E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Rozhovor s laureátem hlavní ceny Česká hlava 2022 prof. RNDr. Petrem Pyškem, CSc.

Prof. Petr Pyšek vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (PřF UK) obor geobotanika. Zaměřuje se na studium biologických invazí a patří k nejcitovanějším vědcům na světě. Od roku 1996 působí v Botanickém ústavu Akademie věd ČR, kde v roce 2004 založil Oddělení ekologie invazí, které vede. Působí také na Přírodovědecké fakultě UK na katedře ekologie. Na svém kontě má stovky odborných článků, několik knih a mnoho ocenění.
prof. RNDr. Petr Pyšek, CSc.
foto: Jana Platichová, zdroj: archiv Botanického ústavu AV ČR

V první řadě Vám velmi gratuluji k zisku ocenění Česká hlava. Jaké byly Vaše první pocity, když jste se o tomto úspěchu dozvěděl?

Děkuji. Samozřejmě, že jsem měl radost, je to velká pocta. Přece jen, když dostanete cenu v oboru, kde působíte – mně se to poštěstilo například od Americké ekologické společnosti nebo Mezinárodní biogeografické společnosti, je to trochu jiné, ta komunita vás zná a ví o tom, co děláte, zda máte nějaký vliv. V případě České hlavy jde o ocenění napříč všemi vědeckými obory, tím je to určitě nejvýznamnější ocenění, jaké jsem dostal. Ta formulace, že je to za celoživotní dílo, částečně implikuje, že už mám hotovo, ale tak se ještě necítím. Je také skvělé, že to ocenění upozorňuje na náš obor, jehož základem je pořád terénní biologie, protože obvykle, když vidíte nějaké statistiky o vědě u nás, mluví se nejvíce o chemii nebo fyzice. My samozřejmě také používáme moderní metody, ale pořád chodíme ven, tak jako to dělali přírodovědci v minulých stoletích a potřebujeme rostliny a živočichy dobře znát. Je třeba nicméně připomenout, že náš obor v posledních letech zviditelňuje, že se hodně mluví o biodiverzitě a lidi si začínají uvědomovat, že když přírodu budeme i nadále decimovat, sami nepřežijeme.

Věnujete se tedy invazní ekologii, ne každý si dovede přesně představit, o co se jedná, přiblížil byste čtenářům, o co tedy ve Vašem výzkumu jde?

V Evropě člověk již od neolitu přenáší rostliny a živočichy a zavléká je úmyslně či neúmyslně na místa, kde nejsou doma. Každý druh má místo svého původu, kde v průběhu evoluce vznikl. Tím, že je člověk přenesl někam jinam, dostávají se do podmínek, které musí být v hlavních rysech srovnatelné s těmi, které panují tam, odkud přišel, v řadě ohledů se ale mohou lišit. Některé druhy jsou úspěšné a v novém území zdomácní, ty označujeme jako naturalizované – rozmnožují se ve volné přírodě a stanou se permanentní součástí tamní flory nebo fauny. Malá část těchto druhů uspěje natolik, že se začnou šířit a často v invadovaných společenstvech převládnou. Musí to být druhy, které dobře rostou, někdy mají vlastnosti, které domácí vegetace nemá, začnou tudíž původní druhy vytlačovat. Příkladem u nás mohou být akátové porosty nebo netýkavka žláznatá na březích řek. Invazní druhy ale mají dopad nejen na biodiverzitu, mohou měnit živinové a vlhkostní poměry, ovlivňují kvalitu půdy, mění třeba i požární režim – některé dobře hoří a na místech, kde se uchytí, dochází k požárům s častější frekvencí, než na kterou jsou místní druhy adaptované, takže požáry dále podporují tyto invazní druhy. A my studujeme, proč jsou některé druhy úspěšnější než jiné, jaké mají dopady a proč tomu tak je. Zajímá nás i jakým způsobem se druhy šířily, rekonstruujeme jejich cesty pomocí historických záznamů, zkoumáme genetické změny, ke kterým v souvislosti s invazí dochází.

Prý rád propojujete přírodní vědy se sociálními, jak toto může ve Vašem výzkumu vypadat?

S invazemi jsou spojeny nejen environmentální důsledky, ovlivňují také lidskou populaci, její blahobyt, ekonomiku. Nedávná studie například odhaduje, že celosvětově lze náklady související s biologickými invazemi v posledních čtyřiceti letech vyčíslit zhruba na dva biliony dolarů – je nutno mít na paměti, že to jsou skutečně jen odhady a špatně se to vyčísluje, jisté ale je, že se jedná o obrovské sumy. Protože celý proces invazí je definován činností člověka, je logické, že v každé jeho fázi jej lidé ovlivňují tím, jak se chovají a jaké mají preference. Proč se jim například líbí zrovna určitý druh a rozhodnou se ho pěstovat na zahradě. Zkoumáme tak třeba, s jakou frekvencí se jednotlivé rostliny objevují v historických zahradních katalozích, abychom zjistili, nakolik se tyto preference mění, nedávno jsme se začali zabývat tím, jaký vliv na invazní proces má charisma zavlékaných druhů a jak to ovlivňuje přístup veřejnosti. Třeba na některých ostrovech kolem Nového Zélandu jsou velkým problémem kočky a krysy, které se odtamtud snaží dostat, protože doslova decimují původní druhy, mnohé z nich jdou vzácné, endemické. Přístup veřejnosti k takovým snahám se mění podle toho, jak je poučená a jak jsou jí informace podávány. Mnoho užitečných informací skrývají sociální sítě, ze kterých se toho dá hodně zjistit – o jakých druzích se lidé baví, jaký k nim mají přístup. Ty představují velmi zajímavý a důležitý zdroj informací, který umožňuje lépe pochopit, jak jsou invaze ovlivněny chováním lidí, jejich motivacemi, pohnutkami.

Dokázal byste ze své kariéry vybrat nějaký počin, kterého si ceníte nejvíce?

Náš obor zpravidla nefunguje tak, že uděláte nějaký objev, který všechno zásadně změní, postupujeme spíše cestou mírného pokroku, tu většího, tu menšího. Rámcově víme, jak invaze fungují, ale potřebujeme některé věci upřesnit nebo objevíme něco, o čem jsme nevěděli – úspěch invazního druhu je zpravidla podmíněn složitým komplexem faktorů. Invazní biologie se v posledních dvou až třech desetiletích překotně vyvíjí a já jsem měl to štěstí, že jsem byl u některých důležitých věcí, které ten obor významně posunuly. Před dvaceti lety jsme s kolegy z Jižní Afriky, Spojených států a Austrálie byli první, kdo invazní proces řekněme formálně uchopil a utřídil. Dali jsme tomu jakýsi základ, který byl následně přijat odbornou veřejností i politickými autoritami, začala se třeba používat sjednocená terminologie. Díky tomu se začala hromadila data, která nám pak umožnila o deset let později začít vytvářet databázi, které říkáme GloNAF (Global Naturalized Alien Flora), toho si velmi cením. Vznikla z náhodné výměny emailů, když jsme si s kolegou uvědomili, že nic takového neexistuje a že by bylo dobré taková data mít v globálním měřítku. Také jsme se – troufnu si říci, že významným způsobem – podíleli na uvědomění, že invazní proces závisí na kontextu a jako první jsme s předčasně zesnulým celoživotním přítelem a kolegou z fakulty, profesorem Vojtěchem Jarošíkem, začali dělat určitý typ statistických analýz, které nás posunuly dál. Jiný počin, kterého si cením, souvisí s tím, že v České republice má přírodovědecký výzkum velkou tradici, v herbářích a staré literatuře lze najít velké množství cenných informací o historické dynamice rostlin na našem území. My jsme byli první, kdo tato data excerpoval a soustředil do katalogu nepůvodních druhů naší květeny – ten při svém vzniku v roce 2002 obsahoval téměř 1350 druhů, každých deset let jej aktualizujeme; právě vychází třetí vydání, které už má druhů téměř 1600. Díky tomu máme asi nejlepší regionální data na světě a na počátku tisíciletí nám to otevřelo cestu do velkých mezinárodních projektů financovaných Evropskou unií, které formovaly evropský výzkumný prostor. V Evropě se vytvořila skvělá přátelská komunita, která spíš spolupracuje a příliš nesoutěží, jestli někdo něco opublikuje jako první. Invaze jsou povahou globální a nemá smysl si data chránit, aby to někdo za hranicemi nevěděl.

Váš otec byl významný botanik, předpokládám tedy, že Vás k oboru také vedl. Chtěl jste tedy od mala být botanikem nebo jste zvažoval i jiné kariérní cesty?

Když máte rodiče, kteří se něčím usilovně zabývají a žijí tím, buď vás to odradí nebo přiláká. Mně se stalo to druhé, k botanice mě přivedl otec (doc. Antonín Pyšek, pozn. red.) a pak už to šlo samo, vůbec jsem nezvažoval jinou alternativu. Ale já jsem vlastně jen pokračovatel rodinné tradice. Už můj děda měl k přírodě blízko, byl vrchním nadlesním u hraběte Kolowrata, a já to v podstatě předávám dál. Moje mladší dcera Klára je zooložka a vnouček Matyáš, kterému ještě nejsou ani čtyři roky, je tou biologií natolik obklopený, že se zajímá nejen o dinosaury, což je u kluků jeho věku normální, ale třeba i o hmyz nebo právě rostliny.  

Vystudoval jste tedy na PřFUK geobotaniku, co Vás pak přivedlo přímo ke studiu invazí?

Geobotanika je v podstatě rostlinná ekologie a věda o vegetaci, tak se tomu tehdy u nás říkalo, takže jsem vlastně vystudoval přesně to, co dělám. Po fakultě jsem nešel jako většina mých spolužáků přímo do vědy, ale začínal jsem praktickou aplikací botaniky. S tátou jsme se v podniku zvaném Stavební geologie zabývali indikací úniků ropy a zemního plynu pomocí rostlin, strávil jsem sedm let mimo vědu a až poté jsem se moje cesta začala ubírat tímto směrem. A během práce na podnikových zakázkách jsme hodně cestovali po republice, tak mě napadlo, že bychom mohli mapovat rozšíření některých druhů – ideálním objektem byl bolševník velkolepý, který nepřehlédnete. To bylo první setkání s invazní rostlinou. Systematicky jsem se ale invazím začal věnovat až během dlouhodobého pobytu na Oxfordské univerzitě v Anglii v roce 1994, kde jsem připravoval o invazích knihu, a od té doby je to můj hlavní zájem.

Vědě věnujete jistě velkou část svého času, ale co rád děláte mimo výzkum, ve svém volném čase?

Úplně nejvíc mě baví dva vnuci, které má starší dcera Bára, ve svém volném čase tedy často stavím koleje, hraju si s vláčky nebo legem a znám všechny postavičky z Tlapkové patroly. Ale jinak jsem opravdu zapálený fotbalový fanoušek, i lásku ke Slavii jsem dostal do vínku od svého otce. Mám dvě permanentky, když to jenom trochu jde, chodím na fotbal a vždycky s sebou někoho beru; druhá permanentka čeká na Matyáše. A celý život mě provází rocková hudba, mám s ní spojená místa, lidi, zážitky. A samozřejmě asi jako každý biolog rád chodím ven, byť je na to méně času, než by si člověk přál. Díky tomu, co dělám, jsem měl možnost po světě spoustu úžasných míst vidět, nejvíc mě asi dostal Nový Zéland a srdeční záležitostí je pro mě Jižní Afrika.

 

Moc děkuji za rozhovor a přeji ještě hodně úspěchů.

Magda Křelinová

Publikováno: Středa 21.12.2022 21:05

Akce dokumentů