Jak nástroj pro testování tvrdosti betonu pomáhá geomorfologům?
Schmidt hammer (SH) je nástroj určený původně především pro stavebnictví. Na základě intenzity zpětného odrazu vystřelené pružiny proti prověřovanému materiálu je zjišťována pevnost materiálu v tlaku. Nástroj však už několik desetiletí používají i geomorfologové, kteří s jeho pomocí získávají informace o historii zvětrávání. Jedno z nejčastějších použití SH v geomorfologii je relativní datování povrchů.
Na základě odezvy pružiny lze porovnávat dobu, po kterou je materiál vystaven zvětrávání. To pomáhá například určit hranici pleistocénních ledovcových štítů, jelikož odkryvy, které nebyly přikryty ledovcem, vykazují výrazně vyšší hodnoty zvětrání povrchu.
Nerovnosti na zkoumané ploše mohou poměrně významně rozostřit výsledné hodnoty, a tak se zbroušení jeví jako dobré východisko. Ovšem stojí broušení za námahu a „nesmaže“ zbroušení vrchní vrstvy informace o historii zvětrávání? Na to se pokoušeli najít odpověď Barbora Černá a Zbyněk Engel z katedry fyzické geografie a geoekologie na severních svazích Jizerských hor. Oblast je zajímavá i tím, že testované lokality se nacházely jak v místech, kam kontinentální ledovec pronikl (cca do výšky 400 – 500 m n. m.), tak v těch položených nad maximálním zásahem.
Otestováno bylo téměř 50 lokalit a na některých z nich se dokonce prováděla i měření na postupně odřezávaných plochách (obr. 1), aby byla zjištěna změna tvrdosti s hloubkou. Zatímco rozptyl získaných dat se po zbroušení zvýšil, variační koeficient se snížil. Takovéto zpřesnění dat usnadňuje orientaci a zvyšuje přesnost měření. Zároveň bylo potvrzeno, že se hodnoty míry zvětrání na zbroušených površích významně neliší v nejvrchnějších 5 cm žulového výchozu, a tak se není třeba obávat zkreslení.
Podle autorů tak lze broušení povrchu před použitím SH doporučit a to hlavně v případech, kdy potřebujeme přesnější výsledky.
Jiří Lehejček
Akce dokumentů