E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Rozhovor s laureátem Studentského velemloka za rok 2017/2018 – Biologie

Laureátem Studentského velemloka za rok 2017/2018 za biologii se stal RNDr. Vojen Ložek DrSc. (*1925), přičemž cenu získal za svoji přednášku Vývoj přírody ČR. Dr. Ložek je nejen světově uznávaný přírodovědec, odborník na malakozoologii, geologii, botaniku a pedologii, ale i pedagog a publicista. Na Přírodovědecké fakultě působí už přes padesát let, a v současnosti je externím vyučujícím na katedře zoologie. Kromě toho je také emeritním vědeckým pracovníkem Geologického ústavu AV ČR, kde dlouhá léta působil. Pracoval také v Českém ústavu ochrany přírody. Jeho specializací je zejména zoologie měkkýšů a geologie čtvrtohor. Podílel se na více než 1350 publikacích a získal četná prestižní ocenění (například Cenu ministra životního prostředí, Zlatou medaili Albrechta Pencka za zásluhy o světový rozvoj poznání, Medaili Johanna Gregora Mendela za zásluhy v biologických vědách od Akademie věd ČR, Medaili Univerzity Karlovy za zásluhy o rozvoj Přírodovědecké fakulty, a jiné).
Laureát Velemloka za biologii, Vojen Ložek,
foto: Lucie Juřičková
 

Obdržel jste Studentského velemloka za Biologii, konkrétně za přednášku Vývoj přírody ČR. Můžete ji prosím blíže představit?

Přednášet jsem začal na popud kolegů z geobotaniky v roce 1967. Cílem této obecně přírodovědné přednášky bylo popsat soubor jevů a procesů, které charakterizují kvartér – geologické období, v němž žijeme, a které nám vytvářejí životní prostředí. Jde o děje a skutečnosti, kterými se zabývá nejen geologie, botanika a zoologie, ale i fyzická geografie, antropologie a archeologie. Seznamuje se zdroji poznání, které máme k dispozici, a které nám věcně dokládají stav přírody i společnosti v minulosti, a s nimiž se může každý blíže seznámit. Proto se přísně vyhýbá různým modelům i hypotézám a zvláštní důraz klade na poměry ve střední Evropě. V programu je i exkurze, při níž se názorně předvádějí i některé jevy a skutečnosti přímo v přírodě.

 

Čím si myslíte, že jste hlasující studenty zaujal, čím se Vaše přednáška liší od ostatních?

Z předchozí charakteristiky je zřejmé, že má přednáška se liší od většiny ostatních velmi širokým rámcem probírané tématiky a ovšem i způsobem výkladu, který se snaží oživit pravěké děje, třeba tvrdý život lovců mamutů v Dolních Věstonicích, což nepochybně vyvolává zájem řady posluchačů. Nezapomínám ani na takové scény, že třeba neandrtálec mohl být v posledním interglaciálu na břehu Dunaje ohrožen hrochem.

 

Učíte raději zájmové předměty pro menší okruh skutečných zájemců, klasické povinné oborové přednášky, nebo máte nejraději popularizační přednášky?

Má přednáška má do jisté míry popularizační charakter, ale obsahuje i řadu překvapujících odborných detailů, třeba bohatství měkkýšů na krasových lokalitách při exkurzi.

 

Jak má podle Vás vypadat ideální přednáška, jaké metody sám používáte? Co si myslíte, že posluchače většinou nejvíce zaujme, jsou to fakta, herecký výkon, nadšení?

Poměrně zapeklitá otázka. Já se například snažím používat dostatečně silný hlas a regulovat ho v různých pasážích, třeba ho zesílit při popisu významných událostí jako je třeba příchod neolitických rolníků do střední Evropy nebo při některých významných datech, případně důležitých faktorech, jako je pět Dokučajevových faktorů ovládajících tvorbu půd.

 

Jaký byl Váš oblíbený pedagog, ať už na vysoké nebo jiné škole a proč zrovna na něj rád vzpomínáte?

Na gymnasiu to byl můj poslední profesor, botanik Jan Martinovský, s nímž jsem se pravidelně stýkal i po maturitě, až do jeho smrti. Na vysoké škole to byl, ale až po rigorózech, Julius Komárek, který bohužel předčasně zemřel. Zajímavé je, že dalším, a patrně nejvýznamnějším učitelem i přítelem byl profesor Quido Záruba, který vyučoval na Technice inženýrskou geologii, kde já nikdy nestudoval.

 

Vás samotného věda a přednášení baví, demotivují Vás někdy studenti, kteří na přednášku přijdou jen kvůli kreditům nebo se ukáží jen u zkoušky?

Co se týče studentů, ti mne nikdy nedemotivovali, snad proto, že jsem měl spoustu přátel, kteří mne naopak podporovali.

 

Za jakých podmínek studenta vždy nekompromisně vyhodíte od zkoušky, jsou naopak situace, kdy ještě přimhouříte oko (například vidíte, že student je velmi negativně ovlivněn trémou, ale látce celkem rozumí)?

Mám poměrně pestré posluchačstvo z různých oborů biologie včetně antropologie i z fyzické geografie, takže před zkoušením se každého ptám, čím se zabývá nebo jaké má plány do budoucna, případně zda dosud hledá vhodnou inspiraci. V této souvislosti s nimi často diskutuji, jak na ně zapůsobila má přednáška, zejména, pokud jim ukázala cestu k nějakému oboru.

 

Působíte jako pedagog již několik desítek let, vidíte posun v chování, myšlení studentů a jejich přístupu ke studiu?

Přednáším nepřetržitě již 52 let a snažím se každoročně doplnit, upravit jednotlivé lekce podle nových výsledků vědy, ale i s příslušnou kritikou.

 

A jak se podle Vás mění přístup pedagogů k výuce, k vedení studentských prací, ke zkoušení, v důrazu při přednášení?

Snažím se podávat výklad jednotlivých objektů a procesů co nejjednodušším způsobem, aby posluchače neodrazovaly složité návody a popis. Je pozoruhodné, jak málo se užívají takové definice. Příkladem může být definice nivy, která nabyla významu po povodních 1997 a 2002, kdy se o ní diskutovalo na Ministerstvu životního prostředí. Při tom úplně stačí: Niva je ploché dno údolí vytvářené a ovlivňované vodním tokem. Ještě jednodušší je to u ekologie, kterou kdysi prezident Klaus veřejně prohlásil za pavědu (záměna s environmentalismem) patrně popuzen heslem, co je ekologické je i ekonomické. Definici lze vyjádřit několika slovy: Ekologie je věda o vztahu organismů k prostředí.

 

A jak se mění samotná věda, Váš obor? Stalo se Vám, že jste třeba na začátku kariéry přednášel něco, co bylo běžně uznávanou teorií, co se později ukázalo jako vědecký omyl nebo nepřesnost? Nebo se naopak zavrhovaná hypotéza ukázala jako pravdivá?

Když jsem v polovině čtyřicátých let začínal, panovaly velmi nepřesné údaje o prostředí v kvartéru, a i tak jich bylo málo. Dnes víme daleko víc a podrobněji. Příkladem může být glaciální spraš a sprašová step, které můžeme hodnotit jako skutečný dar z nebes.

 

Zajímáte se každoročně o výsledky Velemloka, konkrétně reakce na Vaši přednášku? Snažíte se na připomínky reagovat při přípravě na další rok a snažíte se získat zpětnou vazbu od studentů i jinak?

Samozřejmě se zajímám o hodnocení na arších v anketě a snažím se přizpůsobit případným návrhům a kritikám.

 

Měl jste nějakou vysněnou přednášku, kterou jste chtěl vždycky učit, ale nepovedlo se Vám to?

Příkladem je přednáška, kterou jsem zahajoval letní semestr 2018 Rudolphova kvartérního semináře na katedře botaniky, která se zabývá tajemstvím severočeských pískovců a Lužické katastrofy v rozsahu plných 60 let!

(Pozn. L. Juřičkové: Před šedesáti lety pan doktor objevil tajemství fosilizace v pískovcových převisech v Zátyní u Dubé, pak se na to na léta zapomnělo a až v 90. letech se zájem o pískovce obnovil a trvá dodnes.)

 

Ovlivnil jste mnoho studentů, máte někoho, na koho jste obzvlášť hrdý, kdo je dnes sám odborníkem v oboru a třeba se k Vám stále s vděkem vrací, že to byla Vaše zásluha, že se vědě věnuje takto naplno?

Mám vynikající nástupkyni (pozn. Doc. Lucie Juřičková z katedry zoologie), která kdysi ke mně přišla jako gymnasiální studentka, a od té doby jsme byli stále ve styku. Ten se značně prohloubil, když se uchytila na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde posléze získala docenturu a založila celou školu moderní malakozoologie a získala další adepty. Dal jsem jim k dispozici své rozsáhlé materiály z celého Československa, které bych sám nikdy nestačil zpracovat. Takže je dnes zpracovává celá skupina odborníků. Ovlivnil jsem i řadu studentů, z nichž někteří bádají také v problémech kvartéru.

 

Máte raději vlastní výzkum, pedagogickou činnost, nebo preferujete obojí? Jak by vypadal Váš ideální poměr výuka/výzkum na fakultě/sběr dat v terénu?

Mohu říci, že obojí. Pokud jsem byl při síle, tak mne nejvíce lákala divočina ve slovenských Karpatech, jíž jsem dal přednost i před cestou a pobytem v USA.

 

Jak vypadá dnes Váš běžný týden, kolik času věnujete stále vědě a jaké jsou další Vaše zájmy a koníčky?

S cestami do divočiny je v 94 letech samozřejmě konec. Žena mi umřela po 54 letech manželství a já žiji se svým synem, který už je také v důchodu, ale ještě pracuje na poloviční úvazek na správě CHKO Český kras. Celý byt mám přeměněn na hotové skladiště malakozoologických a geologických materiálů i různých dokumentací, které mi pilně pomáhá zvládat má nástupkyně Doc. Lucie Juřičková a její žáci.

 

Co byste chtěl vzkázat studentům, jak byste je nalákal na přednášku Vývoj přírody ČR?

To je těžká otázka, protože již představuji spíše relikt z minulosti, která se pro mé žáky už spíše jeví jako historie – vždyť já ještě pamatuji kachny zmrzlé u propusti v nejtužší zimě 1929, prezidenta Masaryka na koni a sám jsem vstoupil jako student do posluchárny, kde dnes přednáším, před 72 léty…

 

Máte na závěr nějakou zajímavou historku z výuky, přednášení, terénních exkurzí nebo školení studentů?

Jsou to především historky z exkurzí – třeba dvakrát spadl student ve vědeckém zápalu do Horního vodopádu pod Velkou horou (pozn. L. Juřičkové jedná se o horní část Bubovických vodopádů v Českém Krasu), když chtěl blíže prostudovat jazykovitý výběžek travertinu, který má nádherné německé jméno Überlaufschnauze (přelivový čumák). Exkurze se ovšem konala v listopadu, takže oběma postiženým bylo třeba pomoci tím, že se jim vycpaly mokré nohavice větvičkami, což je v takovém případě kupodivu dobrá pomoc.

Vojen Ložek, foto: Lucie Juřičková

Mne samotného ještě jako studenta biologie sebral v roce 1947 v Košicích policajt jako banderovce. Když jsem se mu prokázal, dost se vylekal a pravil: Nehnevajte sa vel’komožný, ale keď máte takú neupratovanú bradu a oblek ako vagabund. Já jsem mu řekl: «robili ste svoju povinnosť – všetko je v poriadku» a přátelsky jsme se rozešli.

Nebo se mi stal takový případ: vracel jsem se k večeru po úzkém chodníčku na skalním srázu, když se za skalním hřebenem přede mnou ozvalo jakési zabručení. Celkem správně jsem usoudil, že to je jelen, ovšem kdybychom se čelně potkali, mohl by se splašit a shodit mě z cesty. Tak jsem se zlobně rozštěkal, což vedlo k dalšímu zabručení a útěku někam dopředu.

 

Děkuji Vám mnohokrát za rozhovor a přeji hodně zdraví a síly.

Darina Koubínová

 

Autorka rozhovoru mnohokrát děkuje Doc. Lucii Juřičkové za veškerou pomoc se zprostředkováním rozhovoru a doplňující informace.

 

Publikováno: Čtvrtek 14.03.2019 17:00

Akce dokumentů