Hřbitov nebo městský park? Kde se ptáci více bojí?
Určitě si dokážete představit, že životní podmínky v přírodě a v městských oblastech jsou velmi odlišné a ptáci, kteří žijí v blízkosti lidí, potřebují upravit své vzorce chování. A to včetně reakce na potenciální predátory, konkrétně, jak blízko dovolí náhodnému narušiteli, aby se k nim přiblížil, než uletí. Tato míra „ochoty riskovat“ se velice často měří jako tzv. úniková vzdálenost (FID, z anglického flight initiation distance) a vyjadřuje kompromis mezi „cenou“ za příliš brzký (a možná ne nutný) útěk a výhodou ze setrvání (které v sobě ale skrývá možnost ohrožení). Vzhledem k tomu, že počet predátorů je ve městech zpravidla nízký, klíčovým faktorem umožňujícím úspěšné obsazení a využívání městských oblastí při současném snížení energetických a jiných nákladů na zbytečné úniky je přizpůsobení se rušivým vlivům člověka.
Navzdory známým negativním dopadům urbanizace na biologickou rozmanitost může mít mnoho druhů ptáků ve skutečnosti ze života v blízkosti člověka užitek, protože zde mohou nalézt více potravy a střetnout se s méně predátory (což se odráží v kratších FID v městských oblastech než ve venkovských). Zejména pak parky a hřbitovy, s ohledem na jejich infrastrukturu (budovy, památníky, lampy) a obvykle rozmanitou vegetaci, poskytují prostor pro nové hnízdní a potravní příležitosti.
Tým nashromáždil 2139 měření FID u 44 běžných ptačích druhů v 79 parcích a na 90 hřbitovech v České republice (Praze), Francii, Itálii a Polsku. Oba typy urbánních prostředí jsou často navštěvovány lidmi, v parcích jsou ale obvykle aktivnější, hlasitější a potenciálně doprovázeni jinými ptačími stresory, jako jsou křičící děti nebo domácí mazlíčci. Struktura mikrohabitatů těchto dvou prostředí se také může lišit kupříkladu s ohledem na vegetační strukturu anebo počet lidmi vytvořených struktur. Ačkoli to všechno může mít vliv na antipredační chování ptáků, rozdíly v únikovém chování ptáků mezi hřbitovy a parky nebyly dosud prostudovány do hloubky.
Samotné experimenty spočívaly v tom, že se výzkumník přibližoval k ptačímu jedinci (většinou sedícímu nebo paběrkujícímu na zemi) ze vzdálenosti více než 30 metrů. FID pak byla vzdálenost mezi pozorovatelem a bodem, kde se pták nacházel, když odletěl.
Ve všech zemích ptáci nechali lidi, aby se k nim více přiblížili na hřbitovech než v parcích. To může souviset s tím, že přirození predátoři, jako jsou dravci, se také vyskytují méně na hřbitovech, a to může vést ke kratší FID. Ukázalo se také, že čím větší je plocha areálu parku nebo hřbitova, tím blíž se k ptákům dostanete, na druhé straně čím vyšší je hustota náhrobků a lidí, tím dříve odlétnou. Pokud jde o pokryvnost náhrobky, jsou vyšší ostražitost a dřívější odlet způsobeny pravděpodobně tím, že samotný náhrobek přece jen není vhodné místo, kam by se dalo případně schovat (zalézt například přímo do nějaké dutiny v nich většinou nelze) a zároveň vyšší hustota náhrobků je spojena s menší pravděpodobností dostatečně blízkého výskytu vegetace a přirozených skrýší v ní.
Ačkoliv jsou obvykle únikové vzdálenosti v místech s větší přítomností a činností člověka kratší, protože ptáci si na ně zvyknou a mohou z nich i profitovat, výsledky této práce ukazují, že situace může být poněkud složitější. Delší úniková vzdálenost zjištěná v parcích mohla být ovlivněna také některými neměřenými proměnnými, včetně hlučnějšího chovaní lidí a častějšího výskytu domácích mazlíčků (psů a koček) v parcích než na hřbitovech.
Výsledky byly podobné u nejběžnějších druhů ptáků, zemí a úrovní okolní urbanizace. Studie tak ukazuje, že ptáci jsou schopni přizpůsobit své chování různým typům městských oblastí na základě místních podmínek prostředí, včetně povahy interakce s člověkem.
Darina Koubínová
Akce dokumentů