Kontinuita a podoba lesů na území Čech v minulosti je stále diskutovaným tématem. V poslední době se stále více prosazuje názor, že prehistorické lesy nebyly ani tak uzavřenými pralesy jako spíše rozvolněnými parkovými porosty, jejichž podobu do značné míry určovali velcí herbivoři. V poměrně nedávné minulosti bylo u nás celkem běžné vidět hospodářskou analogii takových lesů. Jedná se o takzvané pastevní lesy, čili pastviny s výrazným podílem dřevin, v užším pojetí zejména stromů. Ještě na předválečných leteckých snímcích najdeme v okolí leckteré vesnice rozvolněné porosty s charakteristickou strukturou korun a často pozorujeme i cesty vyšlapané dobytkem.
- .
Dnes v ČR takové pastevní lesy v podstatě nejsou a památkou na ně jsou pouze jednotlivé stromy s rozložitými korunami zpravidla uvnitř smrkových monokultur. Za aktivními pastevními lesy bychom se museli vydat třeba do Rumunska. Přesto i naše, byť zaniklé, pastevní lesy mohou o prehistorii lesů leccos napovědět. Můžeme se například ptát, zda jsou pastevní lesy schopné zachovávat druhové bohatství stínomilných rostlin, na které jsme dnes z lesních společenstev zvyklí. Zda mohou sloužit jako refugia typických lesních druhů. Velmi vhodnou lokalitou pro tento výzkum jsou Doupovské hory, neboť vývoj lesních společenstev se zde od 50. let 20. století ubíral přirozenou cestou. Větší část Doupovských hor je totiž dodnes vojenským výcvikovým prostorem a tak i opuštěné pastevní lesy zarostly přirozenou skladbou dřevin a nikoliv pěstovanými monokulturami. Nejstarší celoplošné záznamy o historii pastvin najdeme v v katastrálních mapách z 19. století, přičemž změny jsou stále viditelné na leteckých snímcích pořízených před 2. světovou válkou. Průzkum byl proveden na 1200 ha dříve obhospodařovaných ploch, které po odsunu Němců zůstaly opuštěné. Nedaleká ves Tocov je součástí ochranné zóny vojenského újezdu. I přesto, že autoři neměli přesné informace o způsobu obhospodařování těchto lokalit, mohou si jasnou představu o postupu vegetace udělat z map a fotografií pořízených v letech 1842, 1952 a 1999. Právě na základě těchto informací bylo rekapitulováno bezmála 220 let vývoje lesních společenstev, přičemž jednotlivé plochy byly klasifikovány dle délky doby zalesnění. Rozlišeny byly tak oblasti dlouhodobě, středně a krátkodobě zalesněné. Dále byly vyhodnoceny faktory ovlivňující bohatost lesních druhů, zejména pH půdy, množství slunečního záření, vlhkostní index nebo vzdálenost jednotlivých vzorkovacích ploch od zachovalých lesů bez pastvy. Zastoupení lesních druhů bylo na opuštěných pastvinách a v pastevních lesích nižší než v původních nepasených lesích. Šest z celkového počtu 47 sledovaných lesních druhů se na bývalých pastvinách vůbec nevyskytovalo. Některé lesní druhy byly sice na opuštěných pastvinách velmi hojné, zpravidla však byly zároveň hojné i v historicky starých nepasených lesích. Opuštěn pastviny tedy nefungují jako zvlášť významné refugium pro lesní druhy. Naopak, řada lesních druhů nebyla schopna na pasených plochách přežít, byť tyto plochy byly v minulosti aspoň částečně zalesněny. Pastviny s historicky nejdéle trvajícím lesem (staré pastevní lesy) mají sice více lesních druhů než pastviny zalesněné až po roce 1952, avšak počet druhů ve všech kategoriích bývalých pastvin je závislý na vzdálenosti od historicky nepaseného lesa. To opět ukazuje na skutečnost, že celý systém se stále vyvíjí a že opuštěné pastviny stále nejsou dosycené, co se týká společenstev lesních druhů. Závěrem lze tvrdit, že pastva v lese může vést k extinkci některých lesních druhů rostlin, které taková stanoviště rekolonizují velmi pomalu. Pokud by tedy byla pravdivá hypotéza o analogii pastevních lesů a prehistorických lesů u nás, pravděpodobně bychom mnoho lesních druhů již nepotkávali. Na tuto skutečnost je třeba brát ohled i při případném zavádění pastvy v lesích, která sice může generovat velmi zajímavá a druhově bohatá společenstva heliofilních druhů, zároveň však může vést k ochuzení společenstev druhů stínomilných, typicky lesních.
Vojta J., Drhovska L. (2012): Are abandoned wooded pastures suitable refugia for forest species? Journal of Vegetation Science, 23:880-891
Hermová Markéta