E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Rozhovor s laureátem Studentského velemloka za rok 2018/2019 – Biologie

Mgr. Tomáš Urfus, Ph.D. působí na Katedře botaniky, kde učí Botaniku cévnatých rostlin, specializovanou přednášku Regionální botanika a vede řadu odborných exkurzí. V rámci svého výzkumu se snaží přispět k poznání evoluce rostlin, používá k tomu například metodu průtokové cytometrie a experimentální hybridizaci. Spolu se svými kolegy a studenty zkoumá velikost genomu a reprodukční strategie polyploidních alpinských rostlin v Andách a Skalnatých horách. Věnuje se také polyploidii, hybridizaci a reprodukci kapraďorostů.

Obdržel jste Studentského velemloka za Biologii, konkrétně za přednášku Botanika cévnatých rostlin (pro odbornou biologii). Můžete ji prosím blíže představit?

         Botanika cévnatých rostlin je z principu systematická přednáška, což v reálu v podstatě zavání hierarchií a škatulkováním, a to na celou řadu studentů nemusí působit úplně příznivě. O to víc se snažím celkovou náplň přednášky cílit spíš na diverzitu rostlin a prokládat vlastní systematickou kostru nějakými zajímavými příběhy, historkami, až pohádkami, které dokáží udržet pozornost studentů. Také se snažím nebazírovat na formálních taxonomických kategoriích, jelikož je to do jisté míry anachronismus.

        Upřímně, sehnat historky, příběhy, rekordy a podobné zajímavosti ze světa rostlin byla vlastně ta nejtěžší, ale současně i nejzábavnější část přípravy této přednášky a věřím, že to dokážou ocenit i studenti. Je to pro ně také příležitost, kdy můžou během přednášky nabrat síly a odreagovat se od toho jinak samozřejmě suchopárnějšího systému.

 

Čím si myslíte, že jste hlasující studenty zaujal, jsou to tyhle příběhy, nebo něco jiného?

            Upřímně doufám, že studenty zaujaly příběhy no a samozřejmě upřímně doufám, že je zaujaly rostliny. Protože rostliny jsou samozřejmě nejkrásnější organismy na světě. Tedy aspoň tak bych to rád viděl já a věřím, že pohled na diverzitu rostlin a na jejich fantastickou různorodost a pestrost a současně na exotický svět rostlin, který je ve srovnání s námi strašně odlišný, má šanci zaujmout.

 

Učíte raději klasické povinné oborové přednášky, nebo zájmové předměty pro menší okruh studentů?

             Myslím si, že obojí má své a přednášení je rozhodně zábavná záležitost. Mám přednášku Regionální botaniky, která je vyloženě zájmová a v podstatě cílená na magisterské a doktorské studenty. A je pravda, že je to vlastně něco trošku jiného. To už je přednáška, která opravdu selektuje zájemce o botaniku. Ale zas na druhou stranu i velké bakalářské přednášky, jako je právě tato systematická, mají také něco do sebe. Člověk získá rozhodně rozsáhlejší zpětnou vazbu. Těší mě dotazy studentů a sám se je k tomu snažím podněcovat, i když mi často dokáží připravit opravdu horkou chvilku (pobaveně), ale na druhou stranu mi vlastně neumožňují krnět.

 

Co si myslíte, že posluchače většinou nejvíce zaujme, jsou to fakta, historky kolem, nadšení?

            Myslím, že jste v podstatě vyjmenovala to, co se ve svých přednáškách snažím kombinovat. Samozřejmě, musí to mít kostru takové té základní náplně, nicméně ta se musí průběžně prokládat nějakými dramatičtějšími prvky, jako je třeba právě nějaká historka. Důležitá je také práce s hlasem, s jeho intenzitou a modulací. Ohromnou roli při udržení pozornosti hraje také změna frontálního přístupu v přednášce, kdy se snažím přenést alespoň část aktivity na studenty častými dotazy do pléna nebo podněcováním k různorodým úvahám. Což si myslím, že i když obtížněji, tak jde vlastně i na bakalářské úrovni v té modulové systematické přednášce.

 

Myslíte si, že nadšení pro botaniku může vyučující přenést i na studenty?

             Upřímně v to věřím. Sám mám zkušenost z dob, kdy jsem přišel na fakultu. Začal jsem studovat díky profesorovi Janu Sudovi, který na mě nadšení jednoznačně přenesl, a doteď si pamatuju, že jsem šel na Den otevřených dveří, kde Honza Suda přednášel, a to jeho nadšení mě naprosto nakazilo a tahle horečka pro rostliny v mém případě stále pokračuje. Takže si myslím, že to přenosná záležitost určitě je.

 

Vás samotného věda a přednášení baví, demotivují Vás někdy studenti, kteří na přednášku přijdou jen kvůli kreditům a předmět je sám o sobě vlastně nezajímá?

             Mě by upřímně řečeno tihle studenti demotivovali, kdyby chodili na přednášku. Ale většinou se to moc neděje. Musím říct, že z toho, co mám možnost pozorovat, tak vidím spíš ty studenty, kteří jsou motivovaní, kteří mají zájem. Velice mě těší, že celá řada z nich má zájem i přesto, že chce směřovat někam úplně jinam, a často mají otázky, které pak odpovídají úplně jiným směrům pohledu a jsou vlastně i hodně zajímavé. Pochopitelně při té zkoušce se pak objeví studenti, kteří se snaží proplout. Ale myslím, že reálně má být vzdělávací systém na fakultě nastavený spíš tak, aby podporoval studenty, kteří chtějí něčeho dosáhnout, kteří vzdělání berou radostně a vážně. Studenti, kteří se snaží proplout, tu budou vždycky a hlavně vždycky proplout dokáží, vzdor restrikcím.

 

Snažíte se na připomínky ze studentské ankety reagovat při přípravě na další rok?

       To se upřímně snažím. Je pravda, že loni jsem v rámci hodnocení dostal i nějaké kritické konstruktivní připomínky a velmi mi pomohly. V tomhle se člověk pochopitelně snaží zlepšovat.

 

Zajímáte se každoročně o výsledky Velemloka?

            Záleží, jak to stihnu. Musím říct, že teď jsem se zajímal, vzhledem k tomu, že loni dostal Velemloka Vojen Ložek, kterého upřímně obdivuji, a je to opravdová legenda fakulty. Velmi mě to potěšilo a opravdu mu to přeji. Zaznamenal jsem, že Velemloka dostal také fotoklub, což mě nadchlo, protože si myslím, že to je úžasný počin. Jako zpětná vazba je podle mě Velemlok velmi užitečná věc a určitě je to příjemná motivace do budoucna.

 

Je pro Vás Velemlok závazek do budoucna, myslíte, že teď budete něco při přípravě přednášek dělat jinak? Že Vás i studenti budou díky Velemlokovi jinak vnímat?

            Po pravdě řečeno to možná neumím ještě docenit. Ale určitě to závazek je. Rozhodně bych rád pokračoval v učení co nejlepším možným způsobem. A hlavně bych rád studentům předal nadšení pro přírodu.

 

Máte raději vlastní výzkum, pedagogickou činnost, nebo preferujete obojí? Jak by vypadal Váš ideální poměr výuka/výzkum na fakultě/sběr dat v terénu?

            Myslím si, že jedno bez druhého jde docela těžko, obzvlášť na úrovni vysoké školy není ta pedagogická část možná bez nějakého alespoň částečného výzkumu. Už jenom proto, že by člověk měl zůstat v obraze v tom, co se ve vědě a v jeho oboru děje. Přírodověda je úžasně dynamická, tudíž se strašně moc poznatků mění každým rokem a z toho důvodu si myslím, že člověk nemůže krnět a nemůže se vyhýbat té základní složce, která poznatky produkuje. Ten poměr si myslím, že mám naštěstí ideální. V semestru je to tak půl na půl, což je z mého pohledu vyrovnané a radostné pro člověka. Pořád to znamená nějakou změnu a rozvíjení se na vícero úrovních. Ve zkouškovém a v létě se snažím o něco víc upřednostnit vědu. S naší botanickou prací souvisí terénní část, kterou tady máme všichni hrozně rádi, jelikož hlavní motivací pro to, abychom šli na botaniku, byly většinou právě kytičky. Takže v terénu býváme často, ale i ta vědecká část může být opravdu napínavá a dobrodružná.

 

Děláte botaniku a poměrně hodně jezdíte do terénu. Kde se Vám líbí nejvíce? A kam byste se naopak rád podíval?

            Po pravdě řečeno, všude je strašně krásně. Kromě střední Evropy, kterou mám rád z principu, upřednostňuji také Balkánský poloostrov a Španělsko. To jsou regiony, které stojí za návštěvu, jsou nesmírně pestré a na druhou stranu odsud nejsou tak vzdálené. Oblasti, které jsem opakovaně navštívil a vyloženě miluji, jsou rozhodně Latinská Amerika a jižní Afrika, které bych každému doporučil. Vždycky se to snažím studentům ilustrovat tak, že pokud se rozhodnou nepořídit si nový iPhone, ať si radši koupí letenku do nějaké takové oblasti, která člověku rozhodně rozšíří obzory.

            Podívat bych se určitě chtěl na Novou Kaledonii, což je taková Mekka pro botaniky, kde jsou všechny relikty. Co ještě nevymřelo, je na Nové Kaledonii. To je prostě takový park dinosaurů z pohledu botanika. Ale zbývá mi plno dalším zemí, kam bych rád vyrazil, třeba Borneo. V podstatě asi není žádná oblast, kam bych se podívat nechtěl (úsměv). Jsem ještě z té generace, pro kterou bylo cestování nesmírně vzácná věc, a tudíž to považuji za důležitou složku života.

 

Jak vypadá dnes Váš běžný týden, kolik času věnujete vědě a jaké jsou další Vaše zájmy a koníčky?

         Hlavním koníčkem se naštěstí takříkajíc živím. Můj běžný týden je kombinací vědecké a pedagogické činnosti. Pochopitelně se snažím věnovat nějaký čas přípravám na přednášky, ale potom samozřejmě i té vědě. Mojí srdcovou metodou, kterou mi předal již zmiňovaný Honza Suda, je průtoková cytometrie, pomocí které se v laboratoři snažíme zjišťovat celou řadu úžasných fenoménů evoluce rostlin, zejména třeba polyploidizace. No a kromě rostlin, které jsou mým koníčkem už od dětství, jsou pro mě dalším velkým koníčkem minerály a zkameněliny, které hrozně rád sbírám. Rostliny také rád pěstuju a mám doma řadu exotů. Miluju cykasy, sukulenty a epifyty, takže těch se snažím mít co nejvíc. Samozřejmě že rostliny musí občas uhnout i běžnému životu, ale snažím se to vybalancovat.

 

Na závěr bych se Vás chtěla zeptat, co byste studentům vzkázal nebo doporučil?

            To je otázka, která by možná stála za to přehodnotit ve vyšším věku (smích). Ale všem mladým lidem bych určitě doporučil, ať jdou za svými sny a snaží se je realizovat. Po pravdě řečeno já jsem chtěl přírodovědu dělat už v době, kdy většina mých kamarádů toužila být buď popelářem, nebo kosmonautem. Myslím si, že díky tomu má člověk šanci být šťastný celý život bez ohledu na kariéru a výdělky. Věřím, že když děláte něco, co vás vyloženě baví, tak to je jediná situace, kdy to děláte dobře.

 

Děkuji za rozhovor.

Veronika Rudolfová

Publikováno: Středa 11.03.2020 12:40

Akce dokumentů