Rozhovor s laureátem Studentského velemloka za rok 2017/2018 za chemii Pavlem Kočovským

Laureát studentské ceny Velemlok na reprezentačním plese fakulty. Foto: Vojtěch Duchoslav.

Na plese Přírodovědecké fakulty jste převzal studentské ocenění Velemlok za chemickou sekci. Jaké reakce toto ocenění vyvolalo a co na něj Vy osobně říkáte?

Několik studentů mi pogratulovalo, i moje rodina byla velmi potěšena, že moje snažení k něčemu je. Ocenění jsem získal za předmět Organická chemie I a II. Systém učení tohoto předmětu jsem na základě svých zahraničních zkušeností výrazně změnil, nová koncepce se zřejmě ujala.

Kdy jste se dozvěděl o Vaší nominaci na ocenění? Měl jste v plánu se plesu fakulty zúčastnit?

Několik dní před plesem mi zavolala paní sekretářka z děkanátu, nechtěla však nic víc prozradit. Na ples jsem se nechystal, naposledy jsem tančil na svém maturitním plese. (smích) Nejsem vášnivým tanečníkem, i když by moje žena byla velmi ráda, kdybych tančil. Je to oblast, která mě zcela míjí.

Jak jste se k chemii dostal a jaké byly Vaše začátky?

K chemii jsem tíhnul už od dětství, konkrétně od páté třídy, kdy naši školu navštívil hasič a ukazoval nám hasicí přístroje. Na jednom z nich bylo uvedeno NaHCO₃ a instruktor nám vysvětlil, že je to kyselý uhličitan sodný (podle tehdejší nomenklatury) a objasnil nám, jak přístroj funguje. Když jsem pak doma nadšeně rodičům sdělovat zážitky ze školy a zmínil onen vzoreček, otec mi prozradil, že vzorce se dají poskládat, že nemusím znát všechny nazpaměť, ale že se dají odvodit. Tato logika mě facsinovala a dalo by se říci, že tento moment nastartoval moji dráhu chemika. Doma jsem si pak zařídil malou laboratoř. Když jsem jednou vydusil celý dům chlorem, rodiče usoudili, že bych své aktivity měl raději přesunout na chatu. Na gymnáziu jsem pak četl knihu Organická chemie Otty Wichterleho, která mi učarovala.

Působíte spíše jako vědec než pedagog, jaký je Váš vztah k didaktice?

Učím rád, dokonce už na gymnáziu mě paní učitelka (absolventka PřF UK) nechala něco odpřednášet. Měli jsme ji na biologii a chemii a ona tíhnula spíše k té biologii. Vždy, když pronesla něco, s čím jsem nesouhlasil, zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou, čehož si vždy všimla, protože jsem seděl ve druhé lavici. Proto jsme zhruba po dvou měsících uzavřeli pakt o neútočení – ona mne nebude zkoušet a já jí do toho nebudu mluvit. (smích) Zpětně to vnímám od sebe jako velikou drzost, takovou teenagerovskou. Pamatuji si, že např. stereochemii cukrů nechala paní učitelka odpřednášet mě, vytvořil jsem si pro tento účel modely, které ve škole tehdy nebyly. Fyzikář mě pro změnu nechal odpřednášet strukturu atomů, kvantová čísla apod. Spolužáci mě měli za takového chemického cvoka, ale tolerovali mi to.

Jak se liší způsob zkoušení v Česku a ve Spojeném království?

Při svém působení v Anglii a Skotsku jsem se naučil důmyslnému systému, jak sestavovat písemky. Na rozdíl od našeho systému je na mnohých univerzitách pouze jeden pokus na zkoušku, některé umožňují jeden opravný termín. Zkoušky jsou pouze písemné a jsou sestaveny tak, aby obsáhly pokud možno většinu toho, co by studenti měli umět. Každý přednášející je zodpovědný za určitou část, poté se to pošle k připomínkám celé skupině např. organické chemie, finální znění testu se pak pošle recenzentům na externích univerzitách. Tento proces je hodně složitý, avšak The Royal Society of Chemistry (Královská chemická společnost, pozn. red.) si tímto postupem zajišťuje vysokou kvalitu znalostí absolventů a prestiže získaného titulu; toto v Česku není.  

Jakým způsobem Vy osobně ověřujete nabité znalosti studentů?

Ústní zkoušky nedělám, pouze v naprosto výjimečných situacích, kdy si nejsem jistý známkou, si pozvu kandidáta na pohovor. Podobně jako v zahraničí zkouším studenty písemně, testy formuluji metodou „problem solving“. Organičtí chemici se dorozumívají pomocí vzorečků, buď jsou tedy vzorečky dobře nebo špatně, takže zda student probranému učivu rozumí, se pozná poměrně snadno. Za ta léta praxe jsem se naučil testy formulovat tak, abych ze studentů dostal to, co vědí, resp. co jsou schopní vymyslet. Studenti si nemusejí pamatovat prakticky nic, musí pouze zvládnout několik základních principů a ty umět aplikovat.

Co si myslíte za ta léta, že na studenty opravdu funguje? Čím si pedagog získá autoritu a pozornost?

Pavel Kočovský už v roce 1964 věděl, že chemie je jeho vášeň. Foto: Ing. Alois Kočovský, otec.

Vyučující musí vyučovanému oboru opravdu dobře rozumět a mít nadhled a musí projevovat určitou dávku nadšení. Ze své zkušenosti vím, že studenti nejsou schopní udržet pozornost po celou dobu výuky, angl. se tomu říká „attention span“, proto se snažím čas od času výuku uvolnit nějakou „small talk“ – srandičkou či příhodou pro zpestření. To je podle Járy Cimrmana tzv. fixace průtokových poznatků.

Zmínil jste jedno pravidlo z Cimrmanovy pedagogické šesterky (odkaz na seminář ke hře Vyšetřování ztráty třídní knihy, pozn. red.), používáte i další pravidla?

Ano, trestání učitele učitelem – to jsou ty domácí úkoly, které studentům dávám a pak je musím opravovat, což zabírá poměrně hodně času. (smích) Při fixaci učiva úlekovým systémem by muselo něco bouchnout, a to se mi naštěstí zatím nestalo.

Kromě Organické chemie vyučujete ještě další dva předměty – Organickou chemii biologických procesů a Organokatalýzu. Jaký předmět se vám vyučuje nejlépe a proč?

Učebnici Organická chemie od Johna E. McMurryho, u kterého jsem mimochodem dělal postdoc, využíváme k výuce základní organiky, on později napsal také knihu Organická chemie biologických procesů. Ta mě tak nadchla, že jsem si řekl, že z toho udělám kurz, který nyní učím již třetím rokem. V prvním roce jsem měl 5 studentů, letos je jich zapsaných 30. Organokatalýza je poměrně nový obor, který byl pojmenován teprve nedávno, v roce 2000. Moje tehdejší pracovní skupina v Glasgow byla úplně na počátku. Tento předmět mám rád, protože souvisí s mojí vlastní prací. Oba popsané předměty byly původně vytvořeny pro postgraduální studenty, nicméně kdo dobře zvládl základní organickou chemii, by s nimi neměl mít problém už během bakalářského studia, což je experimentálně ověřeno.

Je něco, co byste na současné výuce chemie na Vašem pracovišti změnil a proč?

Tzv. béčková organická chemie, kterou učím, je rozdělena na dvě části, OCH I(b) a OCH II(b), a studenti tak nemusejí absolvovat obojí, což mi nepřipadá rozumné. Je to podobné jako naučit se abecedu od A do K a ostatní písmenka už neznat. Obzvláště mi to vadí u těch, kteří studují molekulární biologii, kde právě ta druhá část organické chemie je pro ně obzvlášť relevantní. Nebo volba předmětů: studenti si kvůli kreditům například zvolí tři různé organiky, což sice vede ke snadnému zisku kreditů, ale na úkor získání jiných znalostí. Nebo si zapíší tentýž předmět dvakrát – jednou v bakalářském a podruhé v magisterském studiu. To by ve Spojeném království nešlo; nechápu, jak je možné, že tady to jde. Když jsem studoval, nestávalo se také, že bych měl v rozvrhu střet předmětů. Dopoledne byly přednášky (v prvních třech letech už od 7:00), po nichž následovala cvičení a odpoledne praktika. Ani na zahraničních pracovištích, kde jsem působil, jsem kolizi předmětů v rozvrzích nezaznamenal. Také jsem zjistil, že některé předměty nemají vůbec cvičení. Koukat na někoho, kdo tři hodiny přednáší a kreslí na tabuli, nebo prezentuje powerpoint (což je horší varianta), je jako koukat se v televizi na Wimbledon a myslet si, že se tak naučím hrát tenis.

Jakým způsobem pracujete se zpětnou vazbou a jak ji získáváte?

Jednak z domácích úkolů, kde vidím, co studenti pochopili či nepochopili. No a pak ze cvičení, kde tedy já nevyvolávám jednotlivce k tabuli, protože jeden student se u tabule trápí, zatímco ostatní se na to koukají, nebo v horším případě čučí do svého mobilu. Vyvolaný student se pak před kolegy mnohdy stydí a příště třeba na cvičení nepřijde. Já to dělám tak, že studentům zadám nějaký problém a pak chodím mezi nimi a snažím se jim pomoci, kde je třeba. Zároveň hojně využívám molekulární modely, které si studenti pod mým vedením sami sestavují. Plus jim zadávám domácí úkoly, ke kterým jim vždy dávám zpětnou vazbu. Tedy v souhrnu je pro mě zpětnou vazbou skutečnost, že si studenti probrané učivo osvojí a uspějí při zkoušce.

Filtrace na chatě. Foto: Ing. Alois Kočovský, otec.

Studenti si podle hodnocení pochvalují způsob Vaší výuky, můžete jej popsat?

Osobně používám tzv. metodu „chalk-talk“ (tabule a křída), nemám rád v současnosti tolik rozšířené prezentace v powerpointu. Když jsem byl studentem, byly jako moderní technologie některými vyučujícími využívány meotary, složité vzorečky jsme však vůbec nestačili sledovat. Staří profesoři organické a anorganické chemie i matematiky však stále psali a kreslili na tabuli. Když jsem pak působil na Cornell University (americká univerzita patřící do Ivy League, tzv. Břečťanové ligy, pozn. red.), také všichni profesoři psali na tabuli, včetně Roalda Hoffmanna, laureáta Nobelovy ceny.

Jsou vůbec současné učebny a posluchárny vybaveny tabulemi?

V historické budově Hlavova 8 (nejstarší v celém kampusu) byla největší učebna CH1 rekonstruována a tabule, která by měla být velká, je rozdělena na 3 horizontální segmenty, kde se do jednoho s bídou vejde vzorec cholesterolu; pokud chci následně popsat nějakou jeho reakci, je to již problém. Chlorid sodný se ovšem vejde dobře. Naproti tomu na Matfyzu nebo VŠCHT (Matematicko-fyzikální fakultě nebo Vysoké škole chemicko-technologické, pozn. red.) mají tabule vysunovací a vhodné, takové na našem pracovišti bohužel nejsou. Kolegové z ostatních kateder s tím problém nemají, takže si nemyslím, že se něco do budoucna změní. Problém je i kombinace tabule a promítacího plátna, které když se vysune, zakryje tabuli, takže nelze používat obojí zároveň. V tomto ohledu je vhodná pouze posluchárna CH9, kde jsou tabule a plátno v jiné části místnosti, ale víc než 30 studentů se tam nevejde.

Výraznou část své kariéry jste prožil v zahraničí, jak k tomu došlo? A co Vaše rodina?

Já jsem se ženil poměrně pozdě, až v roce 1987. Do té doby se o mě starala maminka, ráno jsem odešel do práce a kolem půlnoci jsem se vrátil domů a nic moc mně nechybělo. (smích) Po svatbě jsme ale s manželkou usoudili, že to v komunismu nepůjde, neměli jsme kde bydlet a tehdy sehnat byt znamenalo mít alespoň dvě děti, být rozvedený, žít ve vztahu, který přestal fungovat, a nejlépe ještě bydlet u rodičů ex-partnera, pak se teprve začínala rýsovat nějaká šance na zisk bytu. (smích) V zahraničí se nám narodily dvě dcery, Elizabeth ve Švédsku a Veronica v Anglii, obě vystudovaly ve Spojeném království prestižní univerzity a žena si udělala doktorát z psychologie, za což ji obdivuju, protože první doktorát měla z organické chemie tady z Karlovy univerzity.

Od roku 2014 působíte opět v Česku. Proč jste se tak rozhodnul? Jak Vás kolegové po letech působení v zahraničí mezi sebe přijali?

Do Česka jsem jezdil pravidelně, od r. 2008 jsem každoročně učil intenzivní týdenní kurz Organokatalýza (společně pro UK, VŠCHT, UOCHB a Zentivu). Kolegové se mě vždy tázali „Kdy se vrátíš?“. Jednou jsem na otázku „Kdy se vrátíš?“ odpověděl „Teď“. Bylo to v době, kdy jsem se začal blížit důchodovému věku a odchod do penze by byl znamenal konec s chemií, snad bych byl mohl ještě hlídat v praktiku, ale jinak nic víc. Já jsem však i nadále chtěl vyučovat na univerzitě a bádat, a tak jsem se vrátil. Myslím, že jsem tehdy svou odpovědí kolegy překvapil, ale zároveň i potěšil. Jsem vděčný zejména prof. Janě Roithové (tehdejší vedoucí katedry) a prof. Martinu Kotorovi, že mě přijali mezi sebe. A také řediteli UOCHB (Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky, pozn. red.), dr. Zdeňku Hostomskému, že mi zařídil malý úvazek jako „Adjunct Professor“.

Pokud byste mohl srovnat zahraniční studenty s těmi českými, v čem se podle Vás liší?

Čeští studenti se mi zdají příjemnější, lépe se s nimi dá mluvit. Studenti ve Spojeném království se mi zdáli odtažitější, byla tam nějaká nepochopitelná bariéra, ačkoli já mám pocit, že jsem pořád stejný. Ve Švédsku a Itálii to bylo podobnější Česku.

Když odhlédnu od výuky, jak trávíte běžný pracovní den a víkend?

Rodina žije v Londýně, občas se navštěvujeme, v průměru jednou za 6-8 týdnů a pak o prázdninách na delší dobu. Rád chodím na koncerty, na operu, včera přijela manželka a zrovna dneska půjdeme na koncert. Myslím, že stěny mé kanceláře a kuchyňky naší katedry prozrazují můj koníček a tím je fotografování.

Co byste chtěl vzkázat studentům, kteří zvažují studium chemie na PřF UK?

Choďte na moje přednášky! Jsou přínosné a myslím, že i zábavné. 

Děkuji za rozhovor.

Hana Bednářová