Mikroskopičtí obyvatelé antarktických vod
Tato oblast je pro život poměrně příznivá, neboť není trvale pokrytá sněhem a v létě vytvářejí tající ledovce bezpočet potůčků, jezírek a jezer. Tyto představují v kontextu Antarktidy příjemné prostředí díky tomu, že řada z nich nezamrzá. Již v roce 1907 tak byly z této oblasti odebrány první vzorky mikroskopických řas tyto vody obývajících. Nicméně stále mluvíme o Antarktidě – ve skutečnosti tato jezírka představují něco velmi blízkého samotné hranici života na Zemi. Kdyby byly zdejší podmínky jen ještě o něco těžší, život už by zde možná nemohl vůbec existovat. Ostatně vzhledem ke zdejší extrémnosti se zde testovaly například některé sondy vyslané na Mars. I naši vědci se zaměřili na mikroskopické řasy, konkrétně rozsivky.
Rozsivky jsou půvabné fotosyntetizující organismy žijící v křemičitých schránkách. Jsou mořské i sladkovodní, velmi hojné a svou fotosyntetickou aktivitou významně přispívají k celkové produkci kyslíku na Zemi. Jsou snadno rozpoznatelné pouze při pohledu pod mikroskopem a jejich druhová diverzita v odebraném vzorku byla poměrně malá (necelých 50 druhů - ovšem čítajících i dosud nepoznané druhy). To vše dělá z rozsivek vhodné studijní organismy.
Vzorky byly odebrány z 25 jezírek s rozličnými charakteristikami: některá z nich byla pokryta ledem, jiná ne. Část byla propojena potůčky s dalšími jezírky, část byla izolovaná. Salinita (slanost) i pH se lišily. Úkolem bylo zjistit, jaká je druhová bohatost těchto sladkovodních antarktických jezírek. Celkem vědci našli asi 45 druhů rozsivek. Některé byly známé již na konci 19. a začátku 20. století, jiné byly objeveny v posledních pár letech a některé dosud nebyly popsány a zdají se být endemické.
Vzdálenost mezi jezírky se přitom ukázala jakožto hlavní faktor, který určuje jejich druhové složení. Jezírka blízko u sebe obsahovala podobné druhy navzdory tomu, že se někdy až dramaticky lišila ve fyzikálních a chemických vlastnostech vody. Řada rozsivek se tak zabydlela v prostředích pro ně naprosto netypických. Například Navicula adminii byla dosud pozorována pouze ve slané vodě, nejhojněji v oceánu, ovšem zde se usadila v tom vůbec nejméně slaném jezírku v oblasti. Craspedostauros laevissimus naopak dosud preferovala zásadně brakické vody – takové, kde se mořská a říční voda mísí. Zde si však vybrala jen slaná nebo sladká jezírka a těm brakickým se úplně vyhnula. Je těžké říct, jak k tomu došlo, jasné ale je, že řada druhů rozsivek je schopna přežít v podmínkách, jež se výrazně liší od jejich optima.
Rozsivky se mezi oddělenými vodními plochami typicky šíří na srsti savců nebo peří ptáků, což však v Antarktidě představuje problém – chaluha antarktická a tučňák kroužkový jsou jediní dva velcí živočichové oblasti, a i ti se zde vyskytují jen část roku. Rozsivky se tedy zřejmě musí spoléhat na vítr a v létě také na tající sníh. Právě propojení řady jezírek potůčky tajícího sněhu zřejmě může vysvětlovat podobné druhové složení sousedních jezírek spíš než jezírek se stejnými vlastmi vody i výskyt druhů v pro ně netypických podmínkách. Nepřítomnost typických transportních vektorů, tedy zvířat, pak může být důvodem, proč se rozsivky nedokáží rozšířit do vzdálenějších jezírek.
Iveta ŠTOLHOFEROVÁ
Akce dokumentů