E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Invaze rostlin jako lidský experiment, Lidové noviny, 19.9. 2015

GloNAF. Takový je název nové databáze naturalizovaných rostlin, která vědcům umožní testovat hypotézy o rostlinných invazích a jejich platnost pro celou zeměkouli, vysvětluje profesor Petr Pyšek z Botanického ústavu Akademie věd ČR. S dalšími vědci, včetně Čecha Jana Pergla, publikoval zásadní článek v časopise Nature, podle nějž může za rozšíření asi čtyř procent flóry na zemi člověk.

Autor: Martin Rychlík


„Vědec, jehož práce nemá ohlas, je jako herec, který by si hrál jen doma před zrcadlem,“ říká rostlinný ekolog Petr Pyšek

ROZHOVOR TÝDNE Petr Pyšek


* LN Bylo něco, co vás překvapilo? Je těch 3,9 procenta hodně, či málo?

Ono je třeba nejprve předeslat, že z hlediska objemu dat je naše práce unikátní. Naše představy o globálních zákonitostech šíření nepůvodních druhů, tedy to, čemu se říká „makroekologie invazí“, byly dosud založeny na spíše útržkovitých datech. Otištěná studie tak jako první pokryla téměř celý svět, 83 procent zemského povrchu, takže ta data jsou nebývale robustní. Oněch třináct tisíc naturalizovaných druhů rostlin, zhruba čtyři procenta z více než 330 tisíc druhů světové flóry, je pak na horní hranici dosavadních odhadů – tedy více, než jsme očekávali. A navíc je to konzervativní počet, protože i naše data se liší co do kvality, někde je bude třeba doplnit, zpřesnit... V budoucnosti bude naturalizovaných druhů přibývat – už jen proto, že mnohé z těch, které už jsou někam zavlečeny, prostě zdomácní.

* LN Vyvrátili jste nějaké hypotézy o „vetřelcích“ usídlených v přírodě?

Například se ukázalo, že přijímanou představu, že se rostliny s člověkem stěhovaly mnohem více ze Starého světa do Nového, bude příhodnější nahradit jinou dichotomií, a sice že ze severu putovaly naturalizované druhy na jižní polokouli častěji než naopak.

* LN Proč? Že je na severu více souše?

Do jisté míry ano. Takové vysvětlení nabízel už Charles Darwin, když vycházel z toho, že na severní polokouli je více pevniny, rostlinné populace jsou tam početnější, a tak jsou i vystaveny intenzivnější druhové konkurenci. A když se dostanou jinam, jsou silnější. Ale třeba nás „vlna“ z jihu ještě čeká, invaze určitě budou pokračovat.

* LN Dá se zjistit nějaký vývoj? Například že po kolonizaci Ameriky v 15. až 18. století už docházelo jen ke zpomalení invazí druhů a podobně?

Máme například dobrá data pro Evropu, která žádné zpomalení nenaznačují. Druhy, jež člověk začal zavlékat – do Ameriky, stejně jako kamkoli jinam – s počátkem moderních invazí před několika sty lety, musely být z podstaty hodně „schopné“, už jen proto, že se s člověkem dokázaly rozšířit do relativně nenarušené krajiny. Ale pak máte i rostliny, které se zavlečou v posledních deseti letech, a ty už to dnes mají jednodušší, neboť vstupují do krajiny, jež tomu nahrává: je protkaná silniční a železniční sítí, narušená člověkem... Když byla krajina méně narušená, bývala odolnější.

* LN Co třeba zakořenilo v Americe?

Naše studie ukázala, že Amerika má vůbec nejvyšší počet zdomácnělých rostlin: téměř 6000. Příliv druhů začal s prvními osadníky, už tehdy tam pronikaly běžné evropské plevele, třeba jitrocel. Indiáni mu říkali „stopa bílého muže“, protože rostl všude, kde se Evropané objevili. K invazím přispívalo i to, že se tehdy jako balast v lodích (lodní přítěž ke snížení těžiště – pozn. red.) používaly pevné materiály – na pobřeží v Evropě se naložily kameny, půda se semeny a v Americe to jen vyklopili, v podobných podmínkách.

* LN Existují i rostliny, které by jinde vyhubily nějaký původní druh?

Pro rostliny zatím v podstatě neexistuje jednoznačný důkaz, že by invaze vedla k vyhynutí domácího druhu. Ono se to u rostlin prokazuje hůře než u živočichů; nemáte jistotu, jestli ještě někde nezůstala semena, která mohou vyklíčit za pár desítek let... Někdy se to, že invazní rostliny nezpůsobují přímo extinkce, vysvětluje jako doklad toho, že dopady rostlinných invazí nejsou až tak devastující, ale s tím já nesouhlasím: vyhynutí je jen jeden aspekt široké škály důsledků invazí. Často se třeba endemické populace oslabí, zmenší a pak třeba vyhynou kvůli něčemu jinému. Jiná je situace u invazí živočichů – rozsáhlé extinkce ptáků, savců či obojživelníků působí invazní krysy, kočky, ale třeba i jeden druh hada či dravého měkkýše – invaze jsou jednou z nejdůležitějších příčin vyhynutí mnoha biologických endemických druhů, jen u rostlin to není tak žhavé.

* LN Když jsem v srpnu psal do LN článek o vaší důležité studii, připadalo mi, že jste už s kolegou Perglem alergičtí na zmínku o bolševníku v Česku.

To ne, ale my už to vnímáme jako klišé. Dělali jsme na bolševníku šest let. Skutečně je to ale nejagresivnější invazní druh v ČR, to ano. Jen jsme o tom už mnohokrát mluvili a i v případě, že hovoříme o něčem jiném, dotazy nakonec skončí u bolševníku...

* LN Existují tak agresivní druhy i jinde? Můžete uvést příklady ze světa?

Těch je nepřeberně. Kniha z roku 2003, která je uceleným celosvětovým přehledem invazních rostlin, uvádí na 450 druhů. Například jsou to středoamerická libora (Lantana camara), invadující v subtropech, australské akácie a blahovičníky v jižní Africe, vodní hyacinty, borovice na jižní polokouli, na Novém Zélandu zase evropský hlodáš... Těžko jich vybrat jen pár.

* LN Jaké jsou hospodářské dopady?

Obrovské. Odhad pro Evropskou unii z roku 2009 hovoří o dvanácti miliardách eur ročně, navíc je to konzervativní odhad, neboť pro mnoho druhů nemáme data o ekonomických důsledcích jejich invaze. Záleží na tom, co započtete: bývá to založeno na ztrátách v zemědělství, lesnictví, případy, kdy se sníží výnosy, musíte přestat pást dobytek, kdy se změní vodní režim, dojde k odvodnění či zasolení půdy... A to neberete v potaz estetickou a kulturní hodnotu: lidé to až tolik nevnímají, ale nechcete asi přijet na Nový Zéland nebo do Kalifornie a zjistit, že to tam vypadá stejně jako tady, že? Někteří kolegové považují zavlékání nepůvodních druhů za zvýšení lokální diverzity, ale já v tom pozitivum nevidím.

* LN Máte třeba „rád“ akát, vetřelce, který je již součástí naší přírody?

Nemohu říci, že nemám nějakou rostlinu rád... třeba zrovna akát nedávno vyvolal velké emoce. Letos byla přijata nová strategie EU, jejíž součástí bude seznam pro Evropu nežádoucích rostlin a živočichů. Sestavování seznamu právě probíhá a je to do značné míry politikum, odrážející zájmy členských zemí. A na jaře v tisku proběhlo, že tam bude zařazen i akát; média přišla s poplašnými zprávami, že se akáty budou muset v ČR kácet. Toho se lekli včelaři, poněvadž je akát významnou medonosnou rostlinou, takže jsme napsali článek do časopisu Včelařství, abychom je uklidnili – nic takového nehrozí. Ale já mám vlastně rád i ten bolševník; kytky za to nemůžou, člověk je někam přivezl a veškeré organismy se snaží, aby jich bylo co nejvíc. Dělají jen to, kvůli čemu vznikly.

* LN Jak lze zamezit šíření druhů?

Dnes už jsme u mnoha organismů, nejen u rostlin, schopni odhadnout, zdali a kde bude druh invazní. Víme, jaké rostlina potřebuje klimatické podmínky, jak se chovala po zavlečení jinam. Hodně napřed jsou v tom v Austrálii a na Novém Zélandu, kde mají propracovanou prevenci. Další věcí je včasný monitoring, kde by se dalo využít i citizen science, občanské vědy – pokud dobrovolníci zpozorují „něco divného“, nahlásí to. Pokud už invaze proběhne, existují další možnosti, ale už to stojí víc peněz.

* LN Co bude dál s databází GloNAF, která díky vaší studii vznikla?

Teď se chystáme data důkladně vytěžit; umožní nám to testovat mnohé stávající teorie a hypotézy o invazích, pokusíme se ale též zacelit mezery v datech. Chystáme se doplnit informace o vlastnostech rostlin a o tom, které druhy jsou skutečně invazní. Od databáze si též slibujeme, že umožní lépe předpovídat, které druhy a kde budou úspěšné – to je takový „svatý grál“ invazní biologie. Rozdíly v úspěšnosti jsou dány hlavně tím, že druhy mají různé vlastnosti, liší se v evolučním potenciálu, ekologických nárocích a dostávají se do oblastí, které jsou rozličné klimaticky, geograficky, intenzitou působení člověka, takže se variabilita násobí. Celé invaze, nahlížené historicky a na velkém prostoru, jsou obrovským přírodním experimentem, který po staletí provádí lidská civilizace.

* LN Kromě článků v Nature jste měl i studie v Science a jinde. Potěšilo vás, že jste byl loni v analýze Thomson Reuters zařazen mezi 3000 nejcitovanějších vědců světa v 21 oborech – z Česka pouze s kvantovým chemikem profesorem Pavlem Hobzou?

To víte, že to bylo příjemné. Je to takové potvrzení, že děláte práci, která někoho zajímá. Myslím, že vědec, jehož práce nemá citační ohlas, je něco jako herec, který by si hrál jen doma před zrcadlem... Nechcete tvořit do šuplíku. Je to práce, která je založena na zpětné vazbě. Mne na tom také potěšilo, že se v té společnosti ocitla řada mých spolupracovníků a kamarádů, takže je člověk i součástí proudu, který v našem oboru spoluurčuje trendy.

* LN Už sedmnáct let vedete časopis Preslia s impakt faktorem 4,104 – zdaleka nejvyšší „známkou“ kvality v Česku. Čím to, že je tak úspěšný?

Jednak je to tradiční botanický časopis, vznikl už v roce 1914, ale hlavně se nám podařilo vybudovat si konzistentní profil. Zaměřujeme se na střední Evropu, takže články souvisejí geograficky. Máme i některé své „vlajkové“ obory jako vegetační vědu, určité okruhy rostlinné taxonomie či invaze, ale i další témata, což se odvíjí od situace v české botanice, od toho, co se u nás zkoumá na špičkové úrovni. Velká vydavatelství nás občas „atakují“, abychom pod ně přešli, ale my to s kolegou editorem Zdeňkem Kaplanem zatím zvládáme tak trochu „podomácku“, bez složitých webových rozhraní. Díky tomu máme i možnost jednat s autory v osobnější rovině, než bývá v publikačním světě zvykem.

* LN Jak jste se dostal k botanice?

Můj táta byl botanik. Mne zajímala spíše zvířata – měl jsem rybičky, čolky – a kytky mi přišly nezajímavé, ale když na mě táta naléhal, zkusil jsem to. A začalo se mi to líbit! Já tomu o generaci později nechal volný průběh: mladší dcera Klára teď píše diplomku na katedře ekologie PřF UK, ale studuje savce. Starší dcera Bára je fyzioterapeutka; to už se mi začíná v mém věku i hodit. My jsme vůbec taková biologií poznamenaná rodina, neboť moje žena Jana je zahradní architektka a rizika invazí ve své práci rovněž zohledňuje.

* LN Co budoucnost české botaniky?

Jsem optimista. Pořád existují mladí lidé, kteří nechtějí dělat jen práva, mít peníze a drahé auto. Botanika, a celá terénní biologie, vám umožní studovat zajímavé jevy, být v přírodě. V oboru se dějí fascinující věci a technologický rozvoj otevírá dříve nepředstavitelné možnosti. V české botanice dnes působí řada vynikajících osobností napříč generacemi, jako jsou třeba Milan Chytrý na Masarykově univerzitě, Jan Lepš v Českých Budějovicích či Jan Suda na pražské „přírodovědě“, kteří kolem sebe soustřeďují řadu schopných mladých lidí. Máme též intenzivní kontakty s celým světem; jmenovaní lidé jsou světovými lídry ve svých oborech, studenty si přitáhnou. A ti pak nemusejí utíkat natrvalo do zahraničí: máme trochu výhodu v tom, že jako fyzikové nemáme nějaký CERN, takže můžeme svou práci dělat i tady. Až takový únik mozků nám nehrozí.

***

Prof. Petr Pyšek (57) * Rostlinný ekolog, zabývá se biologickými invazemi a jejich důsledky. * Na Univerzitě Karlověvystudoval geobotaniku (1982), titul CSc. (1992). * V roce 2004 se habilitoval, od roku 2009 profesorem ekologie naPřírodovědecké fakultě UK, kde působí na katedře ekologie. * Absolvoval dlouhodobé zahraniční stáže: například na univerzitách v Oxfordu (1991, 1994) či na Novém Zélandu (2011). * Od roku 1996 působí v Botanickém ústavu Akademie věd; řídí časopis Preslia. * Patří k nejcitovanějším vědcům na světě; loni byl jako jeden ze dvou Čechů zařazen mezi 3000 top vědců z 21 oborů. * Má řadu ocenění: Praemium Academiae (2010) či Cenu ministra školství (2013).

Publikováno: Pondělí 21.09.2015 14:55

Akce dokumentů

Kategorie: