E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Oslava 80. narozenin Doc. RNDr. Vladimíra Hanáka, CSc.

Pění kurů v úterý 12. dubna poslouchalo na katedře zoologie nebývalé množství lidí, jejichž mysli i těla byla zaměstnána společným úkolem. Nebyl jím však základní výzkum, neoblíbená grantová úředničina ba ani výuka. Potenciál zúčastněných byl napřen na přípravu důstojné oslavy osmdesátých narozenin jednoho ze zakladatelů oboru zoologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a moderní chiropterologie v evropském měřítku, autora více než 300 vědeckých a takřka 500 vědecko-populárních článků, předsedy rady Národního parku Podyjí Vladimíra Hanáka.

Profesor Horáček uvádí
Profesor Horáček uvádí
Bohatý program obnášel kolokvium na téma minulý, současný a budoucí stav české zoologie a netopýrů obzvlášť, promítání neoficiálních fotografických materiálů ilustrujících zrod a tvůrčí činnost významných členů fakulty posledního půlstoletí, spojené s povídkami z jedné i druhé kapsy a samozřejmě nechybělo ani gurmánské občerstvení v kuloárech. Kolegové, přátelé i studenti oslavence, zvlášť či v jedné osobě, ovšem v počtu plnícím posluchárnu až po schody (poslední útočiště pozdě příchozích) vytvořili radostnou kulisu přednášejícím z řad našich předních vertebratologů. Ani jeden slovutný řečník (profesoři Horáček, Gaisler, Zima či doktoři Anděra, Robovský, Hulva, Lučan, Jahelková, Němec) neopomněl kromě prezentace vlastních výsledků vylíčit svůj vztah k jubilantovi, veskrze dlouhotrvající, pozitivní a přátelský. Za všechny bych ocitovala Jana Zimu z Ústavu biologie obratlovců akademie věd ČR a jeho příspěvek: Česká vertebratologie dnes, trendy a perspektivy, ve kterém nás obeznámil s postavením dámy z titulku ve světě. S trochou nostalgie připomněl, že lehce pejorativní označení zoologa „šupléristou“ (neboť nejsložitější technika, s níž se v minulosti vykonávaly převratné objevy, bylo posuvné měřítko) již definitivně vymizelo ze slovníku, ve prospěch molekulárníků a genetiků. Změna nastala i ve způsobu publikování, vědci již nenosí rukopisy osobně spřáteleným editorům, dlícím obvykle na stejném patře téže budovy, ale posílají je samotinké na dlouhou elektronickou cestu přes oceán. A právě na tyto produkty intelektuálního snažení se zaměřila agentura Thomson Reuters ve svém indikátorovém hodnocení. Nadkriticky úspěšné vědecké instituce byly hodnoceny v rámci mezinárodní konkurence podle citovanosti vyprodukovaných publikací. Tyto byly dále rozděleny podle zařazení časopisů do jednotlivých oborů. Zoologie byla hodnocena podprůměrně ve srovnání s ostatními obory např. ekologií či botanikou. To je jistě nedůstojný výsledek, ale jak profesor Zima podotkl, nepopisuje skutečnost. Agentura nezohlednila, že zoologové publikují své výsledky často v periodikách, jež nejsou primárně zoologicky zaměřené…a tím vzniká ona nehezká disproporce. Doba žádá mezioborové propojení, ovšem když se vyskytne, nejsou měřítka, podle nichž by bylo oceněno. Nejen proto Jan Zima uzavřel své vystoupení se slovy „Vy mladí, tužte se!“

Oslavenec docent Vladimír Hanák
Oslavenec docent Vladimír Hanák
Po gratulacích a nezbytném načerpání sil u stolů funících pod kily občerstvení se přítomenstvo vydalo do zoologické posluchárny znovu. Doktor Chalupský uváděl „rodinný sedánek,“ shromáždil dokumentární fotografie katedrových velikánů, které promítal publiku za radostných výkřiků pamětníků a užaslých povzdechů těch později narozených. Prvním snímkem byla „drobná hvězdička,“ symbolizující zrod zoologické hvězdy, jejíž umělecký mimi-akt následoval vzápětí. Oslavenec si neodpustil komentář: „To jsem byl jedinkrát v životě tlustej, od té doby mi rostly akorát uši a nos.“ A slova se již nepustil. Chvílemi byla sdělovaných zážitků v rámci řečníků i publika taková přehršel, že se muselo přistoupit k historicky osvědčené metodě syčení a „pšššštění. Rudý paprsek laserového ukazovátka identifikoval osoby nacházející se jak v potemnělém sále tak na plátně. Statní mladíci ve šviháckých rádiovkách, rok 1952, počátek akademické dráhy Vladimíra Hanáka a jeho kolegů. Sledovali jsme jejich první a přelomovou výpravu na Balkán (totiž na Slovensko), první zahraniční cestu do Berlína, odvážný sběr materiálu v šumavském pohraničí, kde byli vědci doprovázeni ozbrojenou eskortou („puškinové, tak jsme jim říkali“), ocenili jsme hrající svaly a potem lesknoucí se známé tváře při výstavbě terénní stanice Rudy. Rok co rok se opakující kulisa z Pálavských vrchů: znavení studenti, nad nimiž se tyčí postava ztracená v didaktickém zápalu, dštící nekončící proud informací o půdním složení, fauně a flóře, tentokrát v podání mladíků Pavla Štyse a Vladimíra Vohralíka s hlavami v dlaních (naslouchajících) a Vladimíra Hanáka (promlouvajícího) doložila snad nejlépe nadčasovost a kontinuitu zoologie na PřF UK.

Zleva docent Vybíral, profesor Gaisler a docent Hanák
Zleva docent Vybíral, profesor Gaisler a docent Hanák
Vydatný potlesk završil oficiální část programu, výtečně naladění slavící se rozptýlili do debatujících hloučků kolem čokoládové fontánky, sýrových mís a jedinečných českých národních jednohubek, zvaných lidově chlebíčky.

To byla i příležitost vyzpovídat dva celoživotní přátele, co se „nikdy ani nepohádali“ –Vladimíra Hanáka a Jiřího Geislera, emeritního profesora Masarykovy univerzity v Brně, který se zabývá výzkumem drobných savců (netopýři, hlodavci, hmyzožravci). Setkali se za studií ve Viničné, a byť každý bádal na jiném konci Republiky (dokonce opačném než rodném), spolupráci a vzájemné kontakty nikdy nepřerušili.

Druhé patro V7 praskalo ve švech
Druhé patro V7 praskalo ve švech
MK: Biolog se obvykle v člověku nezapře již v raném dětství, jak to bylo u vás?

VH: Nepocházel jsem z vědecké rodiny, to ne. Tatínek byl obchodník ve Znojmě, ale dětství jsem strávil na ČM vysočině u prarodičů, po zabrání rodného města Hitlerem jsme se pak na Vysočinu přestěhovali celá rodina. Odtamtud jsem si odnesl intenzivní vztah k přírodě. Logickým vyústěním mé vášně pak bylo gymnázium a následná přihláška na Karlovu Univerzitu.

MK: Jak se vám jevila zoologie a její postavení v rámci fakulty tehdy a jak dnes?

Nadějní mladí vědci
Nadějní mladí vědci
VH: S takovým vývojem jsme tehdy nepočítali. Když jsem nastupoval v r. 52 na zoologii já, nebyl na katedře žádný specializovaný vertebratolog. Obratlovci byli považováni za laickou vědu, prim hráli bezobratlí. Až po válce profesor Komárek pozval Dr. Černého, ornitologa k vedení první samostatné vertebratologické přednášky.

MK: Jak jste se uplatnil jako čerstvý absolvent?

VH: Postgraduál jsem studoval v Moskvě, bydleli jsme všichni Češi pohromadě na kolejích Leninské hory. Celé party jsme se stýkali, ekonomové nám vysvětlovali s pomocí konkrétních příkladů chyby komunistického režimu, takže jsem již záhy došel k uvědomění, že to se sověty jde „zu grunt.“ Ač tedy výuka a praktikování zoologie byly na úrovni, mým učitelem byl vynikající profesor Geptner, nekomunista z přesvědčení. Během studia jsem procestoval celý Sovětský svaz, nárok na cestovné jsem vyčerpal až do dna, byť jsem všude, kam jsem přijel, byl radostně živen, manželka mi musela posílat ještě rubly z domova.

Oslavenec v obležení
Oslavenec v obležení
Na kontakty tehdy vytvořené navazuji dodnes, s vlastními studenty jsem jich pak na expedicích často využíval.

MK: Po návratu jste nastoupil na PřF UK, jak se vám dařilo udržovat spojení se západními vědci a jejich aktuálními objevy?

VH: Přestože jsme byli prakticky zavřeni v malé republice, naši učitelé a přes ně i my jsme udržovali komunikaci s Německem, Rakouskem i Ruskem. Naše jazyková vybavenost čítající ruštinu, němčinu a angličtinu (pár tříd na gymnáziu, pak samouka) nás předurčila k tomu stát se spojkou pro palearktickou oblast. Nikdo ze „zápaďáků tohle neuměl.“ I konference se pak dělaly často tady…

JG: Komunikace se západními kolegy byla svérázná a probíhala na vlastní nebezpečí. Separáty z politicky nekorektních zemí byly úzkostlivě tajeny, i před vedoucím katedry. Když mi vyšel článek psaný anglicky v českém věstníku, profesor Kratochvíl mě zato halasně napomínal. Má habilitace se odehrávala pro jistotu na půdě, aby nemohla být vypátrána či snad zamítnuta.

Martina Komárková

Akce dokumentů