovy v Praze a Masarykovy univerzity v Brně vychází najevo, že existují dvě skupiny vědců. Jedna, která transfer znalostí podporuje, a druhá, která jej odmítá. Často jsou postoje ovlivněné atmosférou pracoviště. V Brně se i díky aktivitě JIC více zaměřují efektivnější spolupráci mezi firmami a výzkumnými týmy, zatímco jejich pražští kolegové mají sice vůli spolupracovat, avšak obtížněji hledají vhodné partnery. Přesto i akademici v Jihomoravském kraji pociťují, že je na ně kladená vysoká administrativní zátěž, která jim spolupráci ztěžuje. Stejné pocity mají i výzkumníci v Praze. Ty navíc trápí absence aktivní podpory této spolupráce.

RIS může fungovat, jen pokud existuje poptávka po znalostech a inovacích. Problém lze hledat v odlišnostech mezi strukturou českého hospodářství a výzkumných záměrů veřejných institucí. Mezi oběma regiony se však vnímání největší překážky spolupráce akademiků a firem liší – pro vědce z Masarykovy univerzity je to systém hodnocení a financování vědy, pro jejich pražské kolegy nedostatek vhodných partnerů a nízká administrativní a institucionální podpora transferu znalostí.

Mezi regiony lze najít zřejmé rozdíly – jižní Morava se dlouhodobě snaží podporovat svůj regionální inovační systém, za to v Praze podobná platforma nefunguje. Navzdory tomu i na jižní Moravě panuje u skupiny vědců určitá nechuť ke spolupráci se soukromým sektorem. Pozitivní role JIC se ukazuje v otázce hlavních bariér, kdy brněnští vědci i přes existenci určitých problémů omezujících efektivnější spolupráci pozorují pozitivní změny v eliminaci největších bariér, zato v Praze výzkumníci tyto pozitivní změny nepozorují. V celém Česku obecně přetrvává nedůvěra mezi veřejným a soukromým sektorem vedoucím k nízké míře spolupráce. Článek však lze skončit i pozitivně – aktivita regionu, tzv. „zezdola“, v podobě aktivit JIC, může vést k nezanedbatelným pozitivním výsledkům a přispět tak k rozvoji celého regionu. To dokládá i prostá statistika vývoje HDP na obyvatele, kdy v Jihomoravském kraji rostlo HDP na obyvatele od roku 2000 nejrychleji ze všech krajů v Česku.

Kadlec, V., Blažek, J.: (2015): University-business collaboration as perceived by leading academics: comparing and contrasting the two most innovative czech regions. Erdkunde vol. 69, No. 4, p. 327-339.

Tomáš JANÍK