Rozhovor s laureátem Studentského velemloka za rok 2018/2019 – Ústav pro životní prostředí

autor fotografie: Abel Souriau

Obdržel jste Studentského velemloka za Ústav pro životní prostředí, konkrétně za přednášku Speciální ochrana přírody. Můžete ji prosím blíže představit?

            Tato přednáška je poměrně speciální, jak už vyplývá z jejího názvu. Především ji nepřednáším já, ale je založená na příspěvcích různých externistů z oboru. Zvu hlavně hosty, kteří ochranu přírody dělají delší dobu v praxi, což studenty hodně zajímá, protože výuka na fakultě je jinak dost teoretická. Ale přednáší třeba i kolegové, kteří působí na jiných univerzitách, a zrovna v tomto ročníku, kterého se ocenění týká, byl třeba i myslivec nebo zemědělec. Každý z aktérů se v rámci své profese podílí na ochraně přírody a mluví na toto téma ze svého vlastního hlediska. Všechno dohromady to má dávat plastičtější obrázek o tom, o čem vlastně ochrana přírody je. Že nejde jenom o vztahy mezi organismy a prostředím, které se na fakultě studují, ale že má ochrana přírody dopady i na různé aspekty lidského života, ať už třeba politiku, zemědělství, nebo nějaké další sféry.

Je to tedy bloková přednáška, která probíhá částečně formou moderované diskuze?

            Každý host má vystoupení zhruba na hodinu a pak následuje diskuze se studenty. Ale hodně záleží, jak se to zrovna zadaří. Zejména co se týče času. Někteří hosté toho v omezené době chtějí hodně říct a pak už tam další klepe za dveřmi. Po všech vystoupeních ještě dělají studenti samostatné úkoly, kdy se rozdělí do skupinek a každá rozebírá vystoupení jednoho hosta z různých hledisek – v čem bylo, či nebylo přínosné, v čem s ním souhlasí, jaká byla podstata jeho příspěvku a co si myslí, že tam mělo zaznít, ale nezaznělo. Potom studenti své názory prezentují a hromadně o nich debatujeme.

Čím si myslíte, že jste hlasující studenty zaujal?

            Já si myslím, že studenty mohlo zaujmout široké spektrum přednášejících. Protože ta přednáška běží už několik let, přednášející se různě obměňují a my se snažíme zvát spíš ty, kteří jsou takoví zábavnější. Studenty také nejspíš zaujala témata vystoupení. Já jsem přednášku zdědil někdy před deseti lety s tím, že byla opravdu promyšlená, co se týče návaznosti témat. To se během doby nějak rozpadlo, takže teď je to takový trošku chaos, ale nakonec to z toho chaosu vždycky nějak povstane a funguje to.

Učíte raději takovéto zájmové předměty pro menší okruh studentů, klasické povinné oborové přednášky, nebo semináře?

            Já úplně nevím, jaká je definice větší přednášky, ale mám takovou základní přednášku pro bakaláře, Ochranu přírody, kde normálně stojím před tabulí a učím. Tenhle předmět už taky přednáším nějakou dobu, takže jsem s ním celkem spokojený. Klasické přednášení před tabulí také není špatné. Když si to člověk naplánuje a potom se mu povede všechno říct tak, jak chtěl, a studenti u toho neusnou nebo nekoukají jenom do notebooku, tak to je celkem radost. A kdybych Velemloka dostal za tuhle přednášku, byl bych asi šťastnější, protože by to bylo ocenění toho, jak sám přednáším. Kdežto Speciální ochrana přírody je opravdu hodně postavená na hostech, kteří si to ocenění zasluhují minimálně stejně jako já, ne-li víc.

            Vedu také odborný seminář Ochrany životního prostředí, ale doufám, že ten letos někomu předám. Myslím si, že seminář je z principu postavený spíše na tom, že se tam lidé pravidelně obměňují, a po sedmi letech je podle mě opravdu čas na změnu. Seminář je samozřejmě také zajímavý, ale jsem už trochu přehlcený a chtěl bych se víc věnovat právě i kurzu Speciální ochrany přírody a ještě trošku ho posunout do nějakých dalších dimenzí. Chtěl bych vymyslet další úkoly pro studenty nebo výlet někam mimo fakultu. Taky budu rád, když si tento předmět vyberou i studenti z jiných sekcí. Letos tam bylo několik ekologů a botaniků a bylo to opravdu hodně obohacující.

Máte nějakou zajímavou příhodu, která by se při klasické formě přednášky nestala?

            Nejzajímavější příhoda by byla ta, která se zatím naštěstí nestala, ale studenti o tom vždycky mluví. Vzhledem k tomu, že hosté nemají úplně shodné názory na to, jak přírodu chránit, bylo by zajímavé dát je potom nějak dohromady (pobavený výraz). To bychom se mohli nadít spousty věcí, například různých zajímavých fyzických vystoupení.

            A vzhledem k tomu, že ten kurz probíhá v lednu, je to občas takové zajímavé s povětrnostními podmínkami a někdy není jisté, jestli host dorazí, nebo ne. U kolegy, co jezdí z Krkonošského národního parku, bývá nejistota, když nasněží. Ale zpozdil se jenom jednou, když nasněžilo tady v Praze. Protože ve Vrchlabí to mají ošéfované. Ale když nasněží tady, ty tři centimetry u Muzea, tak to je průšvih.

Jak má podle Vás vypadat ideální přednáška?

            To je spíš otázka na posluchače než na přednášející (smích). Ale kdybych si měl představit nějaký svůj ideál, tak by vlastně neměl podobu přednášky, ale nějakého bloku, v němž bych měl třeba čtrnáct dní, kdy bych se s posluchači mohl věnovat jenom jednomu předmětu. Potom by se dala skloubit teoretická výuka v posluchárně s diskuzemi, vlastním vystoupením a samostatnou prací studentů s nějakou praxí nebo návštěvami terénu. Myslím si, že za jeden nebo dva týdny intenzivní výuky v takovémto bloku by se člověk naučil víc než za dva roky kurzu, který probíhá jednou týdně. Bylo by to hodně intenzivní a různorodé. Výukové schéma na fakultě to ale vůbec neumožňuje. Když chce člověk jít na nějakou exkurzi, tak buďto musí ve zkouškovém, anebo se musí velmi složitě domlouvat s kolegy, se kterými se to vlastně nakonec domluvit nedá.

Zajímáte se každoročně o výsledky studentské ankety? Snažíte se na připomínky reagovat při přípravě na další rok?

            Vždycky se koukám, jak jsem dopadl, a když poklesnou procenta, tak mě zajímá, proč. Na připomínky se snažím reagovat vždycky, ale samozřejmě nás omezují různé limity, hlavně prostorové a časové. Hodně se ale snažím řešit přednášená témata i to, jak jsou poskládaná a co si studenti z kurzů odnášejí.

            V té bakalářské přednášce spolupracuji s jedním kolegou - wikipedistou a studenti mají za úkol napsat příspěvek na Wikipedii, což se mi zdá opravdu hodně dobré. Na rozdíl od seminárky, která se strčí do šuplíku a už ji nikdy nikdo neuvidí, tady studenti jasně vidí plody své práce a to, že jejich práce může být užitečná. Tato metoda má dobré ohlasy a myslím si, že to opravdu má pro všechny strany hlubší smysl.

Máte raději vlastní výzkum nebo pedagogickou činnost? Jak by vypadal Váš ideální poměr výuka/výzkum na fakultě/sběr dat v terénu?

            Já mám rád obojí a jsem rád, že to mohu kombinovat. Ten poměr mi v podstatě vyhovuje tak, jak ho mám teď, což tedy vlastně netuším, jak je doopravdy, ale odhaduji to přibližně na dvě třetiny bádání a třetinu učení. Asi by mi přišlo trochu na hlavu, kdybych pořád jenom bádal a psal články. Na druhou stranu ve vědecké komunitě a v podstatě i na téhle fakultě nikoho moc nezajímá, jaké má člověk přednášky. Když se píše grantová přihláška, tak se kouká na Hirsche (Hirschův index neboli H-index je jedním z indikátorů popisujících kvalitu vědecké práce, pozn. red.) a oceňují se jen badatelské výsledky. Ale nechtěl bych, aby ta práce stála jenom na nich. Podle mě by to bylo málo zábavné. Výuka je vlastně takové obohacení, kdy mám možnost interagovat s mladými lidmi, což může být i poměrně inspirativní.

V rámci svého výzkumu jezdíte do terénu. Kde se Vám líbí nejvíce? A kam byste se naopak rád podíval?

            Od roku 2007 spolupracuji se svou ženou na výzkumu speciace (proces vzniku nových druhů, pozn.red.) slavíků, v rámci kterého jezdíme do Polska, kde se areály námi zkoumaných druhů překrývají. Tam se mi líbí hodně, protože příroda je tam pořád ještě divočejší a zajímavější než tady. Jsou tam nezregulované řeky a mokřady, což je pro moji ornitologickou profesi výborné. V porovnání s jinými destinacemi je odsud Polsko navíc dobře dosažitelné. Ale to je zároveň všechno, co teď mám (smích), a když to člověk srovná s tím, co bylo, tak to není až „takovej odvaz“. Když jsem jezdil do Kamerunu, bylo to přece jenom dobrodružnější. Tamní hory mi hodně přirostly k srdci a klidně bych se tam zase někdy podíval. Teď tam jsou povstání a podobné věci, které to znemožňují, ale třeba časem, až děti trochu vyrostou. Tropy jsou zkrátka úžasné, i z hlediska ochrany přírody.

            Rád bych se podíval třeba někam na sever do tundry. Před nějakými patnácti lety jsem byl na chviličku v Norsku a tam se mi moc líbilo.

Jak vypadá dnes Váš běžný den, kolik času věnujete vědě a jaké jsou další Vaše zájmy a koníčky?

            Máme malé děti (7 a 9 let), takže se všechno točí hlavně kolem nich. Běžný den vypadá tak, že je před osmou dáme do školy a pak začíná ta úžasná pracovní doba, kam si chodíme odpočinout od doby, co se narodili. V práci se bádá nebo přednáší, ale po poledni už se to začíná hroutit. Končí vyučování, začínají kroužky, družina není otevřená moc dlouho, a když mohou být děti nemocné, což je letošní zimu dost často, stejně není dobré je tam nechávat. Takže druhá půlka dne už je zase spíš ve znamení dětí. No a potom zase od osmi večer začíná druhá šichta. Ta, které se člověk chtěl původně vyvarovat. Když byli hodně malí, tak jsme opravdu pravidelně bádali od těch osmi do půlnoci nebo i déle. Teď už to naštěstí není tak hrozné a večer se věnujeme spíš čtení literatury, psaní mailů nebo revizi diplomek.

            Ornitologie je mojí prací i koníčkem, ale ve volném čase se opravdu rád věnuju pozorování ptáků jen tak pro radost. Letos jsem si řekl, že je chci takto vyrazit pozorovat aspoň jednou za měsíc. V lednu se mi to podařilo, v únoru také, ale jen díky přestupnému roku. Tak uvidíme, co v březnu. A pak se chci také udržovat „v kondici“ v kroužkování ptáků. Jednak kvůli projektům na slavících, jednak si myslím, že kroužkování je důležité a smysluplné. No a pak jezdíme na výlety s rodinou, momentálně hlavně na kolo nebo do hor.

Na závěr bych se Vás chtěla zeptat, co byste studentům vzkázal nebo doporučil?

            Myslím si, že pro každého je dobré dělat navíc něco, co po něm v rámci studia nikdo nechce, ale lidsky ho to posune a v posledku potom i profesně. Alespoň ze zkušenosti se svými studenty mám dojem, že ti, kteří jsou úspěšnější, jsou současně ti, kteří nedělají jenom svůj obor nebo svoje studium, ale i něco navíc. A nemusí to být něco, co zrovna nutně souvisí s univerzitou.

Děkuji za rozhovor.

Veronika Rudolfová