E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



prof. Jan Frouz: „Naší největší noční můrou je, že bychom mohli vychovávat chelicerátové blby,“ rozhovor s laureátem Studentského velemloka za rok 2019/2020 – Geologie a OŽP

Prof. Ing. Mgr. Jan Frouz, CSc. (*1967) je od roku 2013 je profesorem environmentální vědy na Ústavu pro životní prostředí PřF UK. Je vedoucím Centra pro otázky životního prostředí UK. Od roku 2017 vede Národní výzkumnou infrastrukturu SoWA (Soil and Water) BC AV ČR pro komplexní monitorování půdních a vodních ekosystémů v kontextu trvale udržitelného využívání krajiny. Publikoval přes 300 odborných článků, 2/3 v časopisech registrovaných na Web of Science. Je editorem a členem redakčních rad předních oborových časopisů.

Můžete čtenářům přiblížit Váš předmět Úvod do studia životního prostředí, za který jste letos získal cenu Velemlok?

Úvod do studia ŽP je základní předmět kurzu ŽP. Když jsem na PřF UK před pár lety nastupoval, tak jsem byl pozván na biologickou sekci, abych vysvětlil, cože to vlastně studium ŽP je. Tenkrát jsem si vzal jeden slajd prezentace z tohoto kurzu zobrazující radiační bilanci Země. Ten ukazuje, že předmětem biologie je vlastně pouze 1% světla dopadajícího na povrch planety. Všechny organismy tuto energii skrz fotosyntézu a mezidruhové interakce využívají. Zbylých 99% světla dopadajícího na povrch zásadně ovlivňuje všechny pochody (počasí, koloběh vody, mořské proudy, atp.) na Zemi. Tento předmět má studentům poskytnout ucelený pohled na to, jak ten fascinující stroj naší planety vlastně funguje. Měl by sloužit studentům také k tomu, aby si dokázali pospojovat znalosti z jiných předmětů, které je čekají (geologie, pedologie, meteorologie, hydrologie různé ekologie etc.) do ucelené podoby, právě skrz vhled získaný v tomto předmětu.

prof. Jan Frouz, 

Myslíte si, že všechno, co jste řekl, je důvod, proč právě pro Váš předmět letos studenti hlasovali v anketě Velemlok? Přistupuje předmět k probíraným věcem jiným způsobem?
My se o to snažíme. Tedy, snažím se o to ve všech předmětech, ale tento je k tomu vhodný. Bez komplexního pochopení toho, jak planeta funguje, nemůžou studenti zařadit jednotlivé pochody do nějakého kontextu a použít je pro pochopení světa kolem nás. V tom bych řekl, že se hodně odlišujeme od jiných předmětů. Naší největší noční můrou je, že bychom mohli vychovávat chelicerátové blby. To jsou lidé excelentní úzcí specialisté, kteří vědí o cheliceře (klepítku) úplně všechno a o zbytku světa vůbec nic. My se snažíme vychovat lidi schopné kontextuálního pohledu na věc a toho čemu se říká out of box thinking.

Jaké další předměty ještě vyučujete?
Přednáším Úvod do ekologie, Aplikovanou ekologii, Ekologii půdy, praktika z ekologie půdy, Ekologii obnovy, Environmentální ekologii, Terénní metody odhadu početnosti, terénní cvičení a exkurze, dále přednáším některé předměty také pro zahraniční studenty a v neposlední řadě učím Práci s odbornou literaturou a podílím se na výuce předmětů Metody environmentálního výzkumu a Environmental issues, background examples and solutions.

Jaké to bylo, když jste studoval Vy? Vzpomenete si na nějakého pedagoga, který Vás nějakým způsobem ovlivnil?
Já jsem studoval samozřejmě napřed na zemědělce a když jsem byl ve třeťáku, tak jsem začal studovat tady na PřF. Na tý zemědělce to byl jistý doc. Klabzuba, který učil meteorologii. Tenkrát to pro mě bylo objevný, právě z pohledu vlivu živých soustav na toky energie, které přímo využívají. Tím vlastně také nepřímo ovlivňují velké toky energie. Například město vytváří tepelný ostrov, který zásadně narušuje albedo, kdy měníme míru absorpce tepelného záření povrchem. Není dán tím, že bychom v městech topili a z toho důvodu je v něm tepleji. Jak se říká, že staří lidé dokáží vycítit změnu tlaku, když se blíží bouřka, tak si vzpomínám na jeho experiment s barografem při cestě metrem, kde byly jasně zřetelné křivky změn tlaku. Barograf ukazoval podobné změny, jako když se právě blíží bouřka a klesá tlak, to bylo taky ilustrativní. A dodnes vyprávím studentům historku, co nám říkal o Běhounkovi. Za ním přišel jednou student na zkoušku a dostal otázku, jak by změřil výšku budovy pomocí barometru. Student řekl spoustu různých metod, od změření vrhaného stínu budovy, přes měření času dopadu barometru při hodu ze střechy, až po změření tlaku ve všech patrech včetně sklepa a převedení skutečné výšky do barometrických jednotek. Student pak řekl, že kdyby se mohl odprostit od fyziky, tak by mohl zaklepat na domovníka a vyměnit nový barometr za požadovanou informaci. Ani jedna z odpovědí však nebyla tou, kterou Běhounek chtěl slyšet. Bylo to změření barometrického tlaku nahoře a dole, z čehož se dá výška vypočítat. Historka je nádherným úkazem toho out of box thinking, které chceme studentům vštěpit, totiž dívat se na věci z širší perspektivy. Tady na přírodovědě pro mě byl významný prof. Štys, který si pamatoval studenty jménem a vždy se na oplátku usmíval na pozdrav, což bylo tenkrát na konci totáče neobvyklé. Dále pro mě byli významní prof. Smrž a prof Jarošík. Vzpomenul bych ještě prof. Braniše, ten sice nebyl mým pedagogem, ale hodně mi pomohl, když jsem se učil jak se kromě vědce a pedagoga stát i manažerem vědy.

Máte radši ústní zkoušení nebo písemné testy?
Já mám samozřejmě radši ústní zkoušení, ale tento předmět konkrétně se zkouší testem. Je tam vlastně učím 180 studentů a písemný testy v předmětu byly ještě za profesora Braniše, který v roce 2013 zemřel a po kterém jsem v půlce semestru předmět převzal. Ten test už byl vlastně v půlce semestru daný a pak jsme to vlastně udržovali. Čili, má to takový historický důvody a také důvody pragmatické. Přeci jenom, povídat si se 180 lidmi, s některýma i víckrát, je časově poměrně náročné. Navíc předmět učím spolu s prof. Cajthamlem, který učí spíš věci okolo toxikologie. Přijde nám, že test je více na férovku. Kdyby si člověk vylosoval jednoho z nás, tak se může z pohledu studenta zdát, že zkoušející protežuje svoje zaměření na úkor toho druhého. U testu podobné studentské pocity nehrozí. Obecně zkouším samozřejmě radši ústně.

 Je ve výsledcích testů nebo jiného zkoušení znát, že se studenti mění v rámci několika let? Přemýšlí víc studenti?
Snažíme se testy sestavit tak, aby nevyžadovali jenom znalost impulzu, kdy řekneme jedno slovo, a student vyloví z paměti nějaký odstavec, který nám pak odrecituje. Snažíme se, aby test obsahoval pochopení toho, co jsme jim vysvětlovali. Často je v otázkách aplikování určitých znalostí. U testů se to nedá tak dobře říct, ale obecně se zdá, že za posledních 12 let, kdy jsem na fakultě, laťka znalostí studentů trochu klesá. Co je ještě nápadnější, výrazněji se rozevírají nůžky mezi těmi nejschopnějšími a těmi, které jsou na konci toho pelotonu. Platí to ale na obě strany, zatímco průměr se zhoršuje, narůstá mi počet studentů, kteří napíší velmi pěkný článek do uznávaného mezinárodního časopisu již ze své magisterské anebo i bakalářské práce, čili je to obrovský rozdíl.

Máte radši přednášení nebo vědeckou práci jako takovou?
V zásadě to spolu hodně souvisí. Teď dopisujeme se ženou knížku Aplikované ekologie, která je vlastně založená na předmětu, který spolu učíme. Když jsme jí dopsali, tak jsme zjistili, že to dává vlastně úplně jiný pohled na ekologii. V klasických učebnicích ekologie se prakticky nehovoří o vlivu člověka. Hovoří se o interakci organismů mezi sebou, jak by fungovaly přírodní ekosystémy a tak. Realita je taková, že přírodní ekosystémy na světě skoro nemáme, vyskytují se řekněme jen na 1/4 pevniny a to ještě ne úplně náhodně. Jsou to místa nevhodná pro to, aby tam člověk rozvinul své ekonomické aktivity. Dneska biomasa chovaných zvířat 20x převyšuje tu volně žijících, v roce 1800 bylo podobné množství obojího. O vlivu člověka na ekosystémy máme málo syntetických dat, která by to popisovala. Přednášející člověk si musí podobnou syntézu vytvářet. Právě při psaní této knihy mi tento syntetický pohled přinesl celou řadu nápadů na další směry výzkumu, které by se mohly rozvést. Bádám rád, ale učení je k tomu velice osobní.

Jak vypadá volný čas z pohledu vědce?
Moje žena mi říká, že ať nic nepředstírám, že žádný volný čas vlastně nemám. Já si vzpomínám, docela bych řekl i s láskou, na svou povinou vojenskou službu. Měl jsem docela velký štěstí, protože jsem se stal zástupcem náčelníka finanční služby divize. Válčil jsem s čísly, vedl jsem účetní knihy, zpracovával jsem různá hlášení. Na tom bylo nádherné to, že když jsem odvedl veškerou svoji práci pro ten den, tak jsem zavřel zbytek věcí do trezoru, který jsem zapečetil. Pak jsem zapečetil dveře od kanceláře, strčil jsem ty klíče s pečetí do kapsy a v zásadě jsem až do rána o těch účtech nepřemýšlel. Toto bylo vlastně jediné období mého profesního života, kdy člověka jeho práce pořád nepronásleduje. Kdy si svoje problémy, které člověk řeší, nenosí neustále s sebou. Říká se, že nové myšlenky vás napadají pomocí 3B- Bus, Bathroom, Bedroom, kdy vám mozek přináší řešení ve chvíli, kdy si o něj neříkáte. Všechno pořád pracuje na pozadí a občas se vynořují nápady, jak by vše mělo být. S volným časem, který by nesouvisel s prací, je to špatný. Rád doma něco pěstuji, což souvisí taky s Aplikovanou ekologií, kterou učíme, a rád cestuji, což taky souvisí s naší prací. Volný čas vlastně nemám. Na vysoké škole měl člověk nějaká hobby, která by vyžadovala čas, a postupně se všechna nějak vytratila.

Na svých internetových stránkách radíte studentům, mj. s dyslexií. Co pro Vás bylo impulsem pro sepsání tohoto textu a založení předmětu Práce s odbornou literaturou?

Já sám jsem těžký dyslektik. Profesorem jsem se stal jen omylem, původně ze mě měl být dlaždič. Na základní škole mi doporučovali, abych přešel na školu zvláštní. Jelikož jsem z učitelské rodiny, moji prarodiče a rodiče se do toho zakousli a obešli všechny školní inspektory a přesvědčili je, že dyslexie není překážkou pro navštěvování základní školy a nemá vliv na inteligenci. To samé říkali i doktoři v různých poradnách. Nakonec jsem základku s trojkami z jazyků absolvoval, ale musel jsem na známkách hodně pracovat. Střední škola pak byla snazší a ty dvě vysoký ještě snadnější. Dneska mi přijde, že máme hodně dyslektiků, kteří dostanou úlevy a inkluzí projdou základkou. Já se naučil sám číst slova, naučil jsem se řešit své problémy. Dneska lidi dostanou na základce úlevy a trošku mi přijde, že se to s nimi až přehání. Nemůžete mít úlevy celý život. Když píšu článek, tak také nemůžu přiložit papír, že jsem dyslektik. Musím to nějakým způsobem vyřešit a mám spoustu fint, jak tohle vychytat, například to dám někomu, kdo to po mě přečte, musel jsem se naučit číst dost rychle a podobně. Těmito způsoby si lidé můžou rozšířit slovní zásobu a vše je pak pro ně snazší. Řešením rozhodně není nechávat dyslektiky chybovat a pak jejich chyby omlouvat nějakým papírem. Přístup a pomoc jsou důležitý, ale správný přístup k dyslexii je otázkou nižších stupňů škol. Dále učím předmět Práce s odbornou literaturou. Zjistili jsme totiž, že dnešní děti (nejen dyslektici), které k nám přijdou ze střední školy, neumějí číst ani psát. Respektive umí velmi účelně najít text na zadaná klíčová slova a ten vykopírovat, ale mají problémy porozumět tomu, co přečetli a rychle a efektivně najít v textu potřebné informace, analyzovat a syntetizovat je a naopak verbalizovat své myšlenky do účelného stručného sdělení. Což samozřejmě hodně svědčí o našem vzdělávacím sytému, když na konci toho všeho je tady jeden zoufalý dyslektik, který učí děti v prvním ročníku univerzity čtení a psaní. Ono to není o tom naučit je písmenka, ale ukázat jim jak extrahovat informaci z přečteného textu jak si naplánovat studium literatury, syntetizovat vyčtené informace atd. Tohle si myslíme, že je nejdůležitější, co by měla vysoká škola studentům předat, tedy schopnost jak si informace dále rozšiřovat. Na úvodních soustředěních, jako garant bakalářského oboru, vždycky říkám nastupujícím prvákům, že na základní škole je naučili číst a psát. Na střední škole jim vysvětlili v poměrně velkém detailu, jak jsme si představovali, že svět kolem nás funguje zhruba před 100 lety. A naším úkolem tady na vysoké škole je zaprvé jim šetrným způsobem sdělit, že sice víme ledacos, ale pořád vlastně nevíme, jak svět okolo nás funguje v úplném detailu. A za druhé, a to je ještě důležitější, musíme je naučit s tímhle faktem žít, s touto provizorní představou. Naučit je být pořád připraveni tuto představu vylepšovat a vědět jak na to. Naučit se žít s tím že, nikdy to nebudeme vše přesně vědět, a mít radost z dobré zprávy, kterou to přináší, a sice že pořád bude co objevovat.

Děkuji moc za rozhovor!
Jan Geist
 

Publikováno: Sobota 27.03.2021 12:00

Akce dokumentů