Iridescencí proti predaci?

Iridescentní zbarvení, které pod různými úhly vydává odlesky různých barevných tónů, dobře známe i z našich luk a hájů: Stačí vzpomenout na mnohé zlatohlávky či střevlíky, na které v ČR můžeme běžně narazit. Patří mezi strukturální typ zbarvení, což znamená, že je výsledkem interakce světelných paprsků s povrchem těla. Od něj se světlo nejenom odráží a je jím pohlcováno, ale také se na něm láme a rozkládá na dílčí složky. Výsledkem je zbarvení, které se často mění s úhlem pohledu pozorovatele.  Hlavní vnímaná barva může být zlatá, áměděná nebo velmi často zelená,  modrá a fialová.

Zástupce čeledi Scutelleridae se zeleným iridescentním povrchem. Zdroj: Wikimedia Commons (uživatel Benjamint444)

O účelu tohoto typu zbarvení se ví překvapivě málo. Někdy se předpokládá vliv pohlavního výběru, jindy výhody při unikání predátorům, v jiných případech se strukturní zbarvení považují pouze za vedlejší produkt ukládání odpadních produktů metabolismu. Vliv by samozřejmě mohly mít i všechny tyto faktory najednou – ale je potřeba hypotézy pečlivě otestovat. To, zda predátory odpuzuje modrozelené iridescentní zbarvení, se rozhodl otestovat tým biologů ve spolupráci PřF UK a australské Macquarie University. Z Austrálie pocházel testovaný druh ploštice Tectocoris diophthalmus z čeledi štítovkovitých (Scutelleridae). . Jeho tělesná kresba se od klasické žluto-černé či červeno-černé aposematické kombinace výrazně liší tím, že kombinuje oranžovou s iridescentní modrozelenou.

Vědci se zaměřili na to, zda iridescentní plošky zvyšují u predátorů míru počáteční opatrnosti před napadením kořisti ,,,, zefektivňují učení se takové kořisti vyhýbat, zda ptáci rozlišují mezi typem zbarvení T. diophthalmus a oranžovo-černou kombinací bez iridescence a jak se v těchto typech chování liší naivní a zkušení predátoři. Jako modelový druh predátora posloužila sýkora koňadra, která se chová jako potravní generalista, ale hmyz je především v létě dominantní složkou její potravy. Vykazuje nízkou averzi k neznámým druhům potravy a vyhýbání se některým typům kořisti je založeno zejména na individuálním učení, proto je vhodným druhem pro pokusy s mimikrami a aposematismem. Naivní sýkory byly od věku od 12 do 16 dní, kdy ještě neměly žádnou vizuální zkušenost s potravou, vychovávány v laboratorním prostředí. Zkušení predátoři byli již v dospělosti odchyceni v prostředí botanické zahrady PřF UK.

Při pokusech byly využity přirozeně zbarvené  štítky T. diophthalmus a nabarvené štítky v pouze černé, v kombinaci černé a iridescentní  a v kombinaci  černé a oranžové. Dovnitř byly umístěny larvy potemníka moučného (mouční červi), aby měli ptáci důvod se chovat ke štítkům jako ke hmyzí kořisti.  Ptáci se s potravou nejdříve poprvé setkali v testu preference mezí oranžovou a iridescentní kořistí,  a následně ve fázi učení rozlišovat mezi černou jedlou a buď oranžovou nebo iridescentní nejedlou plošticí (daný typ byl napuštěn roztokem chininu, který činil kořist nechutnou).  Ptáci posléze prošli procesem vybírání mezi černě zbarvenou kořistí a typem, proti němuž byli učeni. Nakonec byl proveden test, kde měli na výběr mezi všemi výše uvedenými typy kořisti.

Naivní i zkušení predátoři v testech vykazovali silnou počáteční preferenci oranžově zbarvených ploštic oproti iridenscentním. Iridescence se tak ukázala jako znak efektivní pro navození počáteční averze.  Je zajímavé, že při učení se kořisti vyhýbat, rostla latence (čas „váhání“ před útokem na danou kořist) pouze u oranžového typu – je tedy možné, že iridescentní kořist už zpočátku vyvolávala averzi, která později nebyla příliš zesílena? Takové vysvětlení by bylo v souladu s daty z počátečního testu potravní preference. V závěrečném testu výběru mezi všemi druhy kořisti se ptáci vyhýbali jednak tomu typu, vůči němuž se naučili averzi, jednak všeobecně kořisti s iridescentním zbarvením. Původně naivní ptáci navíc rozlišovali i mezi černou plošticí a plošticí kombinující černé a iridescentní zbarvení, což znamená, že využili iridescenci jako výstražný signál pro nejedlou kořist. Je tedy pravděpodobné, že iridescence  sama o sobě bez nutnosti dalšího učení může zvyšovat opatrnost predátorů vůči takto zbarvené kořisti, ale že také může sloužit jako aposematický signál pro naivní predátory učící se rozpoznávat nejedlou kořist. Vysoký kontrast v jasu takto zbarvené plochy by mohl predátory odpuzovat, podobně jako barevný kontrast například v kombinaci černé barvy se žlutou nebo červenou. Lze tedy uzavřít, že iridescence s sebou zřejmě také nese selekční výhodu v podobě nižší pravděpodobnosti ulovení predátorem, a jelikož jsou ptáci schopni se vyhýbat více typům kořisti, nemusí být variabilita zbarvení kořisti vůbec na škodu – právě naopak!

Julie Nováková