Rozhovor s laureátem Studentského velemloka za rok 2018/2019 – Geografie

Na plese Přírodovědecké fakulty jste převzal ocenění Studentský velemlok za geografickou sekci. Je to již po druhé, poprvé jste toto ocenění získal v roce 2014. Co na toto ocenění říkáte?

Na plese jsem byl, v plánu jsem to však původně neměl, protože na plesy chodím nerad, nejsem taneční typ. Domluvil jsem se však s mladšími kolegy, a tak jsem se tam sám nebál a dokonce jsem byl i na parketě, což jsem předtím slíbil paní Mlynářové ze sekretariátu děkana. Ze samotného ocenění mám radost. Trochu mě mrzí a považuji za nespravedlivé, že ocenění získávám sám, protože předmět Geografie nacionalismu a etnických konfliktů, za který jsem ocenění získal, vyučuji napůl s kolegou Martinem Lepičem. Ve svém projevu na plese jsem řekl, že sošku velemloka rozpůlím, ale zatím jsem nenašel odvahu do toho skla říznout (smích).

Libor Jelen přebírá cenu Studentský velemlok 2013/2014 z rukou tehdejšího děkana PřF UK prof. Bohuslava Gaše, foto: Radek Lüftner.

Předmět Geografie nacionalismu a etnických konfliktů je novým předmětem, v Karolince jej můžeme najít od roku 2018. Jak vzniknul nápad tento předmět zařadit do nabídky předmětů?

Asi ode mě, protože nacionalismus, etnické konflikty a identity byly tématem mojí dizertace, takže k tomuto dlouhodobě inklinuji. Nápad však krystalizoval delší dobu. Když jsem na PřF UK nastoupil jako odborný asistent, dostal jsem za úkol garantovat a vyučovat předmět Geopolitika, za který jsem získal i první studentské ocenění před pěti lety. To mě na nějaký čas dost zaměstnalo, ale téma nacionalismu mě bavilo trochu více a v duchu jsem si ten předmět pořád plánoval. No, a když jsem pak na základě diskuzí se studenty zjistil, co vlastně chybí v portfoliu politicko-geografických předmětů, šel jsem s tím ven a předloni jsme předmět Geografie nacionalismu a etnických konfliktů zařadili do studijního plánu jako povinně volitelný předmět. Hodně mi s tím pomohl právě kolega Martin Lepič, jenž se nacionalismem dlouhodobě zabývá a je to i jeho téma. Návštěvnost vloni byla 12 zapsaných studentů, letos se jich přihlásilo již 22 a to napříč obory, například i z matematicko-fyzikální fakulty. Zájem mě těší a je to do budoucna zavazující.

Myslíte si, že jste získal ocenění studentů právě díky té novosti předmětu? Nebo jste uspokojili hlad studentů a trefili jste takříkajíc hřebíček na hlavičku?

Laureát ceny Studentský velemlok 2018/2019 při krátkém projevu na plese PřF UK na Žofíně, foto: René Volfík.

Je to docela důležité téma. Slovo ‚nacionalismus‘ ve společnosti rezonuje, ve studentech to budí zájem minimálně kvůli tomu, že ten fenomén chtějí více pochopit, dozvědět se více o jeho podstatě. Nemusí to být nutně studijní povinnost. Právě díky tomu, že máme zapsané studenty i mimo geografii, tak jsem pochopil, že je to něco, po čem je společenská poptávka.

Jaké studenty osobně preferujete více – ty, kteří se daným tématem zabývají a můžete si s nimi popovídat na úrovni, nebo ty, kteří jsou takříkajíc „nepopsané listy“, ale chtějí se dozvědět více?

Studenty takto nepreferuji, ale je poznat rozdíl mezi studenty, co ledasco vědí, mají za sebou už politickou geografii, tímto směrem se orientují, protože mají načteno, znají autory. Jako vyučující se jim jen snažím pomáhat utříbit myšlenky a názory na danou problematiku. A pak druhými, kteří se chtějí dozvědět něco úplně nového, a já jim postupně otevírám obzory. Obojí je motivující a při výuce je to třeba skloubit.

Podle Karolinky vyučujete poměrně dost předmětů, avšak nejsou roztříštěné, ale tematicky hodně zaměřené. Jak se vyprofilovala Vaše specializace a jaký předmět se Vám vyučuje nejlépe?

Svoji bakalářskou, diplomovou i dizertační práci jsem dělal na politické procesy v prostoru bývalého sovětského svazu a východní Evropy, zabýval jsem se nacionalismem, etnicitami a konflikty. Po nástupu na pozici odborného asistenta jsem musel svůj zájem více rozšířit o geopolitické aspekty. Výukou předmětu Geopolitika jsem se tak dostal o krok dál, i když trochu jsem se geopolitikou zabýval i předtím.

Musím se ale přiznat, že nejblíže jsou mi spíše dva regionální předměty, které odborně garantuji. Prvním jsou Problémové oblasti světa, které se od příštího roku budou jmenovat Konfliktní regiony. Zde dochází ke skloubení politické a regionální geografie a je to taková výkladní skříň našeho oboru. Vyučuje ho pět pedagogů a já si tam učím bloky o politických procesech v bývalém Sovětském svazu a na Blízkém východě. Povídáme si tam o událostech, které se aktuálně odehrávají, a já k tomu přidávám odborný teoretický rámec. Tím, že můžeme sledovat politické procesy takřka v přímém přenosu v médiích, dají se dobře uchopit i v samotné výuce. Studenti již něco vědí (pokud se zajímají), a o to větší je pak s nimi interakce, což mě neskutečně baví. Druhým předmětem je Geografie Ruska a postsovětského prostoru, který jsem si podobně jako Geografii nacionalismu ušil na míru. Tyto dva předměty se mi vyučují nejlépe.

Odkud čerpáte informace pro výuku? Myslíte si, že se dokážete objektivně zorientovat v aktuální politické a geopolitické situaci? Do jaké míry si připouštíte míru zkreslenosti informací, které studentům předáváte?

Je to velmi těžké, při výuce se ale vždy snažím upozorňovat na to, co je můj pohled. Existují samozřejmě teoreticko-metodické přístupy, které se snažíme využívat k tomu, abychom téma podali pokud možno objektivně. Při studiu například Ruska je mým úkolem jako odborníka pochopit, co prezident Putin dělá. Nemohu se na něj dívat jen negativně, ale musím k tomu přistupovat tak, že jeho jednání je v rámci nějakého diskurzního konstruktu. Ten je výslednicí historických událostí a geografických struktur kombinovaných s mocenskými zájmy jeho a dalších ruských politických elit. Když využijeme metody kriticko-geopolitického přístupu, dokážeme porozumět zdrojům jeho popularity, jeho jednání i odhalit slabiny ruského režimu. Jinými slovy, my s konáním Ruska nemusíme souhlasit, ale když pochopíme, proč se věci tak mají, můžeme se k tomu nějakým způsobem postavit a rozeznat kupříkladu propagandu od reality.

Jinak se to ale samozřejmě frustrující, protože musím sledovat proruské weby, které vidí danou problematiku z druhé strany a často šíří cílené lži či dezinformace. Do diskuzí nevstupuji, jsem nezúčastněný pozorovatel, protože by mě mohla strhnout emoce. Takto však porozumím více problematice, pochopím ten odlišný způsob myšlení. Konflikt se odehrává nejenom ve fyzickém prostoru, na bojišti, ale právě i v samotných informacích. Obě strany konfliktu se vždy snaží argumentovat a přesvědčit o své pravdě, mojí prací je rozklíčovat motivaci a pozadí jejich konání. V tomto jsou na pochopení asi nejsložitější regiony Balkán a Kavkaz, protože mají zdaleka nejsložitější společenské struktury a historii.

Jaké publikace nebo média považujete osobně za dobré informační zdroje a doporučujete je číst nebo sledovat?

Doporučuji se v první řadě vůbec zajímat o dění okolo sebe, což není automatické. Číst i texty, se kterými nesouhlasíme, které nejsou v rámci naší ‚bubliny‘, protože to provokuje k přemýšlení. To člověka dává do reality, že svět není úplně černobílý. Doporučuji společenské týdeníky, které zaujímají větší šíři, např.  Respekt a Echo – to jsou dva relevantní zdroje, které předpokládají, že buď jste liberál, nebo konzervativec. Co mi hodně dává, jsou média typu Český rozhlas (ČRo Plus), který má široký záběr, obdobou je Česká televize (ČT24). Ze zahraničních doporučuji například BBC (BBC World Service). Naše média jsou s ohledem na dění v zahraničí bohužel dost ‚česká‘, novinářům chybí širší rozhled.

Jaké metody výuky, prezentace, vystupování máte rád a kde se inspirujete?

I když mám už připravenou přednášku v PowerPointu několik let a průběžně ji v některých bodech aktualizuji, stejně je to vždycky trochu jinak, protože je jiné složení obecenstva. To mě na učení vlastně baví nejvíc, protože nikdy není jasné, jak to dopadne. Vyučující musí být maximálně flexibilní a přizpůsobovat se. Na průběhu přednášky mají vliv až neuvěřitelné maličkosti – například v jaký den v týdnu a v jaký čas (denní dobu) se přednáška koná nebo jaký je počet studentů. Výuku často začínám diskuzí nad aktuálním děním, tím nepřímo tlačím na studenty, aby se zajímali, co se děje. Pokud jsou přítomni aktivní diskutující, mám pouhou roli mediátora. Nebaví mě pouze čistě prezentovat, někdy se tomu samozřejmě nevyhnu, jistý rámec předat musím, ale jsem nakloněn spíše diskuzi.

S kolegy na tradičním vánočním fotbalovém turnaji v Bratislavě, foto: archiv laureáta.

Nyní trochu odejdeme od Vašeho akademického působení a zeptám se na volný čas. Jaké máte koníčky, co Vás baví a naplňuje?

Rád cestuji a výběr destinací je samozřejmě odvislý i podle toho, co mě odborně zajímá, takže hodně a rád jezdím na Blízký východ a do východní Evropy. Cestoval jsem již v dětství s rodiči, a to mi zůstalo i do dospělosti. Jinak se snažím sportovat, na prvním místě mám fotbal, léta kopeme Hanspaulku (Hanspaulskou ligu, pražskou amatérskou fotbalovou soutěž, pozn. red.), a přestože jsme za ty dvě desítky let znatelně zestárli (omlouvám se trochu mladším spoluhráčům), mladší nás předbíhají a porážejí, tak nás to pořád baví. Z individuálních sportů mám rád tenis a v zimě lyžování. Sjezdové lyžování však v poslední době omezuji kvůli současné masovosti. V minulosti jsem dělal instruktora, takže si troufám říci, že lyžuji dobře, ale na svahu se začínám bát, tím spíše, když tam jsem se svými dětmi. Mám dva kluky (brzy jim bude 13 a 9 let) a s těmi trávím nejvíce volného času v povinnostech i radostech. Starší je fanda do letadel a fotbalu, s mladším stavíme modelovou železnici, takže toho máme hodně společného a moc si to užívám. Hodně spolu také cestujeme, jak po Česku, tak do zahraničí. Cestování máme vždy jako kombinaci pohybu po horách, kulturu ve městech a pak za odměnu klídek na pláži. Mým cíle je dětem otevírat svět, nemusejí být geografové, ale chci jim ho ukázat.

Jakým způsobem získáváte zpětnou vazbu od studentů a jak s ní pracujete?

Té si vždy vážím, i když je kritická. Snažím se studenty motivovat k reakci na výuku, říkám, že jsou vlastně spolutvůrci předmětu a pomáhají tím další generaci studentů. Reakce mívám i bezprostředně po výuce, často se mi studenti sami ozvou e-mailem a velmi si cením i elektronického hodnocení. Čas, který studenti hodnocení věnují, je vlastně oceněním, že jim nejste lhostejní. Nad všechny velemloky pak stavím, když mě nějaký můj student po letech zastaví na ulici a poděkuje mi za skvělé chvíle strávené na mých hodinách. Pak vím, že moje přípravy nejsou ztracená investice.

Jakým způsobem následně ověřujete, že si studenti odnesli z výuky to podstatné?

Ověřování znalostí je těžké. Jsem si vědom, že nejideálnějším způsobem je se studentem mluvit. V rámci některých mých předmětů píší studenti zápočtovou esej, což je polovina zkoušky, protože pak si nad tou esejí osobně povídáme. Druhá část zkoušky je pak ověřování znalostí, ale spíše měkčí formou. Zjišťuji, jak tomu studenti porozuměli. Je to však časově náročné. Navíc mám problém udržet zkoušku v časovém rámci, protože si nechci připustit, že student něco neví a pořád se to z něho pokouším dostat z různých směrů. Pak to vypadá, že mluvím víc než on (smích).

Vysokoškolský pracovník je zároveň vyučujícím i vědcem. Co Vás baví více a jde to podle Vás vůbec nějak skloubit? Na jakých projektech se aktuálně podílíte?

Velmi mě baví obě roviny. Skloubit to jde asi tak, že v semestru učíte a ve zkouškovém bádáte a píšete články. V tuto chvíli řešíme v týmu Regpol pod vedením kolegy Davida Hány moc pěkný aplikační projekt, kde se propojuje odborná část mé práce s pedagogickou praxí. Snažíme se napravit nedostatečné zastoupení politické geografie ve středoškolské výuce geografie a připravujeme metodické podklady ve formě specializovaných map pro učitele. Ve stejném duchu je příprava publikace o konfliktech v Evropě, což tedy není primárně pro školy, má mít spíše odborně-popularizační charakter, ale je to zdroj, který učitelům citelně chybí. A jinak se podílím na přípravě dvou větších odborných projektů, ale to bych nerad předbíhal.

RNDr. Libor Jelen, Ph.D., foto: archiv Amerického semestru.

Kdybyste měl vzpomenout nějakého svého pedagoga. Kdo byl pro Vás inspirativní, oblíbený a proč?

Těch bylo více. Už na základní škole jsem měl štěstí na učitele, kteří v době ‚komančské‘ normalizace byli světýlkem liberálnosti a slušnosti. Paní třídní Kovářová a pak Petr Vaněk, dneska můj kamarád, díky kterému jsem si zamiloval zeměpis. No a nesmím zapomenout na ty, díky kterým jsem politickým geografem. Za to může Jura Tomeš a jeho expresivní, byť trochu chaotické přednášky z politické geografie způsobily, že jsem vlastně už od druháku nepochyboval, jakým směrem půjdu. A odborně jsem pochopitelně dozrál u profesora Dostála.

Na závěr bych se Vás chtěla zeptat, co byste studentům vzkázal nebo doporučil?

Slušnost, respekt, zodpovědnost. Nebát se a nekrást. Zní to jako klišé, ale absolventi univerzity musí být společenskou elitou, tedy vzorem a lídry celé společnosti. A ty vlastnosti jsou potřeba, abychom se udrželi daleko od temných vod nacionalismu.

Děkuji za rozhovor.

Hana Bednářová