Jak se chová naše zdravotnictví k cizincům?
Geografové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, katedry sociální geografie a regionálního rozvoje se zabývají mnohými aspekty migrace. V jedné ze studií je nejvíce zajímalo, jak je náš zdravotnický systém vstřícný k cizincům. Na základě platné české legislativy stanovili výzkumníci Dušan Drbohlav, Dagmar Dzúrová a dva španělští kolegové hypotézu, že cizinci s legalizovaným dlouhodobým pobytem jsou oproti rodilým Čechům znevýhodněni a tu také otestovali.
V devadesátých letech se po pádu komunismu událo mnoho změn, jež souhrnně nazýváme transformací. Jednou z nich je i větší otevřenost státu vůči přicházejícím cizincům - imigrantům. Mezi lety 1993 a 2008 vzrostl počet cizinců ze 77 000 na 440 000, což nyní představuje cca 4 % celkové populace. Jejich pohnutky pro přesídlení do Česka jsou většinou ekonomického charakteru. Zhruba polovina má status trvalého pobytu a druhá dlouhodobě pobývajícího. Vzhledem ke zvětšujícímu se množství imigrantů roste i počet témat, která jsou zkoumána. Mezi ně patří i zdravotní péče.
Zdravotní pojištění je v Česku jednou z mála oblastí, kdy stát ukládá zákonem povinnost být pojištěn. Občané Česka, Evropské unie a třetích zemí s trvalým pobytem a pobytem nad 90 dnů, kteří jsou zaměstnaní, mají systém zdravotní péče garantovaný státem. Pro ty, kteří sami podnikají, pracují „na sebe“, studují, pro děti a další podobné skupiny však není zdravotní péče státem garantována. Tito cizinci jsou pak odkázáni na komerční zdravotní pojišťovny, zda budou ochotny s nimi pojistnou smlouvu uzavřít či nikoliv. Tedy ačkoliv cizinci mají v Česku povinnost být pojištěni (jedná se tedy de facto o povinné pojištění), v oblasti smluvního zdravotního pojištění cizinců neexistuje téměř žádná regulace pojistných podmínek. Jedná se tedy celkem o čtvrtinu cizinců (100 000 – 120 000), kteří jsou ze zákona povinni zajistit si pojištění sami. Přitom zdravotní péče by měla být podle Světové zdravotnické organizace (WHO) při Organizaci spojených národů (OSN) dostupná všem skupinám obyvatel, tedy i cizincům s legálním pobytem. Studie si klade za cíl porovnat v rámci českého zdravotnického systému situaci občanů Česka s Ukrajinci.
Výzkumníci pomocí analýz dat z dotazníkových šetření zkoumali rozdíly ve využívání zdravotnické péče mezi cizinci ukrajinského občanství a rodilými Čechy. Sledovány byly osobnostní charakteristiky (pohlaví, vzdělání, věk, zaměstnání, zdraví…) a využívání zdravotnické péče – pomocí frekvence návštěv zdravotnických pracovišť – pohotovosti, specialistů i praktického doktora a použití předepsaných léků. Pro vyhodnocení je důležité poznamenat, že většina Ukrajinců byla zaměstnaná, tedy měla nárok na zdravotnickou péči. Ti s trvalým pobytem využívali praktického lékaře podobně často jako Češi, častěji však byli hospitalizovaní a méně chodili ke specialistům. Ukrajinci s dlouhodobým pobytem využívali všechny sledované zdravotnické služby nejméně ze tří sledovaných skupin.
Výsledky jsou podobné jako v jiných státech Evropy – domácí občané a cizinci s trvalým pobytem v podobné míře využívají služeb praktických lékařů a hospitalizaci, rozdíl se zvyšuje u specialistů, kteří jsou mnohem častěji navštěvováni domácími.
I když mnozí sledovaní Ukrajinci (včetně zejména těch na „pracovní misi“ - s dlouhodobým pobytem), mají nárok na zdravotnickou službu, strach o práci a nedůvěra v systém i jeho a neznalost jsou často překážkou pro jeho využívání. Již zmiňovaný dvojí přístup k cizincům s legalizovaným pobytem je také dalším faktorem způsobujícím menší míru využívání péče ze strany Ukrajinců a je shledáván diskriminačním.
Tomáš JANÍK
Publikováno:
Pátek 17.04.2015 18:30
Akce dokumentů