E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Rozhovor s laureátem Studentského velemloka za rok 2019/2020 – Biologie

Doc. RNDr. Magdaléna Krulová, Ph.D. (*1969) je imunoložka působící na Katedře buněčné biologie. Jejím hlavním vědeckým zájmem je studium buněčných mechanismů vedoucích k protizánětlivému směřování imunitní odpovědi. Zkoumá kmenové buňky, především jejich protizánětlivé a regenerační vlastnosti. V současné době se spolu se svými studenty a kolegy zabývá možností využití kmenových buněk pro zabránění vzniku neplodnosti u mužů po prodělaném zánětlivém onemocnění. Dalším tématem, které vyvstalo se současným zájmem o otužování, je studium imunitních aspektů chladové adaptace.
Doc. Magdaléna Krulová je garantem doktorského studijního programu Imunologie.

 

Obdržela jste Studentského velemloka za Biologii, konkrétně za přednášku Regulační mechanismy imunity. Můžete ji prosím blíže představit?

Tato přednáška navazuje na základní přednášku z Imunologie a v zásadě ji rozšiřuje o další témata. Jak již název napovídá, snažíme se dívat na faktory ovlivňující jednotlivé mechanismy imunitní odpovědi. V první části přednášky se snažím dopodrobna rozebrat imunitní systém a zaměřuji se na to, jak můžeme ovlivnit jednotlivé buněčné populace imunitního systému. V druhé části přednášky se naopak snažíme imunitní systém složit zpátky dohromady, a vytvořit tak celkový pohled na imunitní systém. Potom se můžeme dívat na to, jak interaguje například nervový systém s imunitním systémem, nebo na vliv stresu či metabolismu na imunitní systém.

 

Čím si myslíte, že jste hlasující studenty zaujala, čím se Vaše přednáška liší od ostatních?

Abych řekla pravdu, tak to nevím. Možná tím, že se studenty hodně interaguji a snažím se jim doplňovat ty části znalostí, které jim ze základní přednášky chybí. Moje přednáška je hodně o diskuzi. Snažíme se pracovat spolu a hledat místa, která nejsou jasná. I zkouška je v podstatě formou diskuze, kdy mají studenti hlavně přemýšlet o souvislostech. Já upřímně nemám ráda zkoušení, takže vždycky, když to není výborná, tak při tom trpím. Snažím se studenty dovést ke správným odpovědím, a když nechápou, proč se jich tak dlouho ptám, tak jim říkám: „No ale mohl byste mít jedničku.“ (smích)

A ještě mě napadá jedna věc. Tato přednáška je dobrá příprava na státnice z imunologie. Od studentů jsem zjistila, že málokdo má dnes zkušenost s ústním zkoušením z imunologie. Proto se u zkoušky snažím ptát stejným způsobem, jakým potom zkoušíme při státnicích. Od studentů mám zpětnou vazbu, že je to pro ně opravdu užitečné, tento způsob zkoušení jim dříve chyběl. Takže se tu formu zkoušky snažím udržet a doufám, že se mi to povede i letos. Že se budeme moct takto setkávat.

 

Jak má podle Vás vypadat ideální přednáška? Myslíte si, že je důležitější se studenty hodně komunikovat a  řešit hypotetické problémy, než je učit nějaký ten telefonní seznam a jet striktně podle skript?

Za mě určitě. Já osobně bych si představovala, že to bude ještě víc o interakci se studenty. Ale zatím jsem to nedokázala, protože těch údajů na zapamatování je přece jen hodně. Ale je zbytečné, aby se studenti učili nějaké telefonní seznamy. V dnešní době si každý najde všechno velmi rychle, takže jde spíš o to, naučit se přemýšlet nad souvislostmi. Ráda bych směřovala k takovému systému, aby to nebyla čistě jenom přednáška a potom zkouška, ale víc interakce.

 

Myslíte si, že tento interaktivní způsob výuky dokáže studenty nadchnout pro imunologii spíše než klasická výuka?

Určitě ano a o to mi právě jde. Stejně se každý potom zaměří na nějaké své úzké téma, ale důležité je mít nadšení a uvědomit si, že imunologie je hrozně zajímavá a komplexní věda. Když se nad tím zamyslíte, tak co studuje v dnešní době imunologie? To spektrum je hodně široké a málokdo je to schopen pojmout celé (až na velké výjimky u nás na katedře, které pojímají celou šíři imunologických témat). Můžeme se dívat třeba na imunitní systém v nádorových onemocněních, na imunitní systém při hubnutí, na imunitní systém v autoimunitních onemocněních), ale třeba i na imunitní systém ve vývoji mozku. Spíš je to tak, že se v různých souvislostech díváme na nějaké buňky, kterým říkáme imunitní.

Mým úkolem je předat schopnost zamyslet se nad tím, jak to funguje a říct si: „To je bezvadný! To je úžasná věc, nad kterou se můžeme zamýšlet z různých stran, a je na mě, jakou stranu pohledu si vyberu.“ To, co můžu studentům dát já, je pomoc, aby to zamyšlení bylo správné. Zároveň opravdu vítám, když se studenti na přednáškách ptají. A oni se ptají. Občas odpovědi na jejich otázky neznám, ale nestydím se říct, že nevím, a na příští přednášce se snažíme k tématu vrátit a znovu to projít.

 

Učíte raději klasické přednášky, zájmové předměty pro menší okruh skutečných zájemců, nebo praktika?

Ono má všechno svoje… Já sice nemám žádnou velkou přednášku, kde bych měla třeba sto lidí, ale v zásadě si myslím, že může fungovat docela podobně. V každé skupině jsou studenti, kteří se ptají, ti, kteří si třeba netroufnou se ptát, a potom ti, které to vůbec nebaví. Tak to prostě je. Studenti, kteří se chtějí zeptat, se dokážou zeptat, ať je na přednášce dvacet lidí nebo sto. Akorát když je tam dvacet lidí, tak jsem schopná si je všechny zapamatovat, takže menší přednášky jsou takové osobnější. Navíc u nás na katedře se pravidelně se studenty setkáváme a víme, kdo co dělá. Neříkám, že vždycky, ale dost často si pamatuji, co který student dělá za diplomku, a třeba z toho vycházím i při zkoušce.

Praktika jsou pro bakalářské studenty. To je zas úplně jiná liga. Tam jde o to imunologii studentům představit. Teprve s ní začínají, mají tu základní přednášku, která je poměrně náročná, takže jsou z toho všeho trošku vyděšení. Proto se v praktikách snažíme poměrně jednoduchým způsobem vypíchnout důležité věci. Samozřejmě si studenti také zvykají, že drží v ruce pipetu a dostanou reálné buňky, se kterými sami pracují a reálně na nich něco měří. Výsledkem je pak diskuze nad tím, co v tom praktiku udělali a jestli rozumí tomu, proč to děláme. Navíc dělají studenti poster ze svých výsledků, což je něco, co využijí i dále v rámci svého studia. V závěru pak hlasujeme o nejlepší poster.

 

Demotivují Vás někdy studenti, kteří na přednášku přijdou jen kvůli kreditům nebo se ukáží jen u zkoušky? Máte vůbec takové studenty?

Mám. Samozřejmě. Ti jsou asi všude. Na začátku, hlavně na těch praktikách, jsem hodně trpěla, když jsem viděla, že vzadu sedí student a ťuká si něco do mobilu. Musím se přiznat, že mě pak leckdy štvalo, když jsem četla hodnocení přednášek a třeba na praktikách psali: „Vůbec mě to nebavilo. Byla to hrozná nuda.“ A já jsem si říkala: „Nebyl to ten student vzadu?“ Ale pak jsem si řekla, že takoví studenti jsou a nedá se s tím nic dělat. A třeba vůbec nebudou směřovat k imunologii. Nevěděli, do čeho jdou, protože to bylo poprvé. Vyzkoušeli si to a zjistili, že je to nebaví. To je taky výsledek. Já jsem si řekla, že mi stojí za to dělat to pro tu skupinu studentů, kterou to baví. A že kdyby imunologie oslovila 10 % studentů, tak mi to stejně stojí za to. My ani nemůžeme chtít, aby všechny bavilo všechno. O tom to není.

 

Máte raději vlastní výzkum, pedagogickou činnost, nebo Vás baví obojí?

Já jsem ráda, že mám obojí a že se to střídá. Když ve výzkumu něco nevychází, tak mám alespoň přednášku, kde je interakce se studenty. Někdy mám zase pocit, že mi přednášení nejde, a pochybuji nad tím, jestli jsem předala látku tak, jak jsem si představovala. Jestli to studenti opravdu pochytili. A pak se zase můžeme radovat v laboratoři. Tady bych chtěla zdůraznit, že moc děkuji svým studentům, doktorským i magisterským. Máme v laborce bezvadnou partu, kde se studenti navzájem podporují a i mně hodně pomáhají. Docela rádi se zapojují i do výuky, pomáhají mi při praktikách nebo s opravováním některých prací. Bez nich bych se vůbec neobešla. To je pro mě hodně důležité.

V letech 2017 – 2020 organizovala doc. Krulová společnou výzvu na Přírodovědecké fakultě v rámci charitativní akce Hýbejte se s Teribearem.

V současné době je výuka organizována distanční formou. V anketě Vás studenti chválili, že jste se na změnu výuky dobře adaptovala a že přednášky běží bez problémů dál. Dokázala jste si na on-line prostředí při přednášení alespoň trošku zvyknout? Co pro Vás v této distanční formě představuje největší problém?

Když jsme loni v půlce roku najednou přešli na on-line výuku, byl to pro mě docela velký šok, protože já nejsem úplně technicky zdatná.  Naštěstí mám doma velkou podporu v synovi, který studuje IT, takže se mi se mi v on-line systému podařilo se včas se zorientovat a zvládli jsme ten přechod, aniž bychom vynechali jedinou přednášku. Technicky jsem si na to už zvykla. I když musím říct, že na začátku bych to bez syna to nespustila. Ale zároveň všichni moji studenti i rodina vědí, že se mi dějí zvláštní věci. Myslím, že mam zvláštní elektronickou auru (smích). Stejně jako při tomto rozhovoru se najednou nezapne kamera (na začátku rozhovoru paní docentce nefungovala kamera, ačkoliv ji měla zapnutou – pozn. autorky), tak mně se podobné věci dějí i při přednáškách. Zrovna včera jsem chtěla sdílet prezentaci, kterou jsem předtím pětkrát zkoušela, jestli funguje, ale při přednášce to najednou nešlo. A vůbec jsem nechápala, co se děje.

Zároveň jsem víc a víc unavená z toho, že nemám přímý kontakt se studenty. Opravdu mi chybí, že nevidím tu přímou interakci. Přednáším ve dvě hodiny po obědě a trávení funguje, takže když už vidím, že půlka studentů spí, snažím se zastavit a nějakým způsobem to moderovat. V on-line verzi to ale nevidím, takže jedu dál a doufám, že tam se mnou studenti jsou. I když letos teda studenty musím pochválit, že se opravdu ptají. Zároveň se snažím vymýšlet nějaké zábavné věci. Například včerejší přednáška Regulačních mechanismů byla první jarní, tak jsme se domluvili, že se všichni sejdeme ve veselém jarním oblečení a dáme si jarní nastavení. A studenti opravdu přišli, měli na sobě barevné oblečení a někdo měl i jarní pozadí, takže tohle funguje. Ale pořád to nenahradí živou interakci. Já se opravdu těším, až se sejdeme.

 

Ptají se studenti přes on-line platformy méně než naživo?

Určitě. Ptají se míň. A musím říct, že když jsem v té opačné roli posluchače, tak i já se častokrát zeptám míň, než když je přednáška naživo. Tohle bohužel přes on-line platformy nefunguje tak dobře.

 

Zajímáte se každoročně o výsledky Velemloka, konkrétně reakce na Vaše přednášky? Snažíte se na připomínky reagovat při přípravě na další rok a snažíte se získat zpětnou vazbu od studentů i jinak?

Snažím se výsledky studentské ankety sledovat, protože reakce studentů jsou pro mě velmi důležité. Já se studentů na konci přednášky nebo třeba i po zkoušce ptám. Zajímá mě, co si myslí, že bych měla udělat jinak, co jim tam chybělo za učivo.

Ale přiznám se, že jak je letos ta zvláštní doba, tak jsem výsledky ankety zrovna nečetla. Vůbec jsem netušila, že už je ten čas. Takže když mi volal pan děkan, reagovala jsem velmi překvapeně. Jinak se ale snažím si výsledky studentské ankety přečíst, abych mohla reagovat, kdyby tam byly nějaké podstatné připomínky.

 

Ale to se, předpokládám, nestává úplně často…

Musím říct, že já tu přednášku mám… teď nevím, jestli pět nebo šest let… a že jí ještě pořád vyvíjím. Loni jsem si řekla, že teď už je to skoro tak, jak bych si představovala. Do té doby jsem pořád měnila prezentace, abych byla s tím způsobem předání studentům spokojená. Ale ono to asi zabere celý život. Navíc se snažím před každou přednáškou projít současnou literaturu a podívat se, jestli není něco nového. Občas se stane, že mě zrovna něco zaujme, takže nějaké informace pořád přidávám. Je to taková věčná práce.

 

Evidentně Vám tento systém funguje velmi dobře. Koukala jsem, že jste za svou přednášku v hodnocení získala téměř 90 %, což je moc hezké číslo.

(velký úsměv) To je super. To je úplně bezvadný. To mě dost překvapilo a dojalo. A zároveň, i když je to trošku klišé, tak je to samozřejmě závazek.

 

Myslíte, že Vás teď budou studenti jinak vnímat? Že třeba budete mít víc studentů na přednášce, když vyhrála Velemloka? Že to bude mít nějaký dopad?

To si netroufnu říct. Myslím si, že moji přednášku absolvují všichni studenti z magisterského oboru imunologie. Ale je možné, že si ji zapíše i někdo další. Mívám tam PhD studenty a občas se přidá někdo z jiného oboru, z parazitologie, z buněčné biologie, občas z fyziologie. Tak uvidíme. (úsměv)

 

Na závěr bych se Vás chtěla zeptat, co byste studentům vzkázala nebo doporučila?

To je těžká otázka... Určitě bych jim doporučila, aby dělali to, co je baví. To znamená, aby si vždycky rozmysleli, do čeho chtějí jít, aby si dobře vybrali laboratoř, ve které budou dělat diplomový projekt. A aby se nebáli ptát. Vždycky.

 

Děkuji za rozhovor.

Veronika Rudolfová

Publikováno: Sobota 10.04.2021 15:00

Akce dokumentů