Rozhovor s ředitelem Ústavu životního prostředí Janem Frouzem

Čím jste chtěl být, když jste chodil do první třídy?

Tak to se budu muset zamyslet. Ošetřovatel v ZOO a nebo zahradník. Lákaly mě cesty do Afriky nebo k Amazonce.

Kdy přišel impulz pracovat na akademické půdě?

Tak to naopak vím docela přesně. V 6.třídě základní školy. Jako dyslektikovi se mi základní škola nestudovala právě nejlépe ale právě v té 6.třídě mě nominovali na biologickou olympiádu, kterou jsem vyhrál. Od té doby jsem věděl, že je možné cokoliv, pro co se rozhodnu, že úspěch tkví v rozhodnosti, nemusí přijít hned, ale pokud člověk umí být trpělivý, přijde.

V oblasti vědy se pohybujete už nějaký ten pátek, jak se za tu dobu změnily podmínky pro život vědce?

Velmi. Na akademii jsem přišel v roce 1990, kdy bylo stále ještě cítit klima minulého režimu.  Lidé si bádali pro radost. Prostředky na vědu přicházely na tzv. státní plán základního výzkumu, což byl pětiletý plán a končil obhajovanou závěrečnou zprávou. V rámci možností mohl člověk bádat, o čem chtěl. Nebyl zde tlak, aby se studovalo to či ono nikdo se moc neptal zda je daná otázka “in”  a nebo dokonce přínosná společnosti. To přinášelo nespočet výhod. Člověk mohl experimentovat, odpovídat si na otázky, které zajímaly přímo jeho osobně. V této době lidé často nashromáždili neuvěřitelné množství dat, která se mnohdy ani nepublikovala, řadě badatelů stačilo vědět, že chápou trochu lépe, jak to funguje.  Na druhou stranu často ta data ani publikovat nešla obvykle proto že v nich něco chybělo. To byla stinná stránka jejich sběru “nazdař bůh”. V polovině 90.let přišel průlom díky grantovému systému. Tím vznikl systém, ve kterém se vědec zavazuje, co objeví a na tuto činnost dostává finanční prostředky. Každý přitom počítá s tím, že získaná data budou publikována. Výsledkem je velká efektivita práce, daleko větší obnosy peněz, které jsou dnes na vědu poskytovány. V hodnocení vědy se čím dál tím víc prosazovala scientometrie (hodnocení na základě kvantitativních údajů jako jsou počty publikací jejich citační ohlas atp.). Věda se stala businessem. V porovnání s vědcem před dvaceti lety, píše dnešní vědec tři měsíce granty, tři měsíce pracuje jako manažer, kdy rozhoduje a řídí tým lidí, kteří dané téma zpracovávají, a dva měsíce píše reporty. Vzrostla zodpovědnost za to, co objevíte. Přirozeně se tak řeší takové otázky, u kterých se odpověď alespoň tuší. Pokud vám nevyjde grant, máte dost velký problém a můžete očekávat, že na své projekty nedostanete od grantové agentury žádné finance. Naproti tomu, co se zdálo za minulého režimu nepředstavitelné je dnes skutečností. Cestujeme do Afriky, Amazonie a plníme si sny z dětství. A radost z práce? Snad tam stále je...

Spolupracujete s lidmi ze zahraničí, jaké máte poznatky z takové spolupráce? Liší se způsob práce českého vědce od toho zahraničního?

Záleží na tom, s jak mladým člověkem spolupracujete. Moje zkušenost je taková, že mladí lidé, ač pochází z různých zemí, se chovají velmi podobně, tak nějak „amerikanizovaně“. V situacích, ve kterých postrádají americký manuál, projevují pak vlastní národnost. Spolupracujete tedy s jedním člověkem o dvou tvářích. Dobrým příkladem jsou mladí Japonci, kteří postrádají kulturní a historický přehled o své zemi, ale na druhou stranu ctí některé tradice. Japonec vás nikdy neodmítne, pouze  slíbí, že o tom bude přemýšlet. Jak poznat, kdy skutečně přemýšlí a kdy vás odmítá, je na vás. Patrný rozdíl je v přístupnosti, komunikativnosti lidí. V Čechách je běžné, že absolvent bakalářského programu pokračuje na té samé škole na magisterském, případně doktorandském studiu. V Americe to funguje zcela opačně, každý úsek vzdělání studujete na jiné škole. Neustále tak měníte prostředí, ve kterém pracujete, týmy lidí, se kterými spolupracujete. To vede k dobré schopnosti komunikovat. Z jejich pohledu je důležitější a lepší komplexnost a zkušenosti z různých institutů. My tady máme spolupráci založenou na letitých vztazích a vnitřní politice.

Proč na českém poli neexistuje škola, která by absolventovi zajišťovala dobré pracovní nabídky, tak jak je tomu v zahraničí?

Myslím si, že uplatnění absolventů UK je dobré, pokud to porovnám např. se soukromými školami. Bohužel, dnešní školy jsou hodně vzdálené od reality, což se ukáže až v té praxi. Mnozí absolventi také končí v rodinných firmách a studovat jdou kvůli tomu, aby měly titul z oboru, není to jejich vlastní výběr. V Čechách není systém, tak jako např. v Americe, kde absolventi školu zpětně finančně podporují v projektech, které se jim zdají smysluplné a využitelné v praxi a tím vlastně tu školu neustále rozvíjejí a propojují s aktuálními otázkami praxe.

Co podle Vás láká studenty studovat právě tady, na Ústavu životního prostředí?

Řekl bych, že k nám chodí hodně lidí s dobrým úmyslem spasit svět, ne už tak s jasnou představou jak to udělat...

Byl jste znovu zvolen do funkce ředitele. Jaké máte plány? S čím jste spokojený a co byste naopak změnil v chodu Ústavu?

Řídím se mottem: “Každý začátek je těžký, těžší může být jen pokračování”, zároveň mám na paměti slova Horníčka: “chvála druhého kroku”. Mé představy o chodu Ústavu se nijak významně neliší od toho, s čím jsem sem nastupoval před třemi lety. Z mého pohledu je důležitá přirozená generační obměna. Snažím se tedy dát prostor mladým lidem, kteří často přináší oživení zaběhlých kolejí. To by mělo zajistit, že absolventi budou mít přehled a současně se každý z nich bude specializovat na určitou oblast životního prostředí – ochranu přírody, horninového podloží a zdrojů, čistotu vod, ovzduší apod. Diverzifikace oboru je zde stejně důležitá jako širší rozhled studentů.

Markéta Hermová