Račí replikátoři
Někdejší hojnost raků v potoce za vesnicí je při návštěvách u leckterých prarodičů obvyklou položkou ve výčtu toho, co zmizelo spolu s příslovečnými “starými zlatými časy”. Stejně jako mnozí jiní vodní tvorové byli i naši raci v průběhu minulého století zasaženi rostoucím znečištěním a regulací vodních toků. První velká rána evropským rakům však byla doslova morová - plísňové onemocnění zvané račí mor bylo na kontinent zavlečeno přes oceán v polovině 19. století a nelítostně hubilo celé jejich populace. Nyní se račí mor jako stará pozapomenutá hrozba do našich vod vrací spolu s invazními americkými druhy raků, jež působí jako bezpříznakoví přenašeči choroby. Zatímco předchozí generace tedy mohly raky s klidným srdcem pojídat, dnes jsou oba naše původní druhy zákonem chráněné.
Zkušenými dobyvateli jsou především zástupci severoamerické čeledi Cambaridae. Kromě značné odolnosti vůči račímu moru disponují také rychlým životním cyklem, tolerancí ke znečištění a větší agresivitou. Kolektiv českých biologů, jehož součástí byl také doc. Adam Petrusek z katedry ekologie PřF UK, přidal nedávno k těmto vlastnostem další, neméně znepokojivou. Během výzkumu rozmnožování raků pruhovaných (Orconectes limosus) totiž k překvapení všech nakladly vajíčka nejen oplozené samice, ale také ty, které byly jako kontrolní skupina izolovány od samců a podrobeny desetiměsíční sexuální abstinenci. Jedním z možných vysvětlení byla schopnost přechodu k nepohlavnímu rozmnožování (partenogenezi) v nepříznivých podmínkách, která by pro vetřelce znamenala značnou výhodu při obsazování nových lokalit.
Aby vyloučili možnost úschovy spermií z předchozí sezóny, případně hermafroditismus, podrobili autoři inkriminované samice a jejich potomky analýze DNA. Ta ukázala, že malí ráčci jsou geneticky identičtí se svými matkami. Vůbec poprvé v celém řádu desetinožců (Decapoda), zahrnujícím mimo raků například kraby, krevety a langusty, tak byla popsána schopnost volit mezi pohlavním a nepohlavním rozmnožováním. Nepřekvapuje, že tomu bylo právě u zástupce čeledi Cambaridae. U příbuzného druhu Procambarus fallax byla před několika lety popsána výlučně nepohlavně se rozmnožující forma, hojně rozšířená mezi akvaristy. Na rozdíl od ní se samičky raka pruhovaného zřejmě uchylují k neposkvrněnému početí pouze, pokud nemají příležitost k sexu. Raději se tak spokojí s menším počtem geneticky uniformního potomstva, než se zcela promarněnou sezónou.
Otázkou je, proč zůstávala tato skutečnost tak dlouho nepovšimnuta. Jako ostřílený invazní druh, vysazený do evropských vod již roku 1890, je rak pruhovaný po desetiletí intenzivně zkoumán. Podle autorů je ale možné, že předchozí podobné případy byly jednoduše přehlíženy a vysvětlovány jako důsledek dřívějšího nezaznamenaného páření (raci se přece nepohlavně nerozmnožují). Nové zjištění má také praktické důsledky. Především je nejisté, nakolik by bylo účinné bránit invazi vypouštěním sterilních samců, jak se osvědčilo například u některých hmyzích škůdců. Zbývá snad jen zjistit, za jakých podmínek ke změně reprodukční strategie dochází. A také doufat, že domácí druhy nasbírají síly a přívalu vetřelců s naší pomocí úspěšně odolají.
Martin Minařík
Akce dokumentů