Rozhovor s laureátem Studentského velemloka za rok 2020/2021 – Biologie

Doktor Vohralík ve sbírkách Katedry zoologie. Fotografie z archivu Vladimíra Vohralíka.

Obdržel jste Studentského velemloka za Biologii, konkrétně za přednášku Fauna savců Evropy. Můžete ji prosím blíže představit?

Fauna savců Evropy je přednáška, která má za cíl ukázat studentům jednotlivé druhy evropských savců, protože na obecnějších přednáškách, jako je třeba Zoologie obratlovců, se k tomu samozřejmě nedospěje. V rámci Zoologie obratlovců jsou jen dvě přednášky věnované savcům celosvětově. Kdysi tedy na naší katedře (převážně na oddělení Zoologie obratlovců a na oddělení Ekologie a etologie) vznikla poměrně velká poptávka, kdy studenti chtěli vědět něco o zvířatech, která žijí u nás a kvůli nimž na fakultu šli. V té době vznikla přednáška Fauna savců Evropy, na které se studenti mohou dozvědět bližší informace o našich druzích, a k tomu je mohou všechny vidět na vlastní oči, protože ve sbírkách mám skoro všechny druhy vycpané. Díky přednášce mají posluchači pocit, že ta zvířata opravdu viděli a že studium na fakultě není jen o molekulární genetice a podobných pokročilých metodách.

Učíte raději takovéto předměty pro menší okruh skutečných zájemců nebo klasické větší přednášky, jako například Zoologie obratlovců nebo Zoogeografie?

Víc mi vyhovují menší předměty, jako asi všem vyučujícím. Když jsou ke mně v té menší posluchárně studenti blíž, kolují mezi nimi vycpaná zvířata a já mezi nimi chodím, tak je možné navazovat nějaký bližší kontakt a více debatovat.

Z větších předmětů je mi nejbližší Zoogeografie, kde je často vidět, že o to téma studenti mají zájem, během přednášky se třeba i hlásí a na něco se ptají. U Zoologie obratlovců už to takhle není, to už je příliš široké téma a musíme během jednoho semestru probrat celou skupinu strunatců, takže tam je vidět, že studenti z toho často nejsou úplně nadšení. Na takto velké přednášce bohužel není čas říkat nějaké zajímavější a detailnější informace.

V anketě studenti nejčastěji psali, že je vidět, jak Vás fauna savců baví. Myslíte si, že to nadšení může vyučující přenést i na studenty?

Nevím, jestli se dá přenést, ale mě to baví. Kdysi, to mluvím o době asi tak před pětadvaceti lety, měli studenti podobné zájmy jako já. Tou dobou jsem jezdil na Balkán a na Blízký Východ a snažil se studovat faunistiku savců těchto oblastí (nachytat zvířata, která tam žijí). Dneska by studenty možná také bavilo zpracovávat faunistická témata, ale bohužel už to tak nemůže být, protože už nezadáváme diplomové práce podobného typu.

Dřív na fakultu přicházeli studenti, kteří prošli různými terénními akcemi pro středoškoláky, jako je třeba Běstvina, a bavila je faunistika a podobná témata. Dneska ale studenty tlačíme do výzkumu, který se dá dobře publikovat v impaktovaném časopisu, to už je úplně něco jiného a v takto nastaveném systému už není možné faunistiku dělat.

Terénní výjezd se studenty, Daskotna, Bulharsko, 1979. Fotografie z archivu Vladimíra Vohralíka.

Vás samotného věda a přednášení baví, demotivují Vás někdy studenti, kteří na přednášku přijdou jen kvůli kreditům nebo se ukáží jen u zkoušky?

Mě to tak moc nebere. Občas o tom hovořím se svými kolegy a vždycky jim říkám, že tohle je nutnost, kterou musíme absolvovat. Myslím si, že těch, kteří mají zájem a kteří na fakultu opravdu patří, je pořád stejně jako v minulosti. Ale protože studentů je celkově víc, tak jsou tady i takoví, kteří sem nepatří, kteří o to nemají zájem a možná chtějí jen nějaký ten diplom. Zkrátka to musíme zvládnout, abychom tady mohli sedět, pracovat, svítit, topit a tak dále, aby sem mohli chodit i další studenti. Studentů je třikrát víc než dřív a dvě třetiny z nich sem vlastně nepatří. Ale fakulta dostává peníze podle počtu studentů, a pokud se chceme věnovat těm, kteří sem patří a které to opravdu baví, musíme to vydržet.

Zajímáte se každoročně o reakce na Vaše přednášky? Snažíte se na připomínky reagovat při přípravě na další rok?

Asi tak před dvaceti lety jsem studenty poprvé nechal vyplnit dotazník k přednášce, podobně jako se dneska dělá studentská anketa. Když jsem si potom těch dvacet dotazníků četl, překvapilo mě, jak pozitivní ohlasy jsem dostal, a říkal jsem si, že to nemůžu odevzdat na Katedru didaktiky, protože by si mysleli, že jsem si to napsal sám. Takže ty první dotazníky mám ještě pořád schované někde ve skříni.

Na Fauně savců Evropy se studentů každý rok ptám, co by chtěli dělat a co by v přenášce chtěli slyšet, a podle toho obsah každý rok upravuji. To téma je tak široké, že ho můžu podat jakýmkoliv způsobem. Pokaždé se ptám, jestli studentům jde spíš o druhovou diverzitu a chtějí, abych vyjmenoval všechny ty myši a hraboše, nebo jestli se mám spíš věnovat nějakým konkrétním biologickým tématům. Studenti vždycky řeknou, že chtějí slyšet spíš biologii konkrétních zvířat. Zvlášť v posledních letech mám v prezentacích vyjmenovanou řadu druhů, které žijí někde ve Španělsku nebo na Kavkaze, ale moc se jim nevěnuji a soustředím se spíš na biologii probíraných druhů. Říkám studentům o Dehnelově fenoménu u rejsků (schopnost zmenšovat a zvětšovat velikost těla podle ročního období – pozn. red.) nebo o rozmnožování netopýrů, kteří mají prodlouženou březost. Vysvětluji třeba, jak to vypadá v netopýřích koloniích, a popisuji, že existují různé typy netopýrů, někteří jsou jeskynní, někteří jsou původně v dutých stromech a tyto druhy se dneska potkávají v synantropním prostředí.

Většinou se ukáže, že skoro nikdo z posluchačů přednášky se savci pracovat nebude a pokud ano, tak mají zadané úzce vymezené téma. V přednášce tedy nevyjmenovávám všechny druhy a jejich charakteristiky (je jich totiž asi 250) a spíš se soustředím na biologii jednotlivých skupin a druhů.

Dá se říct, že se postupně ztrácí všeobecný rozhled, který by každý zoolog měl mít?

Dá se to tak říct, ale možná že je to celoevropský, možná i celosvětový trend. Je to vidět i tady na fakultě. Témata se zadávají tak úzce zaměřená, že tu máme odborníky na molekulární genetiku (většinou odbornice, protože muži jsou na katedře čím dál vzácnější), kteří se specializují třeba na genom medvěda. Možná by toho medvěda a vlka poznali, kdyby ho potkali, ale hraboše už ne.

Vraťme se k těm netopýrům. V přednášce dáváte čím dál víc prostoru biologii netopýrů obecně a jednotlivými druhy se tolik nezabýváte. Je těžké se v evropských netopýrech pořádně zorientovat?

Jednoduché to rozhodně není a můžu vám říct, že evropských druhů netopýrů ještě přibylo. Teď jich je v rámci Evropy čtyřicet čtyři. Počty evropských druhů savců narůstají z různých, někdy velice divných důvodů. Za prvé jsou to kryptické druhy, které se poznají pouze pomocí molekulární genetiky a které teď dokážeme rozlišit. Ale počet druhů narostl i z jiného důvodu. Teď pracujeme na novém vydání atlasu evropských savců a tam se hraje na Evropu jako Evropskou Unii. To znamená, že několik druhů přibylo, ačkoliv vlastně nejsou evropské. Existuje třeba ostrov Kastelorizo, který leží východně od Rhodosu při pobřeží Turecka a má italský název, protože v období mezi první a druhou světovou válkou měli jako poručnické území Italové. A na tomto ostrově se objevil kaloň, a protože ostrov patří Řecku a je součástí Evropské Unie, musíme ho do atlasu zahrnout.

Fakt je, že letos už jsem na přednášce jenom vyjmenoval některá zvířata, která žijí na Kanárských ostrovech, ty totiž geograficky patří k Africe, ale politicky patří Španělsku. Azory zase patří Portugalsku a také nesmíme zapomenout na Island. Takže tímto způsobem počet druhů narůstá a třeba netopýrů už máme čtyřicet čtyři druhů. V přednášce jsem se tedy soustředil na ty středoevropské, aby studenti alespoň slyšeli o druzích, které žijí u nás. Stejně je u nás dvacet pět druhů netopýrů a poznávají se poměrně špatně, některé nepoznají ani specialisté. Když potom studenty zkouším, nechci přesně slyšet, co je to za druh, ale co by to mohlo být a podle čeho by to poznali, jaké jsou základní rozlišovací znaky.

Máte raději vlastní výzkum, pedagogickou činnost, nebo preferujete obojí?

Jsem absolvent odborné větve Zoologie obratlovců, když jsem šel na fakultu a ani poté jsem neměl představu, že bych měl nějak víc učit a přednášet. Také si neodpustím zlomyslnou poznámku, že k přednášení jsem se dostal teprve v roce 1996, když odešla starší generace, která nás k tomu nechtěla pustit.

Nejvíc mě tedy bavila práce v terénu, faunistika, což už se dneska dělá poměrně málo, a potom výzkum. Výuka se k tomu přidala až později. Navíc mě bavilo spíše vedení diplomových prací než přednášení. Na první přednášku je v posluchárně devadesát lidí, kterým začnu vykládat něco o sumkách a salpách. V tu chvíli vidím, že jsou překvapení, čím že to Zoologie obratlovců začíná, a na příští přednášku už jich přijde jenom půlka. Přednášení mě tedy nijak zvlášť netěší. Pokud výuka, tak spíš vedení diplomek nebo menší přednášky, jako je třeba Fauna savců Evropy.

Často a rád jezdíte do terénu. Je nějaká oblast, kde to máte obzvlášť rád?

Jezdit do terénu mě baví.  Za komunistů jsem mohl jezdit téměř jenom po České republice, v té době jsme dělali výzkum v pohraničních horách, hlavně v Novohradských horách, v Krkonoších, na Broumovsku a na řadě dalších míst, což mě velmi bavilo. Také mě ale zajímal Balkán, kam bylo možné vyjet jen jednou ročně. Tenkrát vznikla na fakultě taková tradice, že jsme jednou ročně jezdili se studenty do Bulharska, kde jsem během třech neděl nachytal nějaké myši a zase byl na rok konec. Nesmírně mě zajímal jih té oblasti, od Bulharska přes Turecko, Irán, Afghánistán až po Himaláje (kam jsem se ale nikdy nedostal). To znamená, že když se otevřely hranice po roce 1989, tak jsme okamžitě začali jezdit do Turecka, Iránu, Sýrie a zkrátka do této oblasti, kde jsem nasbíral poměrně hodně materiálu, a vznikly z toho například knihy o savcích Turecka.

Odchyt hlodavců a hmyzožravců do sklapovacích pastí s následným měřením a vážením, Bulharsko, Rhodopi, 1982. Fotografie z archivu Vladimíra Vohralíka.

Exkurze katedry zoologie do Bulharska, srpen 1983. Zleva Regina Králová, Daniel Frynta, David Král a Vladimír Vohralík. Fotografie
Tomáš Scholz.

V současné době se stále zpřísňují pravidla pro práci s živočichy, především obratlovci. Jak to ovlivnilo Váš výzkum?

Dneska jsou ta omezení dost komplikovaná, musí se udělat plán pokusu a moje bývalá studentka, Lucie Nováková, měla představu, že stačí vyplnit formuláře a seženeme povolení, abychom mohli sbírat rejsky. Bohužel se jí to nepovedlo a nikdy jsme povolení nezískali. Vždycky dostala odpověď, ať ten výzkum udělá jinak. Poslední dobou ta omezení přituhla tolik, že faunistiku savců už vlastně není možné dělat.

Přesto mě práce v terénu baví pořád, i když teď už faunistiku savců v podstatě nedělám. Začal jsem sbírat mravence, které jsem pěstoval od svých čtyř let, protože to není spojené s problémy získávání povolení (mravenci jako bezobratlí nejsou z právního hlediska vnímáni jako zvířata – pozn.red.). Před několika lety jsem se tedy vrátil k mravencům a dělám poměrně dost intenzivně faunistiku mravenců. V Československu prakticky skončil výzkum mravenců v roce 1954, kdy těch pár lidí, co ho dělalo, šlo do penze, začalo dělat něco jiného nebo zemřelo. Potom dlouhou dobu na mravence v Čechách nikdo nesáhl. Takže moje práce v terénu a chytání zvířat se dnes odehrává na této úrovni a myši už vlastně vůbec nechytám.

Váš zájem se tedy od hmyzožravců a hlodavců přesunul na mravence?

Ještě jsem měl určitý mezistupeň, kdy jsem se zabýval rozborem vývržků sovy pálené. Faunistika se dá také dělat tímto způsobem. Jenomže na Silvestra v roce 1979 spadla přes noc teplota o třicet stupňů, občas se o tom píše ještě dnes, což se sovami to dost zacvičilo a už se nikdy nevzpamatovaly. Do té doby byly na každém kostele v nižších polohách tak do 400 metrů nad mořem, ale dnes je jich strašně málo. Já jsem tenkrát nasbíral hrozně moc materiálu a měl jsem představu, že to po patnácti letech zopakuji, abych mohl zjistit, k jakým kvantitativním a kvalitativním změnám v potravě sovy pálené došlo. Ale když jsem po těch patnácti letech začal jezdit na kostely, nebyly tam ani sovy, ani vývržky. Tenkrát jsem totiž všechny ty vývržky vysbíral a nové nepřibyly. Tohle mě bohužel dost mrzelo a dodnes mě mrzí, že to nejde zopakovat.

Z hlediska faunistiky jsem tedy stále schopen se vyřádit. Za prvé těmi mravenci a za druhé mám plnou půdu vývržků, které jsou stále k rozebrání. Tady ve sbírkách mám také dvě skříně, čtyři sta dvacet vzorků, které už jsou rozebrané a částečně opublikované. Nevím, jestli to ještě stihnu všechno zpracovat. Vždycky si říkám, že je na to ještě dost času. Až budu v penzi, tak budu pořád moct psát na počítači, kdežto chytat mravence v terénu už potom nepůjde, takže toho musím ještě využít.

Na závěr bych se Vás chtěla zeptat, co byste studentům vzkázal nebo doporučil?

Kdybych to měl říct nějak jednoduše, tak bych studentům doporučil, ať dělají to, co je baví, a nenechají se zviklat nějakými nepříjemnostmi kolem. Ode mě to zní trošku blbě, protože já si dělám to, co mě baví, a kdyby mi někdo řekl, že na oddělení Zoologie obratlovců nemůžu dělat mravence, tak půjdu do penze a mravence budu dělat dál. Takže já jsem v jiné situaci než student, který přijde na fakultu. Když chce student pracovat v nějakém oddělení, mnohdy nemá na výběr a musí se zapojit do grantu, který to dané oddělení zrovna má, i když mu téma zrovna nesedí.

Já si ale myslím, že pokud člověk dělá něco, co ho nebaví, nemá jeho práce takovou kvalitu, protože na ni myslí jen v pracovní době. Přitom na nejvíc zajímavých věcí člověk přijde tak, že to svoje téma má pořád někde v hlavě a stále nad tím tak trošku přemýšlí. A někde úplně náhodně se stane, že ho najednou něco napadne a uvědomí si, jak to všechno má správně být.

Děkuji za rozhovor,

Veronika Rudolfová