Postkomunistická transformace – satelitní městečka v prostoru i myšlení
Výzkum si klade za hlavní cíl vypozorovat, jak se měnil náhled (diskurz) na změny struktury osídlení po roce 1989. Využívá k tomu kritickou analýzu diskurzu, tedy postojů, tvrzení a způsobu argumentace a myšlení. Článek se zabývá satelitními městečky, přičemž je kladen důraz na reflexi globálních změn a jejich důsledků v praxi a to při zaměření na otázku snižování energetické náročnosti.
Transformace měst a uvolnění trhu obnášelo změnu v distribuci financí na novou výstavbu. Státem řízená výstavba sídlišť se zastavila a ve jménu nových hodnot se prostředky přelily do jiných oblastí. Ideálem prezentovaným realitními kancelářemi a developery se stalo bydlení v rodinném domku nabízející klidné a komfortnější bydlení blíže přírodě a bez shonu města. Kromě důrazu na opozici vůči „komunistickému“ šedivému městu, se tento obraz ztotožňoval s novými hodnotami liberální demokracie a kapitalismu – seberealizací a individualismem. Například okolí Prahy zaznamenalo mezi lety 1991 a 2010 přírůstek ze 140 000 obyvatel na 210 000. V samotné Praze pak za stejné období přibylo pouhých 40 000 obyvatel. Proces suburbanizace dokládají i čísla vyjadřující, kolik plochy bylo zastavěno. V okolí Prahy je to 5x tolik, co na území hlavního města.
Na rozvoji procesu suburbanizace se významně podílely místní samosprávy, které mají klíčové kompetence pro podporu a usměrňování místního rozvoje včetně územního plánování. Obce často neměly kvalitní územní plány a navíc byly ochotné je měnit a přizpůsobovat potřebám developerů. Důsledkem byla masivní nová výstavba na „zelené louce“ korespondující s ekonomickým růstem a upozadění otázky životního prostředí v neoliberálním prostředí 90. let. Když začaly na předměstích vznikat i komerční a další stavby a auta zahltila města a předměstí kvůli nedostatečně rozvinuté veřejné dopravě, bylo jasné, že extenzivní růst suburbanizovaných zón se musí regulovat a to mimo jiné i z důvodu závazků směrem k Evropské unii nebo vzhledem k ratifikaci Kjótského protokolu (2001). Lepší izolace domů a další změny podpořené vládními programy přispěly ke snížení energetické náročnosti jednotlivých budov, prostorovým rozmístěním výstavby a z toho vyplývající energetickou náročností se ale nikdo intenzivně nezabývá. Otázkou tedy je, zda dochází k vývoji od neregulované výstavby k udržitelnému rozvoji?
Hlavním předmětem výzkumu badatelského týmu bylo to, jak o tomto vývoji referoval tisk. Celkem bylo analyzováno 158 novinových článků z deníků Mladá fronta DNES, Lidové noviny a Hospodářské noviny. Většina příspěvků měla charakter statistického pojednání o fenoménech spjatých se satelitními městečky, anebo se články týkaly cen nemovitostí. Celkově 22 % článků pojednávalo o fenoménu pozitivně, 41 % neutrálně a 36 % negativně. V negativních příspěvcích byli nejčastěji citováni odborníci, poté obyvatelé, další v pořadí jsou úředníci, kteří jsou v souhrnu všech článků citováni nejvíce, následováni experty. Nejčastějšími výtkami citovaných je časté rozhodování nekompetentních osob a nedostačující dopravní infrastruktura. Ve sledovaném období – od ledna 2005 do ledna 2011 – bylo nejvíce negativních příspěvků v letech 2009 a 2010. Nejvíce článku vyšlo v období od roku 2007 do roku 2009.
Vědci dále pojmenovali několik klíčových témat, která se v souvislosti s tématem vyskytují. Nejčastěji se zmiňuje atraktivnost klidnějšího bydlení s lepším životním prostředím, řeší se také dopravní infrastruktura. Některé články zmiňují i otázku energií a upozorňují na šetrnost a obnovitelné zdroje energie. Stále častěji se ve veřejném diskurzu o suburbanizaci a satelitních městečcích zmiňuje potřeba udržitelného rozvoje, což je přeci jenom určitým pozitivním posunem od překotného a často necitlivého vývoje v devadesátých letech.
Tomáš Janík
Akce dokumentů