Račí mor v Dunajské deltě – blížící se pohroma nebo dlouhodobé soužití patogenu s hostitelem?
Račí mor, zapříčiněný oomycetem Aphanomyces astaci, patří mezi sto nejhorších invazních druhů na světě – je schopen vyvražďovat celé populace evropských raků. Přítomnost A. astaci v přísně chráněné oblasti Dunajské delty může znamenat vážné ohrožení pro sladkovodní ekosystémy jihovýchodní Evropy.
Nejen znečišťování vod může za ohrožení našich domácích raků (raka říčního, kamenáče a zdomácnělého raka bahenního). Nepřímo jsou zodpovědní i zavlečené severoamerické druhy raků (rak pruhovaný a signální), jež přenášejí houbě podobného parazita Aphanomyces astaci (česky hnileček račí). Ten prorůstá svými vlákny do těla bezbranného raka, napadá jeho nervový systém a pomalu ho usmrcuje. Parazit se, zřejmě spolu s nějakým hostitelským druhem raka, dostal do Evropy v polovině 19. století, pravděpodobně jako černý pasažér na některé z obchodních lodí. V následujících desetiletích došlo k rychlému rozšíření nemoci po celé Evropě. Zejména v druhé polovině 20. století pak byli dovezeni a aktivně do evropských vod vysazeni někteří severoameričtí raci, kteří na račí mor obvykle netrpí, ale, jak se posléze ukázalo, mohou jej přenášet.
Račí mor je vysoce rizikový pro ekosystémy doposud nezasažené, zvláště pak ve východoevropských zemích, ve kterých dosud není tolik rozšířen. Jeden z jeho přenašečů, rak pruhovaný (Orconectes limosus), před pár lety překročil rumunské hranice a začal pomalu vytlačovat domácího raka bahenního z Dunaje. Poté, co se prokázalo, že se po proudu šíří nejen rak pruhovaný, ale i jím přenášený patogen, se zájem výzkumníků zaměřil přímo na oblast, kde Dunaj ústí do Černého moře. Přísně chráněná oblast Dunajské delty (od r. 1991 na Seznamu světového dědictví UNESCO) je od čela invaze raka pruhovaného vzdálená přibližně 900 km. To je vzdálenost, na jejíž překonání by průměrnému severoamerickému rakovi nestačilo 15 životů. Přesto se právě zde pokusil tým vědců, sestávající i z docenta Adama Petruska z naší katedry ekologie, objevit známky výskytu A. astaci.
Ze 40 zdejších raků bahenních ze dvou oblastí Dunajské delty, z jezera Merhei a kanálu Chilia, byly odebrány části ocasní ploutvičky pro molekulární analýzy. Tento zákrok jedinci bez problémů přežívají a mohou být živí znovu vypuštěni. Vzorky DNA z odchycených jedinců byly následně podrobeny testům metodou kvantitativní PCR, jež umožňuje nejen dokázat přítomnost genetické informace hledaného parazita, ale i odhadnout jeho množství. Při průzkumu oblasti nebyl nalezen ani jeden severoamerický rak, a to ani u rybářů či na tržištích. Přesto byla prokázána přítomnost DNA Aphanomyces astaci u 32% zkoumaných jedinců a z obou oblastí, u většiny pouze ve slabé míře. U tří jedinců z kanálu Chilia byla však infekce poměrně intenzivní. Ačkoliv vědci potvrdili přítomnost patogenu, nebyly po několik desetiletí z oblasti hlášeny žádné masivní úhyny račích populací – nelze je však zpětně vyvrátit.
Otevřenou otázkou zůstává, jak se patogen rozšířil do dolního toku Dunaje bez evidentní přítomnosti severoamerických přenašečů. Jde o recentní rozšíření, nebo o přežívání nákazy z minulosti? V nedávné době mohlo dojít k šíření spor patogenu vodou, k pasivnímu transportu mrtvých těl nakažených raků říčních proudem nebo k transportu živých invazních raků lodní dopravou. Může ale také jít o pozůstatek morové nákazy z 19. století. Patogen mohl od té doby přežívat jako chronická infekce v lokálních populacích raků – to by ovšem značně oslabilo všeobecně přijímaný názor, že je račí mor pro naprostou většinu nakažených jedinců citlivých druhů smrtelný. V posledních letech se ale objevilo několik prací ukazující opak na příkladech koexistence A. astaci a evropských raků např. v Turecku a Finsku. Předpokládá se, že někteří jedinci vykazují určitou úroveň tolerance k parazitovi, případně posílenou silným selekčním tlakem v průběhu morové epidemie na přelomu 19. a 20. století. Také je možné, že se patogen adaptoval na nové hostitele a v průběhu let snížil svou agresi.
Navzdory výjimečným případům soužití evropských raků a A. astaci by se objev patogenu bez evidentní přítomnosti jeho přenašečů neměl brát na lehkou váhu. Je možné, že se dokáže šířit v předstihu a mnohem rychleji, než se předpokládalo. Vědci také mohli zachytit morovou nákazu v samotném počátku. Její rozvinutí v dolním Dunaji by uvrhlo v ohrožení populace evropských raků, včetně vzácného raka kaspického (Astacus pachypus), v mnoha východoevropských povodích. Ušetřena by zřejmě nezůstala ani glaciální refugia, která v sobě skrývají značnou část genetické diverzity evropských raků. Raci jsou největší sladkovodní bezobratlí, všežravci, a hrají klíčovou roli v potravních řetězcích. Jejich ztráta může být proto pro lokální ekosystémy katastrofická.
Petra Vinšová
Více o výzkumu na Přírodovědecké fakultě UK se můžete dozvědět zde
Akce dokumentů