Rozhovor s laureátem Studentského velemloka za akademický rok 2018/2019 – První pomoc ve škole

Mgr. Radim Kuba, foto: Etologie člověka.

Získal jste Studentského velemloka za mimosekční předmět, konkrétně za První pomoc ve škole. Můžete ji prosím blíže představit?

Jedná se vlastně spíše o celé portfolio předmětů. Zmíněný předmět „První pomoc ve škole“ je tzv. základní kurz, který studentům umožňuje získat hlavní znalosti, ale především i dovednosti v první pomoci. Naučí se tedy nejen jak kontrolovat vědomí a dýchání, jak resuscitovat, zastavit masivní krvácení, ale i mnoho dalšího. Na základní kurz pak navazují rozšiřující Simulace zimní/letní, kde se látka ještě prohlubuje a rozšiřuje o další důležitá témata. Předměty první pomoci pak doplňuje takzvaná Běžná a krizová komunikace a nově i Komplexní krizová komunikace. Ty se pak zaměřují na různé aspekty mezilidských interakcí (ať už například jak uklidnit vystresovaného žáka či jakým způsobem je vhodné řešit mezilidské konflikty). Zajímavé je, že všechny naše předměty jsou primárně určeny studentům učitelství (asi netřeba vysvětlovat, proč učitelé v praxi potřebují první pomoc a komunikační dovednosti), nicméně se jich účastní mnoho studentů i z neučitelských oborů, neboť se jedná o kompetence, které v životě zcela jistě využije zkrátka každý z nás. Vítán je tedy kdokoliv, kdo má o první pomoc zájem – ať už je studentem jakéhokoliv bakalářského oboru či doktorand.

Čím si myslíte, že jste hlasující zaujal, čím se Váš předmět liší od ostatních?

Asi všichni jsme někdy prošli školením první pomoci, které bylo hlavně teoretické – někdo vpředu přednášel, výjimečně pak na konci výuky vybídl jednoho/dva dobrovolníky, kteří si prakticky zkusili například jeden cyklus resuscitace. A asi nikdo z nás nemá iluze o tom, jak moc přínosný tento typ výuky je. Proto to na našich předmětech děláme jinak – obvykle mnohem náročněji, neboť studentům rozhodně nestačí jen sedět, poslouchat a naučit se teoretické poučky. Jistě, teoretický základ je důležitý, ale životy zachraňují především činy. Na kurzech nabízíme velké množství praktických nácviků a modelových situací, takže si člověk dané situace při poskytování první pomoci opravdu zažije. Vzhledem k naší domovské Katedře učitelství a didaktiky biologie dbáme také na didaktické aspekty – snažíme se studenty nejen naučit první pomoc, ale také je inspirovat, jak lze například žáky zaujmout, motivovat a předávat informace zajímavým způsobem. Využíváme k tomu metody takzvané zážitkové pedagogiky („co si zkusím a zažiji na vlastní kůži, to si lépe zapamatuji“). Nezřídka se nám ve zpětných vazbách objevuje právě to, že máme výuky velmi promyšlené, že na kurzech panuje příjemná atmosféra a že se jim velmi líbí celá naše koncepce s důrazem na pedagogiku a praxi. Na kurzy přicházíme s úsměvem, s dobrou náladou a tato energie se brzy přenese i na účastníky. A v neposlední řadě je faktorem jistě i to, že naše kurzy nejsou „one man show“, ale na kurzu je nás vždy více (obvykle čtyři až pět lektorů), takže se můžeme účastníkům věnovat opravdu velmi individuálně.

Část týmu První pomoci v roce 2019. Foto: Tým První pomoci na PřF UK.

Jak Vy sám jste se k tématu první pomoci dostal a jak Vás napadlo ho zařadit mezi vyučované předměty

na Přírodovědecké fakultě?

Já sám jsem vlastně nastoupil do už tak trochu rozjetého vlaku. Tradici výuky první pomoci na naší fakultě založili kolegové Míša Havlová a Tomáš Pinkr, já jsem se na výuce začal podílet v roce 2012, kdy jsem absolvoval jeden z pokročilých kurzů – Zdravotník zotavovacích akcí (ZZA). Tehdy byl náš tým spíše „v plenkách“ – měli jsme jen pár lektorů a pár kurzů, přesto jsme se museli na výukách pořádně otáčet. V roce 2016 jsem převzal štafetu ve vedení týmu a od té doby jsme se hodně posunuli – jednak jsme vypracovali mnohem podrobnější náplň kurzů, rozšířili lektorský tým (v tuto chvíli je nás 16) a zaměřili se nejen na to, jak první pomoc poskytovat, ale i jak ji učit. Kromě našich předmětů v SIS učíme několik kurzů s akreditací MŠMT, které jsou určeny nejen studentům, ale i veřejnosti – Zdravotník zotavovacích akcí, Základní norma zdravotnických znalostí pro pedagogické pracovníky (ZNZZ) a pak zejména moje srdcovky – Didaktika první pomoci I a II. Tyto kurzy jsou zaměřeny právě i na to, jak první pomoc předávat dále (třeba jak ji mají učit učitelé ve školách). Z naší skupiny se stalo v posledních letech významné metodické centrum, které vyvíjí materiály pro pedagogy z praxe. Získali jsme takovou reputaci, že se k nám sjíždějí vzdělávat učitelé z celé republiky, aby zjistili „jak na to“. A je krásné, jak to vše funguje – na kurzech se setkávají budoucí učitelé s těmi, kteří už učí desítky let. Společně si předávají zkušenosti a tipy do praxe.

Jste jedním z nejmladších laureátů Velemloka a ačkoliv jste teprve studentem doktorandského studia, Vaše pedagogická činnost zahrnuje již devět předmětů. Chtěl byste se po ukončení studia věnovat více pedagogické činnosti, výzkumu nebo obojímu (nebo něčemu úplně jinému)?

Rád bych to vše i nadále kombinoval, tak jako doposud. Určitě bych rád pokračoval ve výuce – interagovat se studenty mě velmi baví a neskutečně si to užívám. Na druhou stranu jako introvert (na kterého by mě většina lidí na výuce asi netipla), si moc rád baterky dobíjím i v „klidné“ výzkumné práci. A právě při výuce mě díky účastníkům kurzů i kolegům napadá velké množství hypotéz a výzkumných otázek, které pak vždy mám chuť realizovat. Ač se věnuji poměrně širokému množství výzkumných i výukových témat, ve výsledku se mi to vše hezky propojuje a poskytuje možnost přinést něco nového – z každé oblasti si mohu vzít trochu jiný metodický přístup, jiný úhel pohledu na problematiku a přijde mi, že to je to, co pak naše vědecké poznání může posunout zase o kousek dále. Rád bych tedy pokračoval nejen ve vzdělávání studentů a pedagogů z praxe, ale i v realizaci vědeckých projektů a vytváření odborných podkladů, které z těchto projektů vycházejí a umožňují mi zefektivnit výuku.

Na Přírodovědecké fakultě přednášíte už od roku 2012, kdy Vám bylo pouhých 23 let. Ostatně ani teď nejste stále o mnoho starší než Vaši studenti. Jak Vás přijímají? Myslíte si, že to, že jste jim věkově blízký, je právě Vaše výhoda a třeba i jeden z důvodů, proč jste Velemloka získal?

Je k nevíře, jak ten čas od mých začátků v roce 2012 letí. Co se týká přijímání studenty, tak je to různé. Můj věkový (ne)odstup má svá pozitiva i negativa. Většina studentů to vnímá kladně – jsou rádi za „vrstevnickou“ komunikaci. Ale myslím, že to není specifikum jen našich kurzů a našich lektorů, ale celkově naší fakulty – jen málokde jsou tak dobré vztahy mezi vyučujícími a studenty jako u nás, a já jsem na to velmi hrdý. Samozřejmě se najdou občas i tací, kteří se toho, že nejsme věkově příliš rozdílní, snaží zneužívat. Ti si pak myslí, že výuka a zápočet bude „pohoda“, že nemusí dodržovat nastavená pravidla a mají tendenci se na výuce chovat ne zcela vhodně. V těchto případech si pak musíme držet větší odstup a chovat se „oficiálněji“. Takových studentů je ale naštěstí opravdu minimum.

Zajímáte se každoročně o výsledky Velemloka, konkrétně reakce na Vaše předměty? Snažíte se na připomínky reagovat při přípravě na další rok a případně získat zpětnou vazbu od studentů i jinak?

Udílení Velemloků samozřejmě každý rok sleduji a stejně tak i výsledky ve studentské anketě. Jsem moc rád, jak pozitivní zpětné vazby a vysoká hodnocení pravidelně dostáváme! Podpora od studentů je pro mě neskutečně silná motivace na sobě dále pracovat, a i naše kurzy stále rozvíjet a vylepšovat. Však za to také občas od lektorů dostávám „za uši“ – nejeden z nich by občas ocenil trochu méně inovací. :-)

Na připomínky studentů se snažíme samozřejmě reagovat. My zpětnou vazbu od studentů získáváme již během kurzů. Ptáme se jich opakovaně, jak které části hodnotí a jaký z nich mají pocit. Také máme vlastní papírové dotazníky zpětné vazby, které na konci kurzu vyplňují.

Jak má podle Vás vypadat ideální přednáška? Podle většiny předmětů, které učíte (První pomoc, Běžná a krizová komunikace ve škole) se dá předpokládat, že je to interaktivní praktický kurz?

Jak má vypadat ideální přednáška? Hlavně by měla být zajímavá a zaujmout účastníky, aby nad tématem přemýšleli a sami se chtěli dozvědět více. Já jsem při přednášení zvyklý se studenty hodně interagovat, diskutovat, doptávat se jich na názor, jejich teorie, jejich vysvětlení či znalosti. Je pak vidět, že i oni se cítí být více vtaženi do dění a téma je více baví. Je také něco jiného přednášet pro desítky/stovky osob (kde logicky možností interakce bývá méně) a mít výuku pro 15–20 studentů. Tato forma semináře, kde se každý může dostat ke slovu, je mi asi nejbližší. V těchto podmínkách lze pak skvěle využít praktické aspekty – nácviky, modelové situace či simulace. Z toho si také studenti nejvíce odnesou a jako pedagog z toho mívám největší radost, protože oni sami mají dobrý pocit, že se posunuli a že se něco nového naučili.

Mgr. Radim Kuba během terénního cvičení. Foto: Tým První pomoci na PřF UK.

Plánujete do budoucna nějakou novou přednášku, popřípadě stávající nějak upravit?

V současné době dokončujeme inovaci předmětů První pomoc – simulace letní/zimní, u kterých byla (na opakovanou žádost studentů) od letošního akademického roku navýšena časová dotace. Umožnilo nám to zařadit nová témata i simulace, které mají velmi kladné odezvy. Zároveň v tomto letním semestru poběží premiérově Komplexní krizová komunikace, která je v podstatě celosemestrálním kurzem krizové intervence ("jak pracovat s lidmi v krizi“). Nápadů na další kurzy mám samozřejmě v hlavě více (s vedoucím katedry například zvažujeme realizaci kurzů krizové komunikace v režimu CŽV pro pedagogy z praxe), ale jsem zastáncem toho, že na vše musí uzrát vhodný čas. A zároveň to také naráží na mé časové možnosti. Chtěl bych i nadále věnovat dostatek času i výzkumným projektům na obou katedrách a udržet si chuť učit jakožto něco, co nedělám každý den. To by se při příliš velkém množství kurzů mohlo začít vytrácet.

Jaké mají podle Vašich zkušeností současní studenti a lidé obecně povědomí o technikách první pomoci? Jsou podle vás připraveni opravdu poskytnout pomoc, nebo se mají raději tendenci nenápadně vypařit, v nejhorším případě nehodu navíc “pouze” zaznamenat pro sociální sítě?

Toto není vůbec jednoduchá otázka a o odpovědi by se dalo dlouze polemizovat. Když však srovnám své zkušenosti, evidenci z našich výzkumů i výzkumů v zahraničí, tak na tom nejsme vůbec špatně. Stále je u nás poměrně silně zakořeněna snaha ostatním pomáhat a jen minimum osob je záměrně lhostejných. To, proč někdy k poskytnutí první pomoci nedojde, má často původ v motivech, které jsou z určitého úhlu pohledu pochopitelné. Často se jedná o strach o vlastní bezpečnost včetně strachu z infekce (a to je ukotveno i v zákoně – první pomoc se poskytuje právě s ohledem na bezpečnost), obavy ze zhoršení situace ("co když mu ublížím ještě více“), z následného právního popotahování, ale nejčastěji to je hlavně kvůli neznalosti postupů první pomoci. V klidné učebně totiž teoreticky téměř každý vymyslí/popíše, jak nějakou zdravotnickou situaci řešit. Ve chvíli, když se ale něco stane, tak se dostaneme do stresu, a teoretické poučky nám moc nepomohou. A proto naše kurzy učíme prakticky – opakovanými nácviky si lze na mnoho situací zvyknout, stres aspoň z části odbourat a následně v reálném světe zvládnout mnohem lépe. To nejtěžší je právě vystoupit z davu přihlížejících.

Poděkoval Vám již třeba někdo ze studentů, že díky Vašim předmětům mohl v nějaké konkrétní kritické situaci mnohem lépe reagovat a znalosti získané během klasické školní docházky by mu tehdy nestačily nebo už je zapomněl?

Těch je poměrně dost! Na konci našich kurzů účastníky vybízíme, aby pokud se dostanou „do akce“, tak aby nám dali vědět, jak se jim to podařilo. Takto nám chodí každý semestr hned několik e-mailů a nejedná se o žádné banality – není výjimkou, že se naši studenti dostanou přímo k osobám v bezvědomí, k resuscitaci, zastavování masivního krvácení či autonehodám. Protože je to pro nás další zpětná vazba a když si čteme o tom, jak velmi úspěšně i po několika letech od kurzu nabyté dovednosti účastníci používají, máme samozřejmě vždy ohromnou radost. Je to krásný pocit. Dává to naší práci ještě větší smysl a nám zvyšuje chuť v projektu pokračovat. A opět se tam ukazuje to, jak efektivní praktická výuka je.

Působíte Vy sám také například jako dobrovolný záchranář nebo zdravotník? Jaká byla zatím Vaše osobní nejnáročnější zkušenost, co se týče reálného poskytnutí první pomoci?

Ano, působím jako dobrovolný záchranář pod mateřskou buňkou „Záchranáři Žatec“ a stejně jako většina našich lektorů jsem členem první pomoci ČR, pravidelně se účastním zotavovacích akcí, kde zastávám funkci zdravotníka, a vykonávám zdravotnické asistence na veřejných akcích (včetně těch na PřF – často nás můžete vidět, že jsme připraveni na místě, když probíhají akce typu Muzejní noc či Noc vědců). Stručně a jasně – snažíme se být nejen teoretici, ale opravdu i praktici.

Co se týká nejnáročnější zkušenosti, tak mě v tuto chvíli napadly dvě. Jako první bych asi zmínil resuscitaci dospělého člověka (situace dopadla dobře, po příjezdu záchranné služby se podařilo pomocí takzvaného AED, automatizovaného externího defibrilátoru, obnovit srdeční činnost; perličkou je, že k této situaci jsem se dostal, když jsem před lety zrovna jel na fakultu učit první pomoc – ten den jsem měl právě resuscitaci i učit). A pak zmíním dopravní nehodu na magistrále u náměstí I. P. Pavlova asi před dvěma lety, kde jsem byl jako jeden z prvních na místě. Žena (spolujezdkyně) měla vážný úraz v břišní oblasti (podezření na vnitřní krvácení), její muž vše velmi intenzivně prožíval, zmateně pobíhal v silnici (a to dokonce bez reflexní vesty) a pak byl na místě jejich cca tříletý syn, kterého si nikdo nevšímal (ten ale naštěstí nebyl zraněný, spíše jen vylekaný). Držel jsem ho za ruku a společně jsme se snažili pomoci matce, než si ji odvezla 155. Pak jsem ho hlídal ještě chvíli, než otec vyřešil dokumentaci s policií a hasiči.

Jaké jsou kromě vědy a první pomoci Vaše další zájmy a koníčky?

Velmi rád chodím běhat, člověk si při tom krásně vyčistí hlavu. V loňském roce jsem na to bohužel moc času nenašel, ale snad to letos bude lepší. Kromě toho jsem již roky vášnivý pěstitel kaktusů (od narození až do bakalářského studia byla mojí hlavní specializací botanika). Bohužel moje sbírka poměrně dost trpí tím, že jsme se ženou již asi natrvalo přesídleni v Praze, kde ji nemám kam umístit. Zůstává tedy zatím u rodičů na Vysočině. Jinak k mým koníčkům patří práce s dětmi obecně. Kromě působení na PřF UK pracuji jako sociální pedagog na jedné základní škole tady v Praze, kde pomáhám vést podpůrná setkání dětí, které v životě potkala různá „trápení“. Ať už jde o to, že nemají moc dobré známky, ve třídě nemají moc kamarádů, rozvádí se jim rodiče a podobně.

Momentka z terénní výuky. Foto: Tým První pomoci na PřF UK

Kromě první pomoci přednášené přímo na Přírodovědecké fakultě, učíte také terénní simulační kurzy. Kterého kurzu a proč by se studenti měli nejspíše účastnit? Musejí mít zejména pro terénní kurzy nějaké fyzické předpoklady a předchozí zkušenosti, například umět plavat? Stává se často, že někdo nezvládne například praktickou část kurzu?

Už jsem zmínil náš základní kurz „První pomoc ve škole“. Ten učíme ve třech variantách, přičemž dvě probíhají přímo na Viničné 7 (bloková varianta formou dvou víkendů a pravidelná verze, která se učí každý týden celý semestr). Třetí variantu máme pojmenovanou jako „První pomoc ve škole – terénní“ (MB180C25T) a tu bych také studentům doporučil nejvíce. Na Viničné 7 bohužel dlouhodobě narážíme na nedostatek vhodných učeben, ale zmíněná terénní verze se vyučuje v Říčanské hájovně u Světic (30 minut vlakem z hlavního nádraží). Je to krásný objekt, který máme celý k dispozici pro naše potřeby. Nachází se uprostřed lesa, náleží k němu i louka a ohniště. V tomto prostředí lze výuku udělat mnohem zajímavější a hlavně reálnější. Večer po výuce pak děláváme táborák, takže tam je příležitost si se studenty více popovídat a poznat se i osobně. Žádné předchozí zkušenosti nejsou potřeba. Na některých kurzech je zařazena i praktická výuka záchrany tonoucího v bazénu, ale pokud se někdo ve vodě necítí dobře či neumí plavat, tak tuto část absolvuje více „z břehu“. Co se týká úspěšnosti u zápočtů/zkoušek, tak se samozřejmě stává, že se to někomu napoprvé nepovede. V průměru je to skoro na každém kurzu. Důvody jsou různé, ale když se to nepovede napoprvé, podruhé už to většinou nebývá problém.

Máte na závěr nějakou zajímavou historku z výuky? Vzhledem k povaze Vašich kurzů asi o ně nebudete mít nouzi.

Historek máme z každého kurzu mnoho, většinu ale nelze reprodukovat, neb by bylo často obtížné vystihnout kontext. Zmíním ale jednu vtipnou historku. Jeden z typů simulací, který na kurzech zařazujeme, jsou hromadné simulace. V principu jde o to, že polovina studentů „hraje“ záchranáře a druhá raněné. Protože jde o nácvik reálné situace, je součástí samozřejmě i volání tísňové linky, které probíhá přes náš mobil a účastník kurzu se v tomto případě dovolá jednomu z našich lektorů hrajícího v tu chvíli dispečera. No a během jednoho nácviku autonehody najednou přišel kolega-dispečer s tím, že je asi nějaký problém, protože mu stále nikdo nevolá. To nás dost zaskočilo, protože jsme už chvíli pozorovali jednoho ze studentů, který už více jak minutu z našeho telefonu někomu ohledně autonehody volal. Podívali jsme se znovu na studenta, ten opravdu nahlašoval právě počet zraněných, a hlavně – někdo na druhé straně mu odpovídal! Okamžitě nás polil studený pot, neboť jsme se lekli, že dotyčný vytočil přímo linku 155. Naštěstí se vše vysvětlilo a dopadlo to dobře. Zjistili jsme, že místo na kolegu jsme tam nechali číslo na naši jinou lektorku, která se zrovna výuky neúčastnila, protože byla na dovolené na Ukrajině. Kolegyně ovšem předvedla úžasný výkon, neboť jí po pár větách došlo, co se děje, a vklouzla do role dispečera, takže studenti ani nic nepoznali. :-)

Mnohokrát Vám děkuji za rozhovor a přeji hodně dalších úspěchů ve Vaší pedagogické a vědecké činnosti.

Já také velice děkuji a rovněž bych chtěl poděkovat všem (ne)studentům za jejich podporu a za jejich hlasy v anketě! Získaní Velemloka vnímám jako ocenění celého našeho týmu lektorů i výzkumníků „První pomoc na PřF UK“. Je to pro nás opravdu veliká čest a motivace naše kurzy dále rozvíjet! :-) 

Darina Koubínová

Vybrané komentáře studentů z ankety Studentský velemlok k předmětu První pomoc ve škole (2018/2019):

Není co vytknout, výborné. Od simulací přes teorii, kde byl každý detail podložen příkladem či pomůckou [...]. Zahrnuto více metod na zapamatování - ústně předaná teorie, simulace, materiály s obrázky a pomůckami. BRAVO. Opravdu učení zážitkem.

Bylo to skvělé, všechno jsme si mohli vyzkoušet, teorie bylo málo, spíše hlavně praxe. Lektoři byli milí, přátelští, když viděli, že v něčem zaostáváte, tak se vám snažili všemi silami pomoci. Poznatky, které jsem si z kurzu odnesla jsou důležité a vím, že je dobře, že jsem tento kurz absolvovala. Náplň je totiž důležitá pro všechny.

Nejpřínosnější předmět ze školy.

[...] Vynikající parta lektorů a perfektně připravený a vedený kurz. Více takových kurzů na UK.

Komentáře studentů z předchozího ročníku Studentského velemloka - hodnocení vyučujícího - Mgr. Kuba (První pomoc - simulace zimní 2017/2018):

<3

Mgr. Kuba naprosto vyčnívá mezi vyučujícími na PřF. Neskutečná vstřícnost, férový přístup, nepředstíraný zájem a příjemné vystupování jsou mu zcela vlastní. Dokáže se dokonale vcítit do pocitů studentů a nahlédnout jejich úhlem pohledu, takže vždy dobře přizpůsobí výuku a simulace situaci na míru. Prostě ideál učitele :-)