Rozhovor s laureátkou Studentského velemloka za rok 2021/2022

Obdržela jste cenu Studentský Velemlok, tedy cenu pro nejlepšího pedagoga PřF UK v oblasti nesekčních předmětů. Jaké emoce ve Vás toto ocenění vyvolalo?

Z počátku jsem byla velmi překvapena, že jsem na konci své pedagogické kariéry něco takového vůbec získala. Jsem velice vděčná studentům. Zpětná vazba od studentů je pro mě totiž obrovská posila, veliký zdroj energie, dává člověku smysl. Člověk by měl být z větší části pomocníkem těch druhých. Dále mě udivilo, že je ocenění právě za Vybrané partie z matematiky – jedná se o matematiku, která už je dost obtížná nejen pro studenty přírodovědy.

Můžete blíže představit přednášku, za kterou jste cenu obdržela?

Vybrané partie z matematiky rozšiřují dva „základní kurzy“ matematiky – Matematiku A1 a A2. Vybírají se potřebné partie pro další pokračování. Některým studentům chemie nebo i jiným přírodovědcům je líto, že jim končí matematické vzdělávání. Chtějí pokračovat dále. Také to potřebují v předmětech jako je například fyzikální chemie či chemická termodynamika.

Jak vlastně vznikly Vybrané partie z matematiky? Na konci matematických přednášek v letním semestru se mě jeden student zeptal, jestli by nebylo možné pokračovat v matematickém vzdělání. Řekl mi, že se učí matematiku od první třídy a že ještě nechce končit. Nejdříve jsem mu doporučila si zapsat přednášky z „matematiky na kopci“ (MFF, pozn. red.), ale zároveň jsem nadhodila, že by tu mohly být nějaké pokračující přednášky. A studenti měli zájem, tak přednáška „Vybrané partie z matematiky“ vznikla a koná se zatím stále. Nečekala jsem ale, že si studenti budou přát Vybrané partie v zimním i letním semestru – v zimním se rozvíjí znalosti z matematiky A2, v letním se pokračuje látkou na přání studentů.

Jaké další předměty vyučujete?

Kdysi se přednáška z matematiky pro studenty chemie nazývala Matematika pro chemiky 1 a 2. A pak se jednou objevilo asi 8 biologů, kteří navštěvovali tyto přednášky. Biologové pak přibývali (někdy je jich teď i více než čtvrtina ze všech studentů zapsaných na přednášku, kterých bývá často skoro 200), tak se tyto přednášky přejmenovaly. V matematice A1 a A2 je i jedním z cílů, aby se studenti nebáli matematiky a aby se ji naučili sami „číst“ (aby už učitele nepotřebovali). Učitel už se pak jen dívá zpovzdálí a drží palce, aby se jim dobře chodilo ve světě matematiky. Dále vyučuji Rozšíření matematiky A1, to si také vymysleli studenti.

RNDr. Naděžda Krylová, CSc. s autorkou rozhovoru
Zdroj: archiv autorky

Jaká byla Vaše cesta k učitelství? Jak dlouho působíte na PřF UK jako pedagog?

Vystudovala jsem Matematicko-fyzikální fakultu. Součástí studia byla v té době i fyzika. Až později jsme se specializovali nebo si nás spíš vybíraly katedry podle toho, co jsme chtěli dělat. Bála jsem se matematické analýzy, moc jsem si nevěřila, tak jsem si vybrala aplikovanou matematiku. Katedra aplikované matematiky měla mimo jiné na starosti výuku matematiky tady na přírodovědě. Chemiky kdysi vyučovali „matfyzáci“. My jsme se na nich v podstatě učili učit. Díky náhodě (a svému krasopisu) jsem měla možnost pracovat v Matematickém ústavu AV v oddělení parciálních diferenciálních rovnic, když jeden pan docent z tohoto oddělení náhle oslepl a potřeboval pomoct. Tím jsem se mnoho naučila, protože ten pan docent v podstatě myslel nahlas a já to pak psala. To byla pro mě úžasná škola. Zároveň mi bylo nabídnuto učit na matfyzu a i tady na přírodovědě. Když jsem pak měla postupně 4 děti, tak jsem se věnovala už spíš jen učení a vědecká práce šla stranou. Na matfyzu jsem cvičila matematickou analýzu pro informatiky, později pak i pro bioinformatiky a moje první přednáška vůbec (v mém mládí) byla pro začátečníka v přednášení skoro ta nejhorší, co jsem mohla zdědit – komplexní funkce komplexní proměnné pro učitele matematiky. Učitele by měl učit ten nejzkušenější pedagog, ne začátečník, tak se těm učitelům pořád v duchu omlouvám. Na matfyzu jsem působila do roku 2010. Pak jsem byla přijata   do Ústavu aplikací matematiky a výpočetní techniky na Přírodovědecké fakultě UK. Nikdy jsem nestudovala žádné pedagogicky zaměřené předměty, ale potřebovala bych bývala například hlasový výcvik, několikrát se mi podařilo dost si „pokazit“ hlasivky.

Jak vzpomínáte na Vaše začátky na Přírodovědecké fakultě?

Nikdy nezapomenu, když jsem přišla učit na přírodovědu poprvé. Začala jsem mluvit jazykem „támhle zeshora“ a spatřila jsem vyděšené oči studentů, budoucích chemiků! Mým prvním úkolem tady na přírodovědě bylo předělat „matfyzáčtinu“ do trošku lidovější verze matematického jazyka. Měla jsem na to dost let, kdy jsem vedla „pouze“ cvičení. V roce 1991 jsem zdědila přednášku po doktoru Štěpánkovi, který nečekaně dostal infarkt. Volala mi ráno jeho manželka, abych za něj odpřednášela přednášku. Měla jsem na přípravu asi půl hodiny. Tímto stylem jsem po něm převzala přednášku jako převozník veslo.

Co matematika může nabídnout studentům Přírodovědecké fakulty?

Matematiku mnozí vnímají jako „kostru“ všeho, co najdeme v přírodě. Ve fyzice, v mechanice, to je vidět často na první pohled, ale v biologii to je schované někdy hodně hluboko. Matematika je vlastně jazykem přírodních věd. Je to způsob, jak vyjádřit co nejpřesněji něco, co nelze úplně vyjádřit slovy. V biologii si snažíte klást otázky a jít po příčinách toho, co se děje. Ptáte se proč. Snažíte se přijít na odpověď. V matematice to je podobné, ale o dost lehčí. Mám i pocit, že se zase přírodovědecké disciplíny vracejí k sobě. V molekulární biologii je například potřebná biochemie a v podstatě i fyzika.

Myslíte si, že být dobrým pedagogem je dar či získaná dovednost?

Když už člověk dostane jako dar do života nějaké nadání nebo talent, je důležité ten dar zúročit. A rozdat tento dar i druhým. Je často dost obtížné objevit to, co je tím darem, ale o to  je hezčí, když to poznáte. Nejsem si jistá, jestli jsem se trefila zrovna do matematiky, ale učitelství v krvi určitě trošku mám. Mezi mými předky bylo dost učitelů. Moje první zkušenost s učením byla ve 3. ročníku vysokoškolského studia, kdy mě jeden přísný pan docent řekl, že mám odpřednášet jednu „jeho“ přednášku. Možná, že už tehdy zkoušel, zda bych mohla být budoucím asistentem. A pak to byl on, kdo mě přijal na Katedru aplikované matematiky MFF.

Co by mělo podle Vás být cílem práce pedagoga?

Největší úspěch přednášky je, když se změní vyděšené výrazy některých studentů na méně vyděšené, nebo když vás po letech někdo venku pozdraví. Je důležité si uvědomit, co říkáte studentům. Někomu vaše slova můžou podrazit nohy a přestane si věřit. Snažila jsem se dělat cvičení stylem: „pojďte k tabuli, vy, kdo si myslíte, že to vůbec neumíte.“ A kdo si myslel, že to umí, to uměl, řešil si jiné, často těžší problémy napsané někde vedle na tabuli. Nejhezčí na tom bylo, že často po 2 měsících se už studenti nebáli přijít k tabuli. Často pro povzbuzení studentům říkám, že matematici mají horší paměť a že do zkoušky zapomenu na to, co na cvičení neuměli.

Mají mít studenti před zkouškou u Vás strach?

Od té doby, co matematiku zkouším, nabízím studentům možnost přijít si písemnou i ústní zkoušku „zkusit“. Jen to studenti vždy museli oznámit předem a také museli počítat s tím, že i kdyby to měli úplně dobře, nebudu jim to počítat. Kupodivu chodila řada studentů. Pomohlo jim to se uklidnit. Také měli možnost to se mnou probrat na konzultacích. Vadí mi, když mají studenti přístup ke zkoušce „třeba to vyjde“. Cílem zkoušky není získat známku, ale ověřit si své znalosti, aby člověk mohl pokračovat dál. Zkoušky jsou patníky, které kontrolují, jestli něco děláte a posouváte se. Nejvíce mě trápí, když studenti podvádějí. Někdy mám tu smůlu, že je při tom nachytám, to je potom nehezká situace.

Jaká jste byla studentka Vy?

Netroufla bych si chodit na zkoušky nepřipravená. Pár geniálních spolužáků na Matfyzu se asi nemuselo na zkoušky moc připravovat. Oni to, co bylo třeba, u zkoušky i přímo vymysleli.  Já jsem byla vždy takový „šprtací“ typ a po nocích jsem se poctivě učila. Na matematické analýze jsme měli 50 nutných podmínek k udělání zkoušky a když člověk 1 neuměl, už od zkoušky „letěl“.

Působíte na Přírodovědecké fakultě, přestože se věnujete matematice, jaký vztah máte k přírodě? Kde se Vám líbí nejvíce? A kam byste se ještě ráda podívala?

Příroda je moje záchrana. Moc si jí vážím. V přírodě je harmonie. Vyrostla jsem na venkově, nejsem z Prahy. V každém okamžiku, kdy můžu, prchám alespoň tady do parku na Vyšehrad nebo mám kousek les Na cibulce. Když mám více času, tak jedu vlakem na Berounsko, do Srbska a okolí. Obdivuji každou travičku, která vyroste mezi dlážděním. Tady na Albertově je zvlášť krásné stromořadí. Ztracenka, tam utíkám, když mi to nemyslí. Příroda mi pomohla k přednášení. Nabývám tam klid. Prostě jen stojím a ono to má na mě vliv. Ze začátku přednášení jsem chodila po lese a přemýšlela jsem, jak udělat přednášky, pak jsem přišla domů a začala jsem si je psát. Teď už jen chodím po přírodě a dívám se a vnímám, jak vše je kolem mě krásné. A také moc potřebuji i chodit. Někdy chodím po chodbě do kolečka na fakultě, snad to nevadí, když mně tam „vidí“ i kamery.

Nejsem moc cestovatel. Asi to souvisí i s mojí povahou, že si moc nevěřím, jsem introvert a konzervativec.  Ráda chodím na stejná místa, protože tam stále nacházím nové a nové věci. Tady z Čech mám nejraději Karlštejnsko, okolí Srbska a Brdy, protože to je blízko. Dále je mi dobře na Sázavě, v Beskydech a moc miluji Krkonoše.

Zbývá Vám čas na nějaké koníčky?

Kromě přírody mám ráda hudbu, ta mi také moc pomáhá v životě. To je svět, kde je harmonie a krása. Člověku tak poslech hudby pomáhá zbavit se mnoha starostí. Hrála jsem na klavír, to mě taky naučilo vnímat svět jinak.  Zůstala jsem u poslechu hudby. Ráda chodím na koncerty orchestrální i komorní, od studentských let jsem abonentem České filharmonie. Hudba s matematikou, jak mnozí říkají, jsou dost propojené. Teď ke stáří mám nejraději violy, violoncella a hoboje, jejich krásnou a hladivou barvu zvuku. Jinak zbytek volného času trávím s rodinou, ale moc ho není.

Chtěla byste studentům něco vzkázat?

Matematika je užitečná i tím, že „učí“ člověka systematicky a účelně myslet. Pro život i pro vědu je důležité najít odvahu a přiznat si, že něco nevíte, že někde je problém. Je důležité si ten problém definovat, a pak je možné hledat cesty k jeho řešení, a též i o tom je asi matematika – o formulaci problému, ne jen o výpočtech! Pokud nemáte definován problém, nemáte, co řešit. Tohle jde aplikovat i na život, a matematika i takto snad pomáhá.  A důležité je se poučit ze svých chyb nebo ještě lépe z chyb druhých, jak se říká. 

Děkuji za příjemné povídání a přeji hodně zdraví a štěstí do dalších let.

Anežka Ševčíková