E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



KDE SÍDLÍ ALTERNATIVA?

Cílem článku Michaely Pixové bylo objasnit, jak společenské změny při transformaci ze socialismu ke kapitalismu podmiňovaly prostorové preference a rozmístění prostor využívaných alternativní kulturou v Praze.

Je důležité si uvědomit, jakými motivacemi jsou společnosti socialismu a kapitalismu determinované, jak se na základě toho odvíjí jiný pohled na alternativní kulturu a také, jak se mění ona samotná. V obou typech zřízení panuje nerovnost, která má však jiné kořeny. V socialistické společnosti byla jiná než oficiální státní kultura potírána a zakazována jako ilegální. Nyní však panuje ve vztahu k alternativě jiný vztah. Společnost se řídí imperativem neoliberálního přístupu, kde je hlavním motorem finanční zisk. To se často neshoduje s nevýdělečnými aktivitami alternativy. Proto je často vytlačována na okraj společnosti. A to jak geograficky, tak myšlenkově.

Samotné prostředí Prahy bylo zkoumáno pomocí kvalitativního výzkumu. Pro socialistické období, zejména dobu normalizace, byly použity rozhovory s pamětníky a dotazníky. K tématu existuje i rozsáhlá literatura. Pro postsocialistické období se uplatnily metody etnografické: observace a analýza lokalit, rozhovory s dlouhodobými aktéry, monitoring médií a zkoumání jiných dokumentů v souvislosti s rozvojem míst a změnou politiky.

V období socialismu byla alternativní kultura tvrdě vytlačována z veřejného prostoru, a tak často využívala byty účastníků, zastávky metra, okolí významných budov nebo prostory pod širým nebem. Pro setkání byly dále využívány místa u význačných budov jako například Národní muzeum nebo hospody a restaurace tolerující přítomnost příslušníků alternativní kultury. Z geografického hlediska byl určujícím faktorem pohyb pronásledovatelů. A tak se paradoxně často konaly akce v samém centru Prahy. To bylo relativně cenově dostupné a zaručovalo dostatek různých podniků a anonymitu. Avšak větší akce, zejména hudební, se zpravidla pořádaly mimo území Prahy, kde tolik nehrozil zásah represivních složek.

Raná transformace po sametové revoluci přinesla velmi divoké období, kdy se měnily majetkové poměry a dříve nemožné se stalo realizovatelným. Objevovaly se nové podniky a místa pro dříve potíranou kulturu. Tyto nové prostory vznikaly nejčastěji v historickém centru, tedy ve stejné oblasti jako za minulého režimu. Začaly fungovat nové kluby v opuštěných budovách Novým fenoménem byly squaty a také nelegální koncerty a zejména tzv. free parties na otevřených prostranstvích nebo v halách bývalé ČKD. Tato novinka přišla z Velké Británie. Díky postupující transformaci v kapitalismus a ustanovování nového socioekonomického uspořádání spojeného i s komercionalizací byla spontánní aktivita čím dál tím více potírána policií a většina akcí pololegálního charakteru se dostávala mimo rámec tolerovaného. Vedlo to i k zavření klubů jako Bunkr nebo Propast.

Vstup do třetího tisíciletí se vyznačoval ustálením kapitalistického uspořádání ve společnosti, většina zajímavých prostor byla již v soukromém vlastnictví, a tak se možnosti alternativní kultury smršťovaly a byly nahrazovány finančně výnosnějšími aktivitami. Podle této dikce se přeměňovaly i původně alternativní podniky v místa, kde začala bujet masová kultura.

Postupně byla alternativní kultura, i díky vyšším cenám, vytlačována z centra města a začala se usazovat na periferiích. Od roku 2005 do Prahy přichází nový trend inspirovaný zahraniční praxí. Alternativní formy umění si města snaží nacházet hlavně na nevyužívaných plochách, zejména v místech bývalé průmyslové výroby, tzv. brownfields (např.: Meet Factory, Hala Thámova, nebo Klubovna v Dejvicích). Tento stav může být však jen dočasný. Díky krizi nemohou vlastníci do těchto objektů a prostor více investovat, a tak je nechávají pro využití méně komerčně rentabilních projektů. I pro vlastníky je tento stav lepší, než kdyby budovy chátraly. Otázkou však je, jak dlouho současná situace vydrží. Problém jsou odlišné cíle a pohled na věc. I když vlastníci přiznávají, že je lepší, když jsou jejich majetky obývané, než kdyby byly prázdné, na druhou stranu si již neuvědomují, že i nájemníci do prostor vkládají nemalé prostředky. Přesto vlastníci často pošilhávají po větší komercionalizaci svých majetků, což zvyšuje nejistotu alternativních nájemců. Kvůli krizi však zatím mnoho lukrativnějších nabídek vlastníkům nepřichází, a tak zde prozatím zůstávají alternativnější formy využití, které však mohou brzy přestat fungovat. Je tedy otázka, zda by současný městský rozvoj neměl přestat podléhat jednorozměrnému diktátu komercializace a na místo toho se orientovat také na rozvoj jiných hodnot, jako je třeba právě umění a různá kreativní odvětví. V českém prostředí je squatování méně zakořeněným typem alternativního života, a to zejména kvůli kratší zkušenosti s kapitalismem. Díky této nezvyklosti je proti němu dodnes velmi přísně zasahováno. Po vyklizení squatu Milada chtěli její bývalí obyvatelé poukázat na nevyužité a drahé lokality v centru Prahy. Po jejich osídlení z nich byli znovu velmi přísně vykázáni. Některé aktivity se tak kříží se zájmy nastavené politiky města v rámci neoliberálního chápání světa a společenských hodnot.

V některých případech se pro zachování alternativních míst vyjadřuje pestrá paleta lidí, z nichž mnozí mohou spadat více do mainstreamu. Jedná se o příjemné prostředí v okolí hospůdky na Parukářce, která dosud nebyla stavebním úřadem městské části Praha 3 zkolaudována.  Tato hospůdka měla být v souvislosti s výstavbou nedaleké luxusní residence Central Park Praha nahrazena luxusní restaurací. Prostory nakonec zůstaly zachovány zejména kvůli změně zastupitelstva, postupující ekonomické krizi, protestním akcím občanů a komerční neúspěšnosti nedalekého residenčního projektu.

Shrneme-li hlavní trendy, musíme nejprve říci, že alternativní scéna opouští centrum města a zabydluje se v levnějších periferních oblastech. Zejména v nevyužívaných budovách původně sloužících průmyslu. Stále však část alternativní kultury zůstává převážnou většinou veřejnosti vnímaná jako něco špatného, čeho se většina lidí bojí, nebo jako něco, co má menší hodnotu než komerční funkce. Na rozdíl od squatterů se například umělci dočkávají lepšího hodnocení od širší veřejnosti, zároveň však ani jejich kulturní tvorba není společností dostatečně doceněna. Alternativní kultura stále doplácí na neoliberální trh a politiku, která nedává mnoho prostoru nevýdělečným aktivitám a velmi upřednostňuje ty finančně rentabilní. Dá se tak říci, že společnost je stejně jako za minulého režimu nepřátelská k tomu, co je alternativní a méně „produktivní“, akorát nyní pramení tento vztah ze zásad neoliberalismu a ne socialismu. Zatímco socialismus vylučoval jiné kultury ze samotné podstaty jejich jinakosti, současný systém je vylučuje kvůli jejich jinému postavení v rámci mašinérie postavené na neustálém vytváření ekonomického zisku a růstu.

 

PIXOVÁ, M. (2013): Spaces of alternative culture in Prague in a time of political-economic changes of the city. Geografie, 118, No. 3, pp. 221–242.

Tomáš Janík

Akce dokumentů