E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Jeden velký networking, který umožňuje nasát co nejvíce informací a stvořit excelentního vědce

Magdalena Bohutínská je držitelkou prestižního postdoktorandského grantu Marie Sklodowska-Curie Actions Postdoctoral Fellowship. Na podzim roku 2022 se s manželem a dvěma malými syny přestěhovala do Bernu, kde působí na institutu ekologie a evoluce místní univerzity. Žije sice ve Švýcarsku, ale díky grantům a experimentům udržuje úzké spojení s Přírodovědeckou fakultou UK a týmem Filipa Koláře, kde vystudovala. Jako držitelka globálního Marie Curie grantu stráví dva roky ve Švýcarsku a poté se na jeden rok vrátí zpátky na naši fakultu.
archiv M. Bohutínské

 

Co Tě ke studiu evoluční genomiky přivedlo?

Spousta lidí má svojí oblíbenou skupinu, kterou chtějí studovat. Já jsem to tak ale nikdy neměla a jenom mě bavilo skládat si věci dohromady. Vždycky jsem měla trošku radši kytky, ale rozhodně jsem si nepředstavovala, že mojí ideální náplní studia bude zaměřit se na jeden rod kytek a ty studovat, až o nich budu vědět všechno. Spíš mě bavily ty obecnější věci, jako třeba evoluční biologie, ekologie a podobná zaměření.

Pak jsem jednou v Mrtvé Rybě (fakultní hospoda – poz.red.) potkala Filipa Koláře. On mi vysvětloval, co u nich v týmu dělají, a já jsem si říkala: „Tohle docela splňuje moje představy“. Tou dobou jsem ještě dělala s mamkou paleoekologii, ale šla jsem se podívat k Filipovi do týmu a pak jsem tam začala dělat. Potom mě to začalo hrozně bavit a přišlo mi, že analýza genomu je strašně cool. Měla jsem radost z toho, že Filipův tým se dívá, co se v genomu evolučně děje a postupně jsem přišla na to, že celý ten obor je zajímavý.

 

Mohla bys krátce představit, čím se ve svém grantovém projektu zabýváš?

V projektu se zabývám opakovanou evolucí a tím, jak se projevuje na genomické úrovni. Náplň vychází z mého PhD studia, kde jsem zjistila, že příbuzné linie si hodně vyměňují alely a mají tedy větší šanci se podobně přizpůsobit. Jejich evoluce je tedy opakovatelnější a možná že by se dalo říct i předvídatelnější, než mezi vzdáleně příbuznými liniemi. Ono je ale možné, že i ty vzdáleně příbuzné se mohou na genetické úrovni vyvíjet opakovaně a to v případě, že jejich změny něco omezuje. Například že exictuje jen pár dokonalých genů, které mohou udělat adaptivní změnu, aniž by třeba rozbouraly dráhu, kde fungují a způsobily nějaké negativní vedlejší účinky. Čím méně takových genů je, tím větší je šance, že adaptace půjde přes ty samé geny a evoluce se tak bude opakovat.

Koukáme se tedy na vliv genetických omezení na opakovatelnost evoluce. Zaměřujeme se převážně na dvě témata – horskou adaptaci a adaptace k celogenomové duplikaci. Celogenomová duplikace je silný a jednoznačný stresor, který působí podobným způsobem, tedy i přes velké škály divergencí. Když má Arabidopsis (huseníček - pozn.red.) a nějaká úplně vzdálená kytka, nebo třeba i žába celogenomovou duplikaci, tak je to pořád ten samý stres. Má dvakrát tolik chromozomů a musí se s nimi nějak poprat, stabilizovat si buněčný cyklus, dělení, velikost buňky a tak dál.

archiv M. Bohutínské

 

Proč ses rozhodla právě pro MSCA Postdoctoral Fellowship?

Chtěla jsem někam vyjet a pokud možno jsem chtěla být nezávislá. Říkala jsem si, že je pro mě praktické být flexibilní, když mám rodinu a malé děti. Taky jsem chtěla pokračovat v tématu, které mě zajímalo. Proto mi přišlo relativně rozumné podat si žádost o nějaký fellowship. Určitě to není tak, že bych byla úplně nezávislá a sama se rozhodla, že si napíšu nějakou žádost. Hodně mi radil školitel Filip.

Pak už byla úplně jasná volba, že zkusím všechno, co půjde a co bude aspoň na dva roky. To byl GAČR fellowship, Marie Curie (MSCA Postdoctoral Fellowship) a ještě švýcarská strana má taky svoje interní Marie Curie, protože nejsou součástí Horizont financování od Evropské komise. Podala jsem si tedy GAČR a Marie Curie a chtěla jsem začít psát tu švýcarskou žádost. Mezi tím jsem ale zjistila, že jsem získala GAČR, takže tu třetí žádost jsem nakonec nepsala. A potom jsem zjistila, že jsem dostala i Marie Curie.

 

Jak náročná byla cesta k získání MSCA Postdoctoral Fellowship?

Měla jsem od začátku jasné, na jaké téma chci žádost psát. Věděla jsem, že se chci věnovat konvergentní adaptaci a genomice. Častá motivace lidí je, že jednoznačně ví, za kým chtějí a Marie Curie si podají kvůli financování. Já jsem to takhle ale neměla, takže jsem musela vybrat, do jaké laborky bych chtěla jet.

Hledala jsem instituci, kde tohle téma dělá hodně lidí, protože jedna z hlavních podstat postdoca je nasát co nejvíc informací. Věděla jsem, že nechci na instituci, kde je jenom jeden dobrý tým. Taky pro mě bylo důležité, aby to bylo lidsky příjemné prostředí a aby to bylo na hezkém místě a ne úplně daleko od Čech. Asi týden jsem si dělala takovou rešerši evropských týmů, seřadila jsem si je podle svých kritérií a vyšla mi z toho nejlíp Katie Peichel (prof. Catherine Peichel, vedoucí oddělení evoluční ekologie na univerzitě v Bernu – pozn. red.), kde teď jsem. Osobně jsem ji tenkrát neznala, takže jsem jí napsala mail, ona můj návrh podpořila a začali jsme psát žádost.

Nápad na téma jsem měla rozvinutý už z žádosti o GAČR, takže cesta k Marie Curie byla jenom o pochopení, v čem se financování od Evropské unie liší od českých grantových agentur. Jen necelá polovina žádosti je vědecká, takže lidé často říkají, že je to o hlavně těch kecech kolem. Valná většina žádosti je totiž o tom, jak se bude podporovat žadatel s institucí a s osobou školitele, co mu ten pobyt přinese a jak to všechno přesně udělá. Je potřeba ukázat, že žadatel má přesný plán, je schopen naplánovat projekty, předvídat rizika a předcházet jim a že ví, co mu to celé má přinést.

archiv M. Bohutínské

 

Je obtížné napsat žádost, kde je vědecká náplň tolik upozaděná?

Musím říct, že pro mě byla ta nevědecká část paradoxně zajímavější, než ta vědecká, kterou už jsem měla promyšlenou. Zjistila jsem díky tomu, že člověk může k vedení projektu přistupovat profesionálněji. Na prvním místě samozřejmě je, aby byl zajímavý, ale taky se mohou žadatelé podstatně lišit v tom, jak je to osobnostně rozvine.

Zajímavé bylo, že největší rozdíl mezi žádostí GAČR a Marie Curie je v tom, co očekávají jako hlavní výsledek grantu. Myslím, že GAČR spíš očekává, že hlavní benefit je vědecký přínos – články nebo patenty. Zato pro Marie Curie je myslím největším přínosem zformovaný zkušený a excelentní vědec a až na druhém místě jsou vědecké články, které napíše. Proto jsou pro Marie Curie důležité kolonky jako: jak se bude vyvíjet moje kariéra, co od fellowship čekám, jaké kurzy si zapíšu, v čem očekávám, že mě posunou a proč se tím směrem chci vyvíjet.

 

Takže tvoje žádost uspěla díky tomu, protože jsi pochopila, o co v Marie Curie žádostech vlastně jde?

To je určitě jeden z důvodů. Lidi často ztrácí body kvůli tomu, že v daných částech žádosti nepíšou o tom, co se ve skutečnosti hodnotí. Je potřeba pochopit, jak je žádost postavená a napsat ji tak, aby bylo hodnocení pozitivní. Určitě to ale není tak, že bych měla nějaké zázračné prozření. S žádostí jsem uspěla, protože mi pomáhali lidé, kteří tomu rozumí. Nemá smysl si myslet, že to člověk napíše celé sám a grantové oddělení mu moc nepomůže, protože nerozumí vědecké části. Protože to je právě naopak.

U Marie Curie žádostí je naprosto zásadní nechat si pomoct, kde se jenom dá a to jsou jednak National contact pointy (místa, která jsou informačními centry pro evropské financování všech grantů, v ČR je to technologické centrum akademie věd) a grantová oddělení. Na Přírodovědecké fakultě UK je to oddělení projektového řízení, kde jsem intenzivně komunikovala s Klárou Sobotíkovou a Ludmilou Součkovou. Tito lidé vědí, jak má být žádost strukturovaná, co se má do které části psát, mají skvělé připomínky a organizují i kurzy k psaní podobných žádostí. Pokud někdo chce podobnou podporu získat, měl by těchto možností využít, protože mu to opravdu hodně pomůže.

 

Když Marie Curie nejde až tolik o články, ale o vytvoření excelentního vědce, jak dlouho takový projekt trvá?

To je otázka, jestli se povede vytvořit excelentního vědce (smích). Ale klasický Marie Curie fellowship trvá dva roky a ten můj global fellowship trvá tři roky, protože dva roky jsou výjezdová fáze a jeden rok je na návrat do EU, v mém případě do Prahy.

Rozhodně ale věřím tomu, že fellowship člověka hodně posune. Zvlášť když je na nějakém inspirativním pracovišti, kde naváže různé spolupráce. Žádost také očekává, že se zúčastní různých kurzů a konferencí. Je to vlastně jeden velký networking, který je zároveň zaměřený na zpracování vědeckého projektu. Čtyřicet procent hodnocení je pořád vědecká část, která odpovídá tak osmdesáti procentům náplně grantu. Další vzdělávání a aktivity tvoří jen ten zbytek.

archiv M. Bohutínské

 

Co tě na výzkumu nejvíce baví a co jsou naopak „stinné“ stránky?

Mně osobně nejvíc baví terény (ale to asi každého) a pak mě taky hodně baví analyzovat data. Nejdřív máme genomy a z toho se získají varianty. To je ještě docela nuda. Ale ty varianty už jsou nějak ovlivněné biologickými procesy, které nás zajímají. Takže pak je analyzujeme a snažíme se porozumět výsledkům, načítáme literaturu a snažíme se interpretovat, co se to v těch našich genomech vlastně děje a to mě hrozně baví.

Nejmíň mě baví jakákoliv laboratorní práce, protože mi přijde málo kreativní. Přijde mi to trošku jako bych byla někde v továrně u pásu. Navíc mám trošku strach z toho, že někde naleju špatně vodičku, bude to stát hrozné peníze a všechno se tím zkazí (smích).

 

Baví tě řešit vlastní data, nebo by tě bavilo, i kdybys dostala od někoho zpracované výsledky a měla se v nich nějak vyznat?

Jeden můj projekt na PhD byl takový, že jsem se dostala k osiřelému projektu z Británie, kde měli nasbírané, osekvenované a částečně zanalyzované vzorky, ale pak téměř všichni odešli a bylo na mě, abych to převzala a dotáhla do konce. Jednalo se o druh, se kterým jsem v životě nepracovala, takže jsem se musela naučit, jak ho v přírodě poznat, v mapách jsem dohledávala lokality, kde byly vzorky nasbírané a podobně. A musím říct, že to mě taky bavilo.

archiv M. Bohutínské

 

Máš už v rámci MSCA nějaké první výsledky nebo něco důležité, čeho jsi už v projektu dosáhla?

Ve Švýcarsku jsem teprve tři měsíce, ale na oddělení už mám docela široký okruh lidí, se kterými se znám a se kterými jsme probírali jejich vědecká témata. S jedním PhD studentem už jsme navrhli projekt, který úzce souvisí s tématem mého Marie Curie projektu a budeme společně školit magisterského studenta. Taky teď budu spolu se svojí školitelkou vést bakalářskou studentku.

S tím souvisí také to, že teď jako první krok děláme metaanalýzu a píšeme review článek o opakované evoluci v různě starých liniích. Zaměřujeme se na práce, kde jsou srovnávané blízce a vzdáleně příbuzné linie s ohledem na nějakou adaptaci – třeba ke sladkovodnímu prostředí nebo ke kontaminovaným půdám. Takových studií je jen pár, ale existují. Nás zajímá, jakým směrem tam vychází vztahy – to znamená, jestli je na genetické úrovni víc opakované použití stejného genu u víc příbuzných nebo míň příbuzných druhů. Můj jednoznačný předpoklad byl, že opakovanější to bude u blízce příbuzných linií a čím jsou si vzdálenější, tím míň opakované to bude. Ale ukazuje se, že takhle to platí jenom u docela recentních divergenčních škál – třeba když se liší v divergenci o pár tisíc let nebo když jde o postglaciální divergenci. Ale když se jde přes obří škály, tak už tam žádný vztah není. To mě hodně překvapilo. Upřímně si pořád myslím, že by tam vztah být měl, ale těch pár studií, které teď existují, to nepodporuje.

 

Jaké máš další vědecké plány?

V první řadě bych chtěla rozšiřovat divergenční škály, které studujeme. Také bych chtěla začít víc pracovat s transkriptomy, které by mohly pomoci predikovat, jak se přeskládávají nějaké dráhy a jak jsou jednotlivé geny v drahách využívané. Jestli jsou třeba víc využité geny, které mají v té dráze míň partnerů nebo naopak. S Filipem Kolářem, který teď dostal Junior Star GAČR, budeme rozvíjet systém hadcové adaptace u brukvovitých rostlin, které mají docela slušnou divergenční škálu  - od pár set tisíc let po asi čtyřicet milionů. Pořád to není nijak extra hodně, ale už je to trošku větší rozpětí a tím pádem by to mohl být hezký modelový systém, kde si můžeme všechny tyhle otázky klást.

Když bych si mohla vybrat zábavný hobby projekt podle svého uvážení, tak by mě hrozně bavilo koukat se na adaptaci v černobylské oblasti a zkoumat, co se tam děje po radiaci. Ne, že by to někdy bylo realistické a teď je to ultranerealistické. Ani nevím, jestli by stálo za to, být tam v terénu, ale stejně mi to přijde fascinující.

 

Děkuji za rozhovor,

Veronika Rudolfová

 


 

Působíte na Přírodovědecké fakultě a chcete získat prestižní grant? Využijte podporu Oddělení projektového řízení! Kontaktujte nás už tehdy, jakmile začnete o podání žádosti vážně uvažovat: příprava žádostí o evropské granty – Klára Sobotíková. Můžete také sledovat přehled aktuálních grantových příležitostí a zaregistrovat se k odběru newsletteru Grantové informace – Funding Opportunities.

Online seminář oddělení projektového řízení Přírodovědecké fakulty UK o příležitostech v programu Horizont Evropa se koná již 8.2.

 

Publikováno: Středa 01.02.2023 20:20

Akce dokumentů