Exkurze do Makedonie a Srbska – na Balkán je cesta jako žádná ze sta

Botanický průzkum vedli Lubomír Hrouda, Filip Kolář a Tomáš Urfus, kteří nám mimo dlouhé řádky horských a mediteránních druhů představili i několik z balkánských endemitů jako třeba stepní kopyšník Hedysarum macedonicum nebo třetihorní relikt Ramonda nathaliae. Botanikům vydatně přispěl Jan Ponert při orientaci v diverzitě orchidejí, kterých vypátral a určil ke čtyřiceti druhům. Zoologickou kliku hrdě reprezentovali Petr Janšta a Petr Šípek za bezobratlé a obratlovcům, zejména těm okřídleným, dominoval Radek Lučan za notné pomoci studentů-lovců Martina Minaříka a Karla Kodejše. Také díky těmto pánům jsme měli možnost hltat přírodní krásy Balkánu plnými doušky.

Horská bezlesí jsme obdivovali na Suva planině, Šar planině i Galičici. Jejich původ je spojen s lidskou činností – především s pastvou v případě prvého, přirozeně klimaticky na nejvyšších vrcholcích podmanivě krásné Šar planiny (s nejvyšším bodem ve výšce 2 747 m n. m. Titov vrch) nebo pro stromy příliš mělkými půdami Galičice. Vrcholové partie Šar planiny byly na tuto dobu neobvykle pokryty zbytky sněhu, které se místy červenaly sněžnými řasami, a vedle nich se rozprostíraly nekonečné koberce rozkvetlých prvosenek (Primula elatior), krokusů (Crocus veluchensis a C. scardicus) a macešek (Viola elegantula).

Ve stínu doubrav národního parku Mavrovo, tvořenými dubem pýřitým (Quercus pubescens) a cerem (Q. cerris), vykvétaly orchideje, z nichž nejzajímavější byl u nás kriticky ohrožený parazitický hnědenec zvrhlý (Limodorum abortivum) plně spoléhající na výživu z houbových hyf, občas vykvétající pod zemí. Křehkou krásu orchidejí tam stráží nejnebezpečnější evropský had – zmije růžkatá (Vipera ammodytes), která byla našimi herpetology hrdinně odchycena. Průhlednými křídly kolem nás mihotaly nesytky, dlouhozobka nebo okenáč, zraky nám přecházely leskem krovek zdobenců a zlatohlávků či nepřehlédnutelného pozemního obra Procerus gigas, největšího střevlíka Evropy.

Vyschlé mediteránní stepi v údolí největší makedonské řeky Vardaru se hemžil obřími kobylkami (Bradyporus dasypus) a pavoukovci – pro většinu z nás to bylo první seznámení se s tarantulí (Lycosa sp.) a solifugou (Galeodes sp.) tváří v tvář. Úrodné kulturně-hospodářské nížiny nám vyjevily diverzitu plevelů, které u nás byly již téměř nebo zcela vymýceny, kupř. koukol polní (Agrostemma githago), štěničník paprskující (Bifora radians) nebo kravinec španělský (Vaccaria hispanica). Spolu s lidmi údolí obývají pestrobarevní srostloprstí mandelíci a vlhy.

Pro zajímavost jsme si odskočili k jedinému balkánskému činnému vulkánu Duvalo poblíž města Ohrid. Jeho aktivita se projevila v důsledku nedávných zemětřesení a záplav několik dní před naším odjezdem na exkurzi. Drobné fumaroly, které nás přilákaly svým typicky sulfanovým zápachem zkažených vajec, však byly daleko našeho očekávání bouřlivé soptících vulkánů.

Kulturně-historický rozměr této exkurze nás přenesl ze současných měst, kde zejména na srbsko-kosovsko-albánském pomezí dominují mešity, do 9. a 10. století za učedníky staroslovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Ti založili baštu křesťanské kultury ve městě Ohrid, kde působil sv. Kliment, a v klášteře sv. Nauma o 30 km dále přes Ohridské jezero. Ohrid i se stejnojmenným jezerem jsou vyhlášeny světovým dědictvím UNESCO. Nejstarší a nejhlubší (287 m) jezero v Evropě je důležitým zimovištěm celé řady ptáků, které u nás nepotkáme vůbec nebo jen velmi výjimečně, mezi nimi např. pelikána bílého (Pelecanus onocrotalus) nebo kadeřavého (P. crispus). V ohridských vodách se vyskytuje na 200 endemických druhů vodních organizmů – mezi nimi např. dva pstruzi (Salmo letnica a Acantholingua ohridana), sladkovodní houba, řasy, korýši atd. Pohoří Galičica se stejnojmenným národním parkem odděluje jezera Ohridské a Prespanské, které ale podzemními toky komunikují – z 10 km vzdáleného a o 150 m výše položeného Prespanského jezera proudí voda do Ohridského. Prespanské jezero je zhruba o třetinu menší a pětkrát mělčí, ale neméně důležitá přírodní lokalita hostící na písečných plážích psamnofytní (pískomilné) druhy rostlin: smil písečný (Helichrysum arenarium) či jitrocel písečný (Plantago arenaria) atd. Vyhlášená ptačí lokalita nám představila balkánské pěnice, rákosníky, strnady, dudka a ve vyšších polohách (NP Galičice) také lelka nebo ťuhýka. Čekaly tam na nás také suchozemské želvy žlutohnědá (Testudo graeca) a zelenavá (T. hermanii), užovka levhartí (Zamenis situlus), stromová (Zamenis longissimus), čtyřpruhá (Elaphe quatuorlineata), podplamatá (Natrix tesselata), včetně jedné jedovaté – hlavatky kočičí (Telescopus fallax). Na výslunných místech se hřály ještěrka zední (Podarcis muralis), travní (P. taurica), Erhardova (P. erhardii) a zelená (Lacerta viridis). Po setmění nám ukolébavku pěli tropicko-subtropičtí netopýři Tadarida – na Balkáně s nejsevernějším místem výskytu.

Vysoké druhové bohatství balkánských zemí je dáno jak klimatem, tak především systémem hospodaření, který u nás vede k likvidaci mnoha biotopů a tím i jejich obyvatel. Zejména v Makedonii je v souvislosti s ekonomickou situací Balkánu stále ještě zachováno ve velké míře extenzivní tradiční zemědělství s nižší mírou mechanizace ku ruční lidské práci, která krajinu udržuje mozaikovitě pestrou. Sebelepší management ochrany přírody u nás nikdy nedosáhne toho, co se tam děje „samo“.

Na závěr nenabízím žádnou z pochutin zemí oliv, balkánského sýra, skvělého vína, rakije a chalvy, nýbrž ochutnávku našich zážitků zachycených ve fotografii. Přesné místo a datum konání není dosud známo, vězte však, že se s nimi setkáte na některé z frekventovaných fakultních chodeb během příštího akademického roku.

Jana Pilátová